Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

Přes 30 let jsem s kamarády jezdil po celé republice a tam u ohňů jsem vyprávěl (hlavně předčítal) své povídky a příběhy. Byly také potlachy, na které jsem si zvlášť psal nové povídky a skoro všude jsem vítězil a získával placky hlavně za 1. místo ve Veselém vyprávění. Bylo by škoda, kdyby tyto povídky zapadly, i když byly tvořeny v jiné době než je dnes, přesto si myslím, že by mohly promluvit i k dnešní generaci trampů.

Jestli chcete kamarádi, tak si je vezměte k ohńům a uvidíte sami. Jen o jedno bych prosil, aby jste na konci svého vyprávění řekli, kdo to napsal.

Děkuji a dobrou zábavu. Frank

 

Trampský humor - Veselé vyprávění.

(Od roku 1972 až dodnes.)čtení

Nové pověsti české aneb: ze školních lavic.

Naše nejstarší dějiny se jmenují vykopávky. O tom jak vypadala naše rodná hrouda před dávnými a dávnými časy, nám vypráví Kosmonautova kronika. Tehdy v dávných dobách byly lesy plné pralesů, žili tam mamuti, vlkodlaci, zubaři a jiná divná zvířata. Mamuti postupně vyhynuli a stali se z nich sloni, jenže ti neměli tak dlouhý chomout a kly. Tehdy v mladší době kamenné si začali lidé brousit kosti, aby mohli lovit zběř. Památkou na tuto dobu, je větší počet žárovkových hrobů na Moravě nalezených.

Praotec Čech byl bicyklista, protože přišel o kolo roku pět set. Pak přišel Krok a měl tři dcery. Kazi dostala Kazín, Teta Tetín a Libuše Přemysla. O Kazi se také říká, že Bivoj chytil divokého kance, přinesl jej na hrad a ona si ho vzala za muže. Různé rody a kmeny se spojily v rodokmeny , čímž vznikl Sámův svár. Sámo byl vrátný a na jeho uctění se ještě dnes píše na dveře „Sámo zavírá samo“

V 9. století přišli na Moravu zvěrozvěstové Cyril a Metoděj. Po nich nám zůstala cyrilice a metodika. Na českém trůně se pak střídali další Přemyslovci, jako Nezamysl, Průmysl a ostatní. Karel IV tak silně podporoval církev, až se stala nemravnou. To se mnohým nelíbilo a tak vzniklo husitství. To je spjato s postavou Jana Husa, který se narodil v Hostinciu Prachatic. Studoval na univerzitě, kde se stal dokonce kabelářem. Povoláním byl kacíř, kázal obludy a proto jej pražský arcibiskup uvrhl do klenby.Později byl Jan Hus na sněmu v Pakostnici upálen zrádným Hanzelkou.

Jeho věrným posluchačem byl Jan Žižka a když byl upálen, postavil se do čela venkovské chudiny. Vůdcem Pražanů byl kněz Jan Želivský, který konal pochod kolem radnice a v ruce držel demonstraci. Husitské bouře začínaly tak, že vyházeli z oken všechny české pány. V Táboře, hlavním městě husitů, museli lidé dávat všechny cenné předměty jako byly krávy, šaty a peníze do kádí, které stály na náměstí. Vůdcem husitů byl zkušený bojovník, protože neměl oko. Jedním z důvodů jeho vítězství bylo, že železní páni měli na sobě těžká brnění a jeho bojovníci vůbec nic! Dalším důvodem bylo, že když křižíci slyšeli Žižku zpívat, zděšeně prchali! Husité měli palcáty a sudlice a střelným zbraním se říkalo – kuš. Křižíci byli vždy na hlavu poraženi a přinuceni poprchávat. Žižka onemocněl v Přibyslavi, kde si lehl pod lípu a umřel. Jeho zástupcem se stal Prokop, který byl holý. Ale ten se pohašteřil s pány a nechal se porazit stejně, jako potom Roháč na dubě.

Pak Ladislav Pohrobek poslal do Francie poselstvo pro nevěstu, ale hned za ním poslal druhé, aby už nejezdili, že už umřel. Posledním husitským králem byl Jiřík z Poděbrad, který nastoupil na trůn v roce 1458 a nechal se pokorunovat.Potom k nám houfně přicházeli Němci, aby nás kolonizovali. Nastalo období, které je výstižně charakterizováno Františkem Smetanou jako Bramboři v Čechách. Pak nastoupili na český trůn Hamburgrové. Ti byli potom také vyházeni z oken a na trůn byl dosazen Bedřich Falcký, zvaný zimní král, protože to bylo v Praze.

V té době propuklo povstání Chodců, které vedl Kozina, protože byl sladký. Proto ho popravili v Plzni blízko pivovaru, kde křičel „Hýn se ukáže!“ Potom na Bílé Hoře postříleli Německé Moraváky opřené o zeď, protože jim došla slivovice. Císař Rudolf II byl zeměmi milován a proto válčil se Švédy. Na jeho dvoře žil také Mikuláš z perníku, který objevil hvězdy a říkal jim „ a přece se točí.“ Marie Terezie pak zrušila nevolnictví a zemřela na sklonku svého života. Národní buditelé pak natolik probudili národ, že vznikla republika!

 

V roce 1917 začala Říjnová revoluce, která byla v listopadu, protože to bylo v Rusku. V Petrohradě byly mrazy a tak Lenin střílel z Aurory. Když byl potom za to na něj spáchán atentát odstěhoval se do Moskvy proto že byl střelenej. Za první republiky u nás byla nezaměstnanost a chudí dělníci si nemohli koupit ani televizi. Policajti rozháněli demonstranty, protože měli pendrek. Baťa začal dělat boty, protože byl boháč. V Mnichově nám vzali pohraničí a nic nám neřekli! Slováci se kamarádili s Hitlerem a tak se trhli. Anglii a Francii se nelíbilo, že válka začala v Polsku. Němci z jedné strany okupovali Polsko, zatímco z druhé strany ho Sovětský svaz osvobozoval. Anglie bojovala tak, že naháněla Němcům letadla. Naši vojáci v tom lítali taky.

Hitler napadl Stalina a ten mu to vrátil u Stalingradu, kde ho obklíčil. Němcům byla zima a proto se vzdávali. Sovětští vojáci nosili dlouhé kabáty, protože byly teplý.

Spojenci udělali invazi a pak se vylodili ve Francii. Hitler se v Berlíně zasebevraždil, protože neuměl rusky. V Praze začalo povstání českého lidu a Rusové jim na to přišli. Američané přišli ze západu a proto osvobodili Západní Čechy. Ruským vojákům v Praze se říkalo Vlasovci, protože se dlouho nestříhali.V roce 1948 začali   lidé chodit do ulic, přestali pracovat a tak vznikly Lidové milice. Na náměstí nás potom chránili před špióny. Gottwald popravoval faráře a vojáky, aby nešli na Západ. Potom Gottwald přijel ze Stalinova pohřbu a protože mu bylo smutno, umřel taky. V roce 1968 nás přepadli Sovětští vojáci, aby nás zase osvobodili. Husák se nechal sám jednomyslně zvolit prezidentem, aby mohl jezdit zadarmo do Moskvy za kamarádem Brežněvem. S Gorbačovem už nekamarádil a tak u nás začala revoluce. Havel začal kamarádit s Američany a proto nás už nikdo neosvobozuje!

Pak přišel do hradu Husák a ten nemá zase rád teplý globalisty. Také nemá rád Evropany, kteří ho nechtějí poslouchat. Američané chtěli postavit v lese na Brdech radar, ale nemůžou, protože tam lezou po stromech Greenpeace s kapsami plnými rublů.

Dovětek: Děti to neměli v hodinách dějepisu lehké. Neustále jsme svoje i cizí dějiny přepisovali, podle toho, co se nám v tu chvíli hodilo. Jinak se mluvilo doma a jinak ve škole. Nejen u nás, ale i v bývalé NDR dostaly děti před lety ve škole za úkol slohovou práci na téma : Sovětský svaz náš vzor. Jeden chlapec napsal doslovně – „Sovětští lidé jsou naši největší přátelé. Protože nám vrátili do Drážďanské galerie obrazy a sochy, které nám před tím Rusáci ukradli.

 


Malý příběh z Velké Moravy 1./

Při svých toulkách po Moravě jsem spal v lesích a občas na boudách kamarádů. V jedné boudě na Vysočině v Nedvědicích, jsem pořád nemohl usnout. Podivný šumot, prskání a pištění, mne neustále budil ze spánku. Ráno jem zjistil, že tam se mnou bydlí myší rodinka. Pak jsem přišel na to, co je tak rozčílilo. Nevědomky jsem postavil blízko jejich skrýše ve starém prádelníku svůj batoh a museli jej obcházet. To se jim nelíbilo a znechuceně nadávali v jejich řeči.

Museli mít silný žaludek, protože rozkousali i nedělní Blesk, co jsem měl sebou. Nikde nebyla žádná pastička a tak jsem jim kolem potrhaných inzerátů nasypal šumák. Další noc byla přímo hororová. Kolem půlnoci bylo slyšet kýchání, prdění a občas i hlasité říhnutí. Prostě hrozný rámus. S hrůzou jsem očekával další noc a ejhle – myši zmizely. Obyčejný šumák je přece jenom mocná zbraň! A proto, když chceš někoho nakrknout, dej mu správnou porci šumáku a je klid. Má větší sílu než nedělní Blesk!

 


Příběh 2./

V lese poblíž Sněžného, jsem tak dlouho fackoval komáry, až jsem usnul. Mám divný zvyk ze spaní mlaskat a tak zvěř všeho druhu, zvláště ženského pohlaví, se začala pomalu shromažďovat kolem mého prostého lože. Mylně tušila sexuální radovánky. Statný muflon, vůdce stáda, se s nelibostí díval na to, jak se mu díky mě , tenčí jeho harém. Proto začal vydávat zvuky ve stylu vojenské polnice. To mne probudilo.

Když jsem se rozhlédl kolem sebe a viděl v matném šeru houf podivné zvířecí havěti která se mne hlasitě mlaskajíc snažila napodobovat, dostal jsem třesavku. Laně, co byly nejblíže, se začaly třást taky. Zřejmě to považovaly za erotický tanec. Muflon se zlověstně přibližoval a já ve zmatku na něho rozsvítil baterku. Ten sádelník sebou mrsknul a začal zděšeně prchat jako mladík. Ostatní zvířena ho v nastalém zmatku následovala.

Je to zvláštní, jak jsou paroháči stydliví, když si na ně někdo posvítí. Asi nemají rádi publicitu.

 


(Polemický dopis na provolání o národu Krušnohorců od J.A.Náhlovského. Jedná se o příchod osady Krušnohorců na naše území.)

Vážení přátelé,

O tom že Krušnohorci byli sexuálně mimořádně aktivní, nebylo dosud doceněno. A také jeme trochu pozapomněli na motivační podněty (nebyla ještě Viágra ale tu vynalezl později Jára da Cimrman, který byl vzdáleně spřízněn se starým Krušinou.)

Teď trochu o sexu: Za vlahých letních večerů Krušnohorští muži zapalovali vatry petrolejem a loučemi. U nich se pak shromažďovali a protože ještě neexistovala televize se svými sexy programy, předstupovali ztepilí bardi, aby vypravovali své erotické báchorky. Eroticky laděné příběhy o sexuálních hrdinstvích mužům dodávaly kuráž a proto je ženy na takováto shromáždění rády pouštěly, očekávajíce rozechvěny jejich příchodu za kuropění. Většinou ale jejich naděje nebyly vyslyšeny a notně zklamány nechápaly, že po požití přehršle pint piva muži spíše čůrají než konají.

Příběhů se zachovalo nemnoho. ( Zachovaly se však jen v ústním podání, neboť psát uměli jen ti, co slova vysekávali do kamene a do šutru se těžko píše o sexuálních rozkoších. než vypodobníte písmem svlečení jedné panímandy, můžete být ve věku, který má blízko k impotenci.) Zde je jeden z příběhů, který byl svého času hitem u všech ohňů a protože by byl ve staročeštině dnešnímu posluchači nesrozumitelný, je přeložen do dnešního jazyka a transponován do dnešní doby. (Zlí jazykové tvrdí, že byl slavný jenom proto, že ho vyprávěl Krušinův   prapravnuk Frank.)

 


 Úchylná pohádka.

Dva chudí princové, princ Varle a princ Žalud, se vydali do světa hledat plešatou princeznu Lesbičku. Na křižovatce u Sokolova (dříve Falknova) potkali kouzelného dědečka Výtoka a protože byl už značně sexuálně vyhladovělý, dali mu své poslední číslo Playboye. Za to dostali odměnou dva kouzelné dárky: Stolečku lízej a Beránku cumlej. Když sexuálně posvačili, dopadli a vykleštili draka Jebáka a tím vysvobodili princeznu Lesbičku. Potom se rozdělili, jeden si vzal půlku Teplého království a druhý zvrhlou princeznu. Ta za pět měsíců porodila pět roztomilých draků (každý měsíc jednoho) a princ Žalud je pustil po větru.

Král PenisII , který uspořádal na počest osvobození své dcery sexuální olympiádu, byl už notně unaven. Sejmul proto z hlavy modře puntíkovaný prezervativ a předal ho, coby odznak královské moci mladým princům.

A tak žili všichni – princ Varle s panošem Homoušem, princ Žalud s princeznou Lesbičkou, dědeček Výtok s bábou Vagínou i král Penis II s královnou Dorotou, za střídavých sexy výbojů až do smrti.


Historické pojednání o objevení Krušných hor.

Někteří pseudovědci tvrdí, že Praotec Krušina putoval do Krušných hor přes Pražskou kotlinu. To je ten největší a zásadní omyl, na který pak navazují i omyly další. Krušina se svými kamarády při zdolávání Velkého vandru a jdouc od Jadranu, musel nutně přes Plzeň a tady poprvé ochutnal zdejšího pivního moku. Ten mu tak zašmakoval, že se jím posléze vybavil i na další cestu a stále se jím dokrmoval. Je pravdou, že vystoupil až na horu Klínovec, aby zde jak bylo později tradicí, pronesl přípitek. (Jak tam vylezl je dodnes záhadou asi ho tam vytlačili). Tam potom, díky pokročilému alkoholismu spojenému s útrapami cesty a nedostatkem sexu nazval tyto hory Krušnými. Než ho v těchto místech trefil šlak nezvolal „ Kristova noho…!“ ale „Bože dej…!“ a proto se potom zdejší okolí začalo nazývat Boží Dar. (Co tehdy od Boha chtěl, to už se zaboha dneska nikdo nedozví.)

Praotec Krušina musel cestou sem posbírat i nějaké moravské příbuzné a nebo potkat brněnské borce, protože v blízkosti dnešních Karlových Var několikrát upadl do horké vody a protože to nečekal, přičítal horké vřídlo svému delíriu, když prohlásil ..“su fet ty.“ V moravském folkovém žargonu to značí „ ty, já už nemohu, protože mě výrazně dostal alkohol “. Jeho parťáci, neznalí cizích jazyků, se podle toho (mylně) domnívali, že je to nějaké mužné slovo a také už byli silně nahluchlí z randálu zdejších pramenů a proto zkomolili jeho výrok „Su fet ty“ na Sudety. To že prý později spadl ve Varech do horkých pramenů i ulovený jelen Karla IV se dá těžko historicky dokázat stejně tak, jako horkou vodou a snad i Becherovkou spařený Krušina.

Sudety už jsou dnes zase hanlivým výrazem, protože někdo bonznul nejasný a opilecký původ jejich jména, ( u nás se přece všechno vykecá) a pokorně jsme všechno svedli na Praotce Krušinu, když jsme zdejší oblast pak nazvali po něm - Krušné hory.  

(Pamatuji si podobnou blbost ze školy v padesátých letech, kdy jsme se museli učit říkanku ..."dříve tohle byly hory Krušné a dneska už né...." )

 


Jak poznáte, že jste přebrali ???

1. Když si všimnete, že Vám z poklopce kouká kus kravaty.

2. Když někdo použije váš zdřevěnělý jazyk jako vhodný pivní tácek.

3. Když se snažíte dát francouzáka slečně z plakátu na stěně u WC.

4. Když si všimnete, že na křišťálovém lustru visí vaše slipy.

5. Když si musíte kleknout na všechny čtyři, aby vám náhodou neujely nohy.

6. Když si efektně zapálíte jedním pohybem cigaretu a přitom vám chytne pečlivě střižený knírek.

7. Když si sundáte botu a použijete ji na půlnoční přípitek.

8. Když se pokusíte zabít kohouta, co vás probudil, a pak zjistíte, že jste kokrhal sám.

9. Když si patnáctiletou whisky se sodou zředíte dvěma doušky z akvária.

10. Když všem řeknete, že už musíte domů, a přitom se mejdan koná u vás.

11. Když požádáte hostitele