Volám vítr - Hobous.

Mnohokrát jsme slýchávali o vlakových tulácích zvaných Hobo, psal o nich Jack London i Matěj Kuděj. Wabi Ryvola o nich skládal písničky, které se hrají dodnes, ale moc se u nás o nich neví. Je to prý v Americe podobný fenomén jako je u nás tramping. Také je to touha po dálkách, objevovat nové kraje a snít o tom, že tam někde za kopcem je ta krásná země, kterou hledám po celý život a jednou ji najdu. Trampové to měli jednodušší, ti si představovali divočinu a prérii Severní Ameriky, kdežto Hobo stále hledali (a jak se ukazuje dodnes hledají) svou pohádkovou zemi. Nejdůležitější však je ta cesta a způsob jak se tam dostat! Takže s rozvojem železnice začala i éra toulání a cestování dobytčákem, nebo na střechách nákladních vlaků.

Úvod:

„Je dost těžké dostat se do bližšího styku s vandrákem (Hobo). To je část jeho osobnosti: je ho těžké někam zařadit, nemá žádnou adresu, žádné spojení, je volný jak vítr v jeho podpatcích.

Hobo existuje jak literární a kulturní osobnost, je součástí Americké západní mytologie a našeho trvalého vztahu se svobodou: on je zpěvákem písní, vypravěčem nemravných historek a jezdí po kolejnicích v krytém nákladním vozem v rytmu blues. Zatímco on dnes existuje v této mytologii stejně jako v kultuře – je to hobo udržovaný v současných konvencích tuláka a literatury, tvoření jeho charakteru započalo v letech mezi občanskou válkou a druhou světovou válkou. Zde je místo, kde můžete nalézt svého vandrovníka: takže se můžeme ptát kdo to byl a odkud přišel , co si myslí a kam potom odešel.

Média mají dnes hobo za hanobeného a mytologického vandrovníka. Jako potulný a sociální vyvrhel, byl ještě nedávno stíhán zákony. Dnes jsou proti jeho uvěznění; víc laskavých občanů zvažovalo, že je ho zapotřebí v dobách reformy a veřejné pomoci. Malované obrazy a brzký film zobrazil jeho komický - jestliže ne zoufalý - charakter, vždy optimistický ale končící smrtí a nešťastný. Mezitím byly tulácké vlastní životopisy zromantizované, jeho životní cesta až pětinásobně, jako Americký průkopnický duch. Celkem byla veřejnost připravená k tomu, aby pochopila vandrovníka, ale možná zůstala celkem vzato neznalá reality jeho existence.

Po nejvážnějším studování, byl hobo nekvalifikovaný stěhovavý dělník, kočovný a sezónní pracovník. Byl to většinou rozený bílý Američan a tělesně schopný. Narodil se za Amerického osidlování Západu a otevírání průmyslu na západě v pozdější polovině 19. století. Narodil se na železnicích které ho přenášely z měst kde se setkávali a pokračovali do vzdálené země kde chvíli pracoval, aby si vydělal na další cestu.

Hobo byl členem dolní hranice průmyslových pracovních sil, zaplňoval mezery při průmyslových a sezónních pracích a měl rychlý start. Ve skutečnosti, byl hobo vedlejší produkt rychlé industrializace země v polovině 19. století a začínal při ukončení občanské války.

Tento projekt prozkoumává oba póly ekonomické příčiny které ' vytvořily ' hobo a následující hobo byl pozměněn, takže vyrostla z něho opomíjená sociální existence. Ve zdejším  Muzeu jsou vyznačeny tři etapy sekce z roku (1876, 1893, a 1939), narození hobo, jeho růst a zánik, je přiloženo mnoho obrazů na tohle téma, výňatky ze současné literatury, a sociologická studia.“

Americký studijní program – Univerzita ve Virginii.

S kamarádem Pupálem z Colorada jsme na tohle téma několikrát dali mail a když nastal čas, nemeškal a vydal se do Iowy na slezinu (potlach?) Hobous. Byla to dlouhá štreka, musel přes celou Nebrasku, ale co tam viděl, to mi stručně popsal:

Slova kamaráda Pupála.

