Začátky amerického systému organizované prostituce.

Americká prostituce. 

Byla evropským importem do Severní Ameriky a tomuto fenoménu byla americká indiánská kultura cizí. Oproti Anglii, měly americké kolonie jen několik prostitutek a většina z nich byla ubytovaná v sousedství přístavu.   Během osmnáctého století, měla města Boston a New York  nejvíce prostitutek, následkem velkého počtu padlých vojáků. Tím vznikal v těchto přístavech ekonomický zmatek, vyplývající z koloniálních válek a přítomnosti mnoha chudých neprovdaných žen.

Prostituce se stala společenským a politickým problémem  po roce 1810. V následném století, vlastně všichni Američané z měst a početné městské obyvatelstvo začalo zažívat početný přírůstek. Rychlá a neplánovaná urbanizace, rozšiřování měst a nestálá mužská populace, nízká ženská mzda a diskriminace vůči ženám, přispěla ke vzpourám. V devatenáctém století byla prostituce strukturovaná do tří oblastí.  První, kolem 5 - 10 procent byly mladé osoby ženského pohlaví které ve velkých městech provozovaly prostituci na určitém stupni, vydělaly dvakrát tolik  jako v  továrně,  nebo ve službě při zaměstnání za týden.  Většinou byly prosté,  v pubertě nebo mladší dvaceti let a nedávno přijely do města. Většina z nich pracovala pouze na omezenou dobu, než se časem zajistily i ve společensky přijatelném zaměstnání nebo se provdaly.

Brothels - Bordely,  byly umístěny do oblasti červených luceren nebo zábavy. Prvotřídní bordely byly jediné, které pak vznikly ze soukromých domů.  Ačkoli nebyly tak elegantně zařízené, měly pohodlný salon.  Děvčata zde byla ve větším věkovém rozpětí, neměla žádné zkušenosti a byla ještě na začátku svého života od 16 -  35 let.

Nevěstince a bordely - Hierarchie nevěstinců.

Ne všechna děvčata - nazývaná „ soiled dove " (padlí holubi) byla v zadních uličkách,  pod různými červenými lucernami . Zde totiž existovaly společenské a sociální rozdíly, uspořádané podle širokých společenských vrstev, které vytvořila sama společnost... Někdo je  může kategorizovat podle postavení jejich dobrodinců,  zatímco většina lidí je ztotožňovala s  místem, ve kterém vykonávaly své řemeslo.

Kurtizány  - krásné, vzdělané a kultivované - milenky pro velmi bohaté   a mocné. V Evropě většinou spolupracovaly s královským dvorem,  zatímco ve Spojených státech dělaly společnost nejmocnějším  politikům a průmyslovým vůdcům. Nicméně, ty co věnovaly svou přízeň i U.S. prezidentovi, nemusely to být nutně kurtizány - například Bill Clinton a jeho výboje. 

Parlor House Girls; Přepychové dívčí nevěstince, obvykle pojaté jako soukromé hotely, byly luxusní a umístěné na vrcholku těch nejlepších. Měly všechno, služebnictvo, vyhazovače i osobního muzikanta nazývaného " Profesor", který hrál na piáno. Dámy těchto podniků byly blazeované a byly rozeznat na dálku, zatímco děvčata zvaná boarders (bordelky)  byla jen nóbl a zkušená. Děvčata byla ve věku od 18 -  30 let. Klientela byli respektována, nejvíc prominenti společnosti.

Běžné bordely - Pro holku která už ztratila svůj  mladistvý  půvab, byla tohle další cesta dolů.  V této instituci ošuntělých pokojů byla zařízení otevřená směrem do ulice. Děvčata seděla v malých kabinkách, odkud   lákala zákazníky dovnitř. Pracovala ve směnách, pokud si nemusela vyměnit povlečení.  Tyto prostitutky byly jen pro "obyčejnou veřejnost" a byly v opovržení u novinářů a dalších.

Saloony a (hurdy-gurdy houses) -  vykřičené dupárny;  byly taneční sály které dostaly své jméno podle nástroje používaného na muzicírování: flašinet Hurdy -Gurdy.  Děvčata která tančila s muži, pak požadovala koupit drink za každý tanec.  Děvčata obdržela za každý drink vypitý zákazníkem jednu polovinu jeho ceny. Přitom byly obvykle dosažitelné pokoje pro další zábavu, ale ne všechna flašinetová děvčata poskytovala tuhle službu.

Cribs, chatrče, boudy  - řada malých dřevěných bud umístěných  většinou v posledních hnusných koutech oblasti červeného světla - nazývaných "kravál" nebo "ulička." Každá konstrukce boudy byla velká jen pro tu jednu určitou potřebu, měla jedny dveře a dvě malá okna, byla špinavá a obvykle měla velmi málo nějakého nábytku. Většina, ale ne všechna děvčata, pracovala pro svého  pasáka. Nebyla při tom také žádná romantika ve špinavé boudě, - a některá děvčata musela zvládnout až 80 mužů za noc.

Streetwalkers, (pouliční šlapka) - to už byla poslední coura.  Jakmile se  prostitutka dostala takhle nízko, už byla buď stará, nakažená a nebo závislá na alkoholu a drogách. Často neposkytovala své služby za peníze, ale už jenom za sklenici alkoholu.  Když uzavírala obchod, často zůstávala  vzadu ve stínu, aby zákazníci nemohli vidět co kupují. Spáchat sebevraždu nebylo nezvyklým útěkem z této bídy.

Jedna ze slavných Dam Divokého Západu: Rosa May

Rosa May byla žena, která si vybrala prostituci jako smysl života. Začátek její profese byl na East Coast (Východním pobřeží),  kde začala již brzy svou činnost v hornických táborech a divokých městech Západu.  Po mnoho let se stěhovala z místa na místo, většinou za  následujícími nálezy zlata, stříbra a později i nafty. Ale jak začala stárnout  a její věk jí odsouval z lepšího bordelu, odstěhovala se do  Bodie v  Kalifornii, kde pracovala ve své profesi až do své smrti.

Časté stěhování a toulání Rosy May bylo  typické pro druh žen které tíhnou k  prostituci. Snaží se podvádět a využívat muže a nedokáží setrvat v láskyplném ustáleném vztahu  s mrzutým a násilnickým mužem. I tak zůstala věrná  jednomu muži po více než třicet let, zatímco stále nabízela své služby. Také spolupracovala s  jinými prostitutkami a založila domov pro tyto ženy a také zaměstnávala i muže ( s typicky problematickou povahou). Není žádný náznak, že by se pokoušela povznášet nad postavením obyčejné prostitutky.

V 1855 se Rosa May narodila jako Rosa Elizabeth bílým irským  přistěhovalcům. Byla jimi tělesně týraná po celé své dětství. Následkem tohoto špatného zacházení  měla pocit méněcennosti a viny a to jí pak už nikdy nedovolilo vést šťastný, normální život. V r. 1871 ve věku šestnácti let, Rosa utekla z domova do Pensylvánie. Skončila v New York City, kde se rychle dala na prostituci aby měla na  živobytí.

Další rok se doslechla o penězích, které se dají vydělat v hornických táborech a tak zamířila na Západ. Po dobu dvou let potom  pracovala bordelech campů od Colorada až po Idaho. V r. 1873 přijela Rosa do Virginia City v Nevadě, právě včas do dunící stříbrné horečky v r. 1874. Pak dalších dvacet let  pracovala v místních bordelech okolo Virginia City, Carson City a Rena. Během této doby se už stala slavná, díky svému mládí a kráse. Proto byla dobře přijatá v bordelech tohoto divokého města. Zdála se být spokojená svou prací s pomocí dam, které tu byly už od doby založení.  Nejspíše ji zrovna ony poskytly pocit  bezpečí a zahnaly  její vlastní nejistotu i nízkou sebeúctu.

V r.1877 ve Virginia City Rosa potkala Ernesta Markse.  Zamilovali se do sebe a zůstali milenci až do roku 1880,  kdy se Marks přestěhoval do Bodie. Po celou tu dobu Rosa nepřestala s prostitucí. Dokonce i po jeho odchodu do Bodie , dvakrát pokračovala s jeho souhlasem a později když Rosa přijela do Bodie začala znovu.  Jejich vztah trval nepřetržitě až do její smrti.

Ernest Marks byl člověk který se dal charakterizovat jako "nestálý, mrzutý a násilnický." Ačkoli Rosa setrvala na své vytčené cestě a i přesto mu zůstala věrná,  on jí nepřestal obírat o peníze, ani když spal poblíž s jinou ženou. Tyto jiné ženy byly často prostitutky které znali oba. Jednou dostal Marks venerickou nemoc a v řadě dopisů informoval Rosu o svém zdravotním stavu. 

V r. 1892 už bylo Rose 37 let, zestárla a přibrala na váze. Už nemohla soutěžit s mladšími ženami v bordelech hornických campů . Také se v té době dostal camp v Bodie do úpadku a mladá konkurence se odstěhovala. To byla výzva pro Rosu aby tam odešla.

Přistěhovala se do malého domu v čínské čtvrti (Chinatown). V hornickém campu byla  Čínská čtvrť vždy nejnižší a nejpodřadnější součástí města. To byla cena za její věk. Následkem jejího ztraceného mládí a přitažlivosti, už přijímala kohokoliv, nedbajíce na rasu, sociální postavení, nebo věk - každého s dolary.

Navzdory všemu, zůstala Rosa May dobrosrdečná žena. Staří veteráni co si ji pamatovali z mládí říkali,  že měla vždy nějaké mince pro děti. To je pravděpodobně ten základ táborové pověsti, že  zemřela když pomáhala horníkům v Bodie během epidemie zápalu plic. Nicméně, okresní zdravotní archivy a memoáry pamětníků o tom nic neuvádějí.  Je prý ale možné, že zemřela v době, kdy její sousedka kojila se zápalem plic, snad... Během zimy v r. 1911-12, ve věku padesáti sedmi let, Rosa May zemřela.  Vedla smutný život a podle toho její následující smrt také nebyla zrovna  nejlepší. Některé z "řádných" žen v  Bodie jí nenáviděly a odmítaly dovolit její pohřeb na místním hřbitově. Nakonec došla klidu v jámě vně hřbitovního území, na šikmém svahu.

Ti kdo zavítají k jejímu hrobu v Bodie ( dnešním Městě duchů) ,  mohou navštívit hrob Rosy May.  Autor knihy s názvem "Rosa May " George  Williams III,  v době kdy dělal výzkum na konci sedmdesátých let minulého století, vyhledal její hrob a nechal obnovit okolo malý plůtek.  Počasí a tvrdé zimy v této oblasti úplně zničily originální dřevěný plot.  Ale po jeho návštěvě bylo vše znovu obnoveno a je to jako kdysi, jen městečko  Bodie už bylo natolik zchátralé, že bylo ponecháno samo sobě. Stát Kalifornie už na tom nic nezmění.

Those who knew the town had made an eternal pact with the devil heard, "Goodbye, God. I'm going to Bodie."

( Ti, kdo znali město, co  uzavřelo věčnou smlouvu s ďáblem uslyšeli, "Goodbye Bože. Já odcházím do  Bodie.")

 Z  dokončené knížky L.F. Nykla „ Hříšné a odvážné ženy Amerického Západu.