Hodnocení uživatelů: 0 / 5

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 
 

Paměti slavné střelkyně Annie Oakley.

 

Powders I Have Used (Používala jsem střelný prach)

 

Originální vzpomínky - Miss  Annie Oakley z r. 1922.

annie.jpg

Často dostávám dotazy kde se lidé diví, jak jsem mohla používat na lov a soutěže ve střelbě o kterých dnes mluvím, takový prach, který jsem používala  během mých třiceti let střelby ve čtrnácti různých zemích.  Myslím, že několik zkoušek by dokázalo odstranit všechny stížnosti a ještě vylepšit jinak opravdu vysokou kvalitu prachu vyrobeného v Americe. Když jsem poprvé začínala střelbu na poli v severní části Ohia z mé pušky,  byla na jednotlivé náboje s bubínkem pod hlavní  a stejně dobře si pamatuji, že měla kalibr 16.  Já jsem používala černý prach (DuPont's, nejlevnější jakost) a moji vlastní ucpávku z kartónové krabice a myslela jsem si, že mám nejlepší zbraň na zemi. I přesto jsem dokázala zabít velmi mnoho chlubivých tetřevů, křepelek a zajíců; to všechno v hojném počtu v oněch dobách. 

Můj otec byl listonoš a udělal dvě cesty týdně do městečka Greenville,  které bylo sídlem správy kraje, vzdálené dvacet nebo čtyřicet mil a cesta tam a zpět trvala celý den a noc, nebyla sice velká dálka ale tehdy tu byly neudržované cesty. V létě byly plné bláta a v zimě byl hluboký sníh. Otec vždy těžce klopýtal když odnášel mojí zvěřinu, kterou pak vyměňoval za střelivo, potraviny a tak dále. Několik let před tím, to jsem byla na exibici v Greenville a setkala  se tam s jedním starším gentlemanem, který skoupil všechnu mojí zvěřinu. On mi tam ukázal nějaké staré účetní knihy, kde bylo uvedeno za kolik moji zvěřinu vykupoval.  Já nebudu povídat kolik to bylo, protože jsem neměla klasický honební lístek, ale každý člověk který chtěl uživit svou rodinu na dvaceti sedmi akrech chudé půdy, mi bude rozumět,  že to bylo těžká věc a že každý cent pocházející z prodeje zvěřiny trochu pomohl. 

Také si dobře pamatuji jeden Štědrý večer, kdy byl hluboký sníh a ještě stále padal. Otec  pořád ještě nebyl doma a nedostal se domů dřív než za tmy.V našem srubu se z otevřeného krbu linulo světlo na  stěny z kulatiny a nad krbem visely naše mnohokrát spravované punčochy , ale už bez děr, díky naší dobré matce. Na Vánoce ráno jsme už  byli  vzhůru ještě před ranním světlem; všichni dychtiví spatřit, co nám přinesl Santa Claus. Má punčocha byla tak těžká, že jsem jí nemohla nechat dál viset a musela jí položit na stůl. Když jsem jí otevřela , nebo spíše vyvlekla z ní věci ven, obsahovaly jednu plechovku střelného prachu DuPont Eagle Ducking Black Powder (podobný dnešnímu DuPont Black Rifle Powder),  pět liber broků a dvě krabice perkusních zápalek, všechno od obchodníka, který nakupoval moje úlovky.  To byla má první plechovka vysoce kvalitního prachu a to bylo dlouho před tím, než jsem na to dostala svoje logo a pak jsem byla ujištěna obchodníkem, že to byl nejlepší prach co byl tehdy vyroben  a já už nikdy nedoufala, že budu mít jednou svou vlastní další plechovku takových kvalit.

Moje první opravdová puška byla zadovka s úderníkem, ráže 16 vyrobená firmou Parker Brothers.  Byla moje! Byla jsem pyšná na tuhle zbraň.  A  sto mosazných nábojnic bylo u toho. Tak jsem to přecpala prachem DuPont Black Powder, a nepřetržitě s ním střílela až do příchodu do Wild West Show,   vždycky jsem používala ucpávku dvou větších rozměrů,   takže střely byly ve komoře napevno.

 Já se někdy usmívám když slyším střelce hovořit o terčích, které jsou tvrdé na cvičení. Tehdy jsme měli jen jediný druh a to hliněné holuby od   Ligovského. Ty byly zhotoveny z červené hlíny  a mnoho z nich bylo přepáleno a tak byly tvrdé jako kámen. Já jsem na to používala měkké broky č. 6. které se jako tvrzené střely odrazily pryč. 

První bezdýmný prach který jsem pak začala používat v roce 1884 se jmenoval  "Ditmar." Ten  jako všechny bezdýmné prachy, nebyl  v mosazné nábojnici a byl nepříliš vyhovující když byl nacpán v papírovém plášti,  takže  mě to po výstřelu zpětně začernilo obličej.   Má další zkušenost s americkým bezdýmným prachem, který byl poněkud zdokonalen, ale dalece nevyhovující i když si byly obě krabice s prachem podobné, bylo  jen to ; že jsem byla znovu černá od prachu. 

 Má první zkušenost s prachem zn. SCHULTZE sahá do  roku 1987, kdy ho Angličan jménem Graham uvedl v naší zemi. Při jeho ukázce jak bylo jeho zvykem  rozřízl nábojnici, vysypal z ní prach na ruku   a dotkl se ho zapálenou sirkou ,aby ho tak  přede všemi spálil. Ale jeho ruka byla mokrá jak se potil, když začal předvádět svůj ohňostroj s prachem a tak se mu na ní oheň přiškvařil ; výsledkem bylo, že byl dost zle popálen. Toto byla jeho poslední demonstrace tohoto druhu.

Zatímco anglický Schulze byl tehdy daleko před nějakým  jiným bezdýmným  prachem, není možno ho srovnat  s dnešním americkým prachem Schulze. Zrnka jsou měkká a to vyžaduje pečlivé nabíjení, protože příliš mnoho tlaku by mohlo zrnka rozmačkat na kaši ; a tak by bylo nemožné dostat stále stejný tlak do všech nábojnic při ručním pěchování  a výsledek by mohl často zklamat. Já jsem si to za dobré paměti  poprvé vyzkoušela na partnerovi. Můj manžel, který vždy plnil mé náboje, pověřil na jedno představení   profesionálního nabíječe z New Yorku, protože on (můj manžel) ještě nikdy nenabíjel tento prach a nechtěl na sebe vzít odpovědnost, kdyby to bylo špatně, ale jak jsme později zjistili, muž kterému jsme svěřili plnění nábojnic,  nevěděl o tom víc než Mr. Butler. Nicméně,  udělal určitě větší tlak na každý náboj,  výsledkem bylo, že  některý náboj mohl roztrhnout hlaveň i zabít  a dost často mohl nějaký náboj  prostřelit a proletět skrz prkennou hradbu až do dálky 100 yardů (92 m), čehož se majitel střelnice bál.  Netřeba říkat, že jsem prohrála tohle utkání nejnižším skóre jak jen to bylo možné. O tři dny později jsem měla další soutěž, což byl souboj  na  50 ptáků proti kapitánu Brewerovi, v Point Breeze Parku -  Philadelphia. Tentokrát já jsem se znovu vrátila k DuPontovu černému prachu. Prohrála jsem souboj o jednoho ptáka.  Moje skóre bylo  46 z 50, které bylo pro mne postačující i pro všechny přítomné, protože byl  větrný den a na okraji prérie.

Když jsem v r. 1886 přijela do Anglie ( s Buffalo Bill´s Wild West Show) , našla jsem tam velmi dobrý bezdýmný prach k použití; Anglický Schulze. Můj manžel si zajel do  Schulzovy továrny vypátrat  jak se to plní, což mělo jediný důvod, získání přesného tlaku. Může se to zdát asi jednoduché, ale tak to nebylo, protože  všechny nábojnice se v té době musely plnit ručně.   Od té doby jsem začala používat prach Schulze, kdykoli jen to bylo možné ho obstarat. V té době jsem experimentovala s každým novým prachem, vždy jsem hledala něco lepšího, ale vždycky jsem se vrátila k prachu Schulze,  který jsem bez problému získávala na Anglickém venkově.

Než jsem přijela do Francie se svým vlastním střelným prachem, měla jsem potíže se zahájením střelby, protože tahle země měla monopol, který znamenal, že žádný cizí prach nemohl být připuštěn.  Já jsem to nevěděla až do té doby, než jsme přistáli v Le Havre.   Měla jsem asi 50 liber prachu Schulze, který jsem chtěla nechat proclít, ale byla jsem  velice zklamaná, když jsem uslyšela od svého agenta, že ho nemohl vyložit.  Protože jsem byla příliš dychtivá na své první vystoupení v Paříži, chtěla jsem se uvést se svým střílením co nejlépe. Dobrý začátek by neznamenal úspěch jen pro mne samotnou, ale pro celou společnost Wild West ; tak jsem okamžitě hlasitě rozhlásila svoje trable s proclením. A jak to vše dopadlo? Dobře! Získala jsem všechna povolení a tuhle metodu byrokracie už pravděpodobně na nikom nikdy potom nezkoušeli. V naší společnosti jsme měli pět ženských jezdců na koni, včetně mne samotné. V oněch prvních dnech se dámy chovaly velice nervózně a byly s nimi hádky, ale já jsem se od nich distancovala, protože jsem  byla šťastná za tuhle šanci a musela jsem narychlo přibrušovat pod horkou vodou nábojnice a pak je plnit  prachem.  To že jsme byli celá skupina pořád jen za plotem, tak  jsme na sebe určitě přilákali všelijakou pozornost. Proto jsme velmi pospíchali, abychom mohli začít a pak si ve volných chvílích prohlédnout Francii zvenku.  My jsme neměli se svým prachem žádné problémy. Jen si vzpomínám na případ, kdy jsem si poprvé vyzkoušela francouzský bezdýmný prach a jak se mi po něm roztrhla má nejlepší puška. Chválabohu, že se mě ani nikomu jinému nic nestalo. Můj manžel tehdy naplnil patrony  podle návodu, který náš tlumočník četl z krabice, ale my jsme později zjistili, že když je vlhko nebo je deštivo,  prachová náplň musí být zvýšena, zatímco v teplém počasí je třeba ubrat.  Já jsem to tehdy měla obráceně.  Po tom se mých patron chopil Mr. Butler a každé ráno je plnil podle eventuální předpovědi počasí. 

Krátce po mém příjezdu do Paříže,  jsem byla zvolena  čestným členem jejich hlavního Loveckého a Střeleckého Klubu  Tímto členstvím jsem získala právo soutěžit ve střelbě a tak jsem pro tento účel šetřila svůj prach Schulze. Mezi členy klubu bylo mnoho dobrých střelců  a já jsem potřebovala nejlepší pušku a střelivo, jestliže jsem chtěla mít úspěch.   Začala jsem s několika svými nejlepšími výstřely na které jsem také použila střelný prach Schulze, přivezli mi ho asi jejich soukromou jachtou.

Když jsem v roce 1886 poprvé přijela do Evropy, nezáleželo na tom, jak jsem na tom byla dobře se svou střeleckou exibicí a musela jsem začít  u soutěží ve střelbě na holuby. (To je tady  považováno za národní sport) ale, když to musím říct upřímně, tak druh ptáků používaných pro tento účel v Anglii a v Evropě udělal střelbu mnohem víc odlišnou a mnohem těžší  než na jakékoliv podobné soutěži v  Americe. Ptáci tu byli malí a to rapidně, většina jich byla pro tento účel příliš vysoko  a obvyklá cena kolem  $5.00 za tucet. Ačkoliv mrtví ptáci končili v kuchyni Klubu, já jsem vždy trvala na tom, že je mají posílat do místní Charitní nemocnice. 

Po osmi měsících v Paříži  jsem pak nastoupila  cestu po jižní Francii a také tam jsem absolvovala několik  střeleckých turnajů - jak ve městech, tak cestou. S nabídkami jsem se rozhodla souhlasit,  protože  jsem byla profesionálka a mé členství v Pařížském Clubu mě opravňovalo k tomu, že jsem zde mohla  soutěžit. V té době  se můj střelný prach Schulze spotřeboval  a já jsem musela znovu používat francouzský prach. Můj první střelecký turnaj byl  na jihu Francie v Lyonu, kde měli moc pěkný Střelecký  Club. Moje střelecké vystoupení bylo tehdy ještě velmi slabé. To bylo možná taky tak trochu vzhledem k mé nedůvěře  k náplni nábojů ; proto mě zdejší tři dny střelby stály kolem $200.00 a nezískala jsem jedinou výhru.  Následující týden byl hlavní turnaj v Marseilles a Mr. Butler a já jsme se rozhodli vyzkoušet to ještě jednou.

Nazítří po našem příjezdu jsem dostala oznámení, že mám na zdejší celnici balík; byl také přiložen dopis z  Anglie  bez  podpisu, ve kterém bylo pár slov o tom, že jsou v balíku dva tucty čerstvých vajec pro mne a žádající mě nezahodit obsah  než ho vyzkouším ve své pušce.  Na celnici jsem pak našla bezpečné zabalenou velkou cínovou krabici a já jsem pořád nemohla pochopit proč je nutná tak krásná velká krabice pro pouhé dva tucty vajec. Důstojník otevřel krabici a vyňal  vejce které byly vycpány střelným prachem Schulze. Tento prach mě poslalo pár  dobrých anglických přátel. Proclená vejce stála jen 40 centů, které jsem ráda zaplatila. Nikdy v životě jsem lépe nestřílela  než v nadcházejících třech dnech. Byla to dvě vítězství zvlášť zaplacená. Snad jsem měla jen lepší formu, ale já jsem si byla jista, že za to mohl můj Schulze. Prachové náplně bylo opravdu mnoho a vystačila na hodně střelby.  Na konci soutěže mě ještě požádali o střelbu  na tři ptáky z pušky,  ve stoje na dvacet pět yardů  a  naštěstí jsem sestřelila  všechny tři a zabila ještě jednoho z druhé komory.  Soutěž už končila a já pochopila, že ode mne chtěli ještě ukázku exibice pro svůj Klub. Kromě tohoto mého vítězství, které bylo  větší než moje prohra z předešlého týdne, mi představenstvo Klubu  za to darovalo velkolepou zlatou medaili.

Ve Španělsku jsem nenašla žádný bezdýmný prach a jen samou  podřadnou jakost černého prachu, ale také byla možnost získat Anglický annie1.jpgprach, když si ho nechám poslat a zaplatím clo.  Už jsem neměla žádný prach a tak to byl problém.  Našla jsem však ve Španělsku  moc chudé střelce a pro většinu obyvatel tam pak byly jen býčí zápasy  jejich ideálním sportem. 

V Itálii také neměli žádný bezdýmný prach, ale bylo tam mnoho dobrých střelců a také mnoho pěkných loveckých klubů. Napěchované patrony mi prý mohou zaslat po zaplacení cla,  ale žádný prach tu nebyl volně na skladě.  Já jsem měla své patrony naplněné jen prachem a posílali mi ho také  tímto způsobem. To zajišťuje perfektní plnění,  prach bylo možno podle potřeby vysypat z nábojnice a znovu naplnit.

Já jsem také založila jeden klub v Římě, ale měl neschopné vedení  -a není divu! Když jsem tento klub pak navštívila, strefovali se na dvoře do terče na sedmdesát yardů.   Všichni střelci  včetně mě, tam vypadali moc lacině. Jen Holubí Club  byl stále v provozu,  zvláště pak v Miláně, kde byla všechna střelba provozována v  kamenné aréně, datované na dobu před 1400 lety a byla dost velká na to, aby se tam vešlo k sezení  30,000 lidí. Ptáci zde byli velmi rychlí  a protože všechno bylo  "miss and out", tak  to byla spíše pánská nákladná hra. Já jsem měla hodně štěstí na to, abych vyhrála jednu soutěž ve které bylo na sedmdesát  účastníků.  Moje skóre bylo  třináct zásahů a zde  jsem založila italskou střelbu převážně na použití anglického prachu Shulze.

Před odjezdem do  Rakouska s Wild West Show, nás náš agent  informoval,  že v této zemi není žádný bezdýmný prach,  ani tam není přípustný bez zaplacení cla. Přesto, že už měl Mr Butler dostatek peněz, obrátil se na jednoho ze zaměstnanců, co balil lůžkoviny, lampy, stany a podobně.  Pak vyprázdnil konev na vodu a dal tam pytel se střelivem. Některé pytle dal do matrací a podušek  a další střelivo s náboji a prachem vsadil do krabic na lampy. My jsme v té době nevěděli všechno,  ale to jsme zjistili až později. Hlavně to, že by se mohl některý olej z lamp do jisté míry smíchat s prachem. Prostě jsem ho pak nemohla použít.  Výsledkem proto bylo, že má první exibice byla zklamáním. Téměř každá rána vydala záblesk a zvuk jako prskavka. To bylo dáno černým prachem, co byl používán v této zemi a jeho jakost byla ta nejhorší, co jsem kdy měla.

Při návštěvě Německa, za kterou nás pak někteří historici pomlouvali, pro nás vyrobili nejprve střelný prach,  nic za to nechtěli, ale už jsme tušili, že při nakládání na loď k cestě domů, stejně budeme muset platit clo. Já jsem pak nějaké věci chtěla poslat napřed a protože tam bylo napsáno mé  jméno, musela jsem jít  na celnici. Tam jsem pak strávila několik hodin, když jsem přecházela od jednoho oddělení k druhému a platila v každé kanceláři zvlášť.   Jestliže si to ale  pamatuji správně, tak to pak všechno dohromady stálo asi  $1.25. Něco z toto mi bylo vráceno po podepsání nějakých dalších papírů. To se stalo  zrovna v ten samý den, kdy měl Ruský Car přijet do  Berlína a na jeho   počest Německý Císař nařídil přehlídku, které se mělo zúčastnit tisíce vybraných Německých vojáků.  Tato přehlídka pak začala na jednom konci Unter den Linden,  na nejhezčím bulváru v celém Německu. Když jsme se s Mr Butlerem vrátili z celnice, oba jsme si nasypali trochu prachu Schulze do papírku a naplnili s ním bubínek od pistole. Pak jsme se vydali do našeho hotelu.

 Dorazili jsme  na hlavní křižovatku tohoto bulváru, ale tam jsme zjistili, že je tu uzavřený přechod přes křižovatku od 9,hodiny dopoledne do 3. hodiny odpoledne. Protože toto nařízení bylo podpořeno vojáky a policisty do vzdálenosti 5 mil, znamenalo to,  čekat tam asi 4 hodiny. Já už jsem byla rozhodnuta přejít tuhle ulici a opravdu jsem to udělala, i když to bylo přísně střeženo několika vojáky, kterým jsem se musela vyhnout tím, že jsem se skokem vmísila do davu přes ulici.  Mr. Butler pak tady musel čekat a "sweat blood" (potit krev)  po 4 hodiny a čekat každou minutu nějakého vojáka nebo  detektiva, který tam byl střežit vladaře Ruska, aby se ho zeptal  na jeho další program.  Já jsem pak měla skvělý výhled na přehlídku z našeho hotelu,  ale když jsem viděla, jak přísně byl Car střežen a věděla že v tom davu snad byli muži,  co pouze čekali na šanci zabít ho, jako to on udělal jejich otcům, nezáviděla jsem mu jeho postavení. Na svých cestách po Německu,  jsem důkladně vyzkoušela další bezdýmný prach který byl později dovezen do Ameriky. Hned jsem vyzkoušela to, co mělo daleko k dokonalosti, ale protože jsem ho nikdy znovu  nepoužila,   nemohu říct,  že se později zlepšil.  

Na mých cestách po několika zemích jsem neměla žádné trable, jen když jsem ještě měla anglický střelný prach Shulze, který jsem si přivezla  lodí  a nepřetržitě ho používala od výrobce v Anglii až do mého návratu v Americe. Od té doby jsem také používala americký Shulze, teď výlučně vyráběný firmou DuPont Powder Company. Často jsem otevřeně  říkala, jaké množství nábojů jsem vystřelila.  Kdybych měla čas udělat všechno podle mých obrázkových brožurek, co o mě vycházely, musela bych být ideální střelkyní. Já se jen vážně domnívám, že jsem vystřelila více ran než kdokoliv jiný. Také vím, že jsem během jednoho roku použila na 40,000 patron  ; také několik tisíc ostrých nábojů.

Během jednoho mého závazku na Kontinentální  Evropě (v Paříži), jsem měla dvě exibice denně, včetně neděle, po dobu 17 měsíců. Také jsem dělala zároveň jízdní akrobacii a nakonec jsem padala únavou. 

Na závěr mě nechejte říct, že zatímco dávám přednost americkému prachu Shulze, na všechny práce s kulovnicí,  neříkám, že je to jediný prach. Mě se prostě hodí, znám ho a držím se ho, jinak bych měla mrtvé skore, ale kdyby se stalo, že bych nesehnala Schulze, asi bych se nerozpakovala a použila některý prach od firmy  DuPont powders-Dupont, Ballistite, nebo Empire a věřila tomu, že by každý z nich mohl být také dobrý.

Annie Oakley.

Annie Oakley...."Powders I Have Used"
Trap & Field, March 2001

By Dick Baldwin

annie2.jpg
 Jestliže se zajímáte o střelecké a lovecké dějiny, zkuste přijít a zastavit se na Trapshooting Hall of Fame a v místním Museu na ATA ústředí Vandalia.- Ohio. Muzejní domy mají jednu z největší sbírek loveckých pamětihodností na světě a jsou otevřeny pro veřejnost bezplatně od pondělí do pátku, od 9 - 16 hod.

Jestli máte nějaké lovecké artefakty, budeme rádi když nám o nich podáte  informace na Trapshooting Hall of Fame and Museum, 601 National Rd., Vandalia, OH 45377.  Muzeum stále hledá a pátrá po exkluzivních věcech, které by mu rozšířily kolekci střeleckých pamětihodností..

Přeložil a sestavil Ladislav Frank Nykl.