„Američtí historici přes hoboing a tramping se shodují, že hobous jezdili hledat práci a američtí trampové jezdili za slečnou Romantikou. Někdy i makali. Pak byli bums a winos. Čili povaleči a alkoholici. Zatíco Hobani a Trampi měli společné Jungle kempy (campy v divočině), ta poslední sekta nebyla mezi nimi vítána. Posílám ti pohled z Britt a nějaké zajímavé fotky toho dění v Brittu. Mají tam hobou muzeum a i hřbitov. Volí se král i královna pro každý rok. Je to zajímavý proces. Jsou i takoví hobous, co byli zvoleni 5x a se stálým titulem pro východní či západní trať! Jako třeba "Steam Train Maury" V překladu: Pára vlak Maury. Pára proto, že jezdil pouze na parních lokomotivách. To co se vaří jako strava pro všechny, má název: Mulligan Stew. Něco jako guláš. Hodně mrkve, cibule a brambor. Maso ode všeho jako hovězí, ovčí a vepřový. Podávalo se v sobotu. Ve čtvrtek bylo pečené sele. V Jungle kempu se nepije. Žádný alkohol ani drogy. V pátek večer se jde na pivo do městečka. Při zapalování ohně v Jungle kempu se provolává Call of the Wind (Volám vítr) a lidičky vysypávají do ohně popel ze spřátelených ohňů ve Státech. Příští rok vysypu něco popela z Kolorada, z našeho potlachu. Mám popel i z Britt pro náš potlach. Připomínalo mi to kamarády když házeli větvičky, které dovezli. Na hřbitově se ukapává "za Packarda", ale voda. Muzeum mají vynikající ve městě.Zpěváci a písničkáři Hobo jsou: Jimmie Rodgers-Father of Country Music, který Jezdil za deprese a skládal hobousacký songy . Potom. Merle Hagard, který také nazpíval jeho písně a zdařile. Také Hobo Old Timer Mike zpival Jimmie Rodgers songy a také i svoje, které složil.

Posílám dvě fotky z Hobo Convention /jako trampský potlach s mírnými změnami/ Taky fotku Hobo muzeua v Britt, Iowa. Soukromé muzeum, které je zaměřeno na Hobo historii od r. 1900 až do dnešních dnů. Vstupné číní $3 dolary. Stojí to za to. Muzeum bylo otevřené  v místě, kde bylo kino. Kdysi jsme těm kinům říkali "blechárna". Soukromé muzeum se zdá být jediná cesta vedoucí k úspěchu a k trvalé hodnotě. Majitel je bývalý Hobo, zrovna tak, jako by byl v Česku majitelem muzea bývalý tramp.  Všimni si výstavní plochy. Jednoduché police ze dřeva a v nich "poklady"! Thi is the way! "BO"!

Zdravím ahoj, Pupál“ (Jerry Vecka).

(Kamarád Pupál o tom všem napsal knížku, jejíž pracovní název je „HOBANI & jiná chasa“. Jak znám Pupála, bude to zase „trhák“!)

Hobo Convention - Britt, Iowa 2010

NÁRODNÍ HOBO ÚMLUVY -  se koná každoročně druhý víkend v srpnu ve městě  Britt , ve státě Iowa , se spoluprací místní obchodní komory. Národní Hobo úmluva je největším setkáním hobos, tuláků železničních tratí a trampů, kteří se shromažďují k oslavě amerických Hobo. V městečku Britt, Iowa, je domov Národní Hobo úmluvy od roku 1900. To je pravda ... že za posledních 110 let, se hobos ze všech koutů Ameriky sbíhají v tomto městečku druhý týden v srpnu sdílet příběhy a hudbu o životě na kolejích. Hobos byli migrační pracovníci, kteří jeli na nákladních vlacích z jednoho zaměstnání do zaměstnání, po pracovním okruhu a žili mezi těmito pracovními místy v "tulácké divočině"-jejich síť táborů je zastrčená tajnůstkářsky dál jen mimo železniční systém v Americe.

Kdy: druhý týden v srpnu každoročně

Kde:Britt, IA, USA

Více informací, prosím:Pro více informací volejte 515/843-3867.

Britt je město v okrese Hancock County.

Zdejší společenství je pověřeno jmenováním železničního inženýra nebo brzdaře 

Zeměpisná šířka městečka Britt je 43.097N.Délka je-93.801W.

Je to v době, centrální standardní zóny. Nadmořská výška je 1227 stop.

Odhadnutá populace, v roce 2003, byla 2.019 obyvatel.

Po celý víkend, tam jsou naplánovány hobos jamy (sejšny), setkání (zdá se, jako by všichni hráli alespoň na jeden nástroj), je tu aukce tuláckého vybavení (jako náhrdelník z opičí packy, nebo podepsané sbírky Hobo básní) a vyprávění příběhů. Pro podrážděnější zážitek, si nenechte ujít tulácké divadlo, kde mladá generace musí zahrát hodnocené scény z jejich setkání na kolejích.  Ale pozor, jak se zvyšuje spotřeba piva, tak je možnost opravdové barové rvačky.  Každý rok, nejméně pět nebo šest hobos stráví celý týden v vězení města Britt pro intoxikaci a přestupky.

Vrcholem celého víkendu je každoroční korunovace krále a královny Hobos u Městského parku v centru města. To je veselá událost. Dav se zahřeje jídlem zadarmo, 400 galonů kaše z dostupných věcí, tradiční tulácký pokrm podobný chili ze všeho co je k dispozici a k tomu plechovku fazolí a kousek masa Dobrovolníci na skautské pánvi z toho udělají odvar do obrovsky velikého hrnce. 

A na závěr je tu ukázka z Kudějova románu „Bídné dny “, kde se vypráví o jeho toulkách po Americe. V tomto příběhu se jeden z tuláků, jakýsi Frank, pokouší v nádražní čekárně ostatním stejně zbědovaným kamarádům vysvětlit podstatu toho, co je nutí být neustále na cestách. (Ponecháno v původním znění z r. 1913)

Tak si sedněte a poslouchejte:

„ Budu vám vyprávět o toulavém pudu. O chorobné toulavosti, kterou my především a kromě nás tolik ještě lidí ve Spojených státech stůně…Kdybychom měli po ruce statistická data, shledali bychom, že vláda sama páčí počet tuláků na čtvrt milionu. Poněvadž však nemáme dat, ale zato hodně zkušeností, víme, že to je číslice příliš nízká. Aspoň dohady železničních společností jsou daleko větší.“

„ Co je statistický?“ ptá se nešťastný předešlý vypravěč.

„ Drž hubu!“ okřikuje ho několik hlasů, neboť thema je rozhodně zajímavé. Frank pokračuje:

„ Kdo zná Západ ví, že nepřeháním když řeknu, že počet stěhovavých lidí přesahuje jistě půl milionu, ba možná, že neschází mnoho do celého milionu. A z jakých lidí se skládá tato armáda vyvržených? Valnou většinou z lidí finančně i společensky kleslých, zločinců, alkoholiků, z lidí slabých vůbec. Nejvíce je však těch, kteří jsou nestálí. Každý jiný má naději usadit se, zapustit kořeny a zemřít jako klidný občan. Člověk nestálý však nikoliv. Pracuje několik měsíců na jednom místě, dobře a pilně jako každý jiný, ba ještě snad lépe. Potom však najednou ho chytne touha po změně. Brání se jí, tlumí ji - není to nic platno. Pryč musí za každou cenu. Za cenu existence, lásky, za všecko. Musí, jinak by zešílel. Žene ho to ven neodolatelně. Je mu třeba dlouhých pochodů, změn, fysické únavy, bídy a hladu. Ví, že ho to nemine, že ho to donutí k potupnému plazení a pokořování před lidmi, do kterých by jindy třebas ani nekopl, s nimiž by se jinak ani nešpinil. Rozstonal by se, kdyby nešel….

Podívejte se například na mne. Jsem mladý, ale prošel jsem Spojené státy křížem krážem. Byl jsem dobře vychován a stal se úředníkem v bance. Dvě léta jsem tam byl. Když jsem měl postoupit, popadlo mne to jednoho dne za srdce. Opustil jsem místo a toulal se tři měsíce, až hladem donucen přijal jsem místo kuchtíka v kterémsi venkovském hotelu. Vypracoval jsem se až na prvního kuchaře. Pak to přišlo znova. Pro malichernost nechal jsem výhodného postavení a prchl znovu. Zase jsem se uchytil a znova opouštěl pevné místo. Uvědomoval jsem si jasně, že je to nesmysl, že se tím ubíjím, nebylo to však nic platno. Namlouvám se nyní, že se usadím. Ale vím již předem, jak to asi dopadne. Vydržím několik měsíců, snad i rok, dva a potom to půjde zas nanovo. Čím to je? …. Je to degenerace? Či snad návrat k nomádskému způsobu našich prarodičů? Kdo to zodpoví?“

„ Já “ ozval se z pryčny rudonosý gentleman, rozbitý jako starý prapor.

„ Nu? Co povíš? “

„ Jsi dítětem své doby. Celá pokolení hýřilů otravovala se výstřednostmi a zplodila tě bídného, slabého a neschopného smířit se s poměry, neschopného boje za tvrdých podmínek. Protestuješ proti nim svým způsobem, bezhlavě a pitomě. Jsi vřed na těle společnosti. Jsi vyvrhel směšný a ubohý. Vyšlapanými cestičkami se ti nechce jít a nových razit nedovedeš. Zeď chceš prorazit hlavou a když ti od toho krvácí, divíš se, jak to přijde.“

„ A co ty jsi zač?“

„ Já - já byl. Doktorem jsem byl. Teď jsem zrovna tolik co ty.“

„ Žvanění,“ bručí jednoruký. „ Žvanění,“ opakuje po něm několik hlasů…….

Sestavil a sepsal L.F.Nykl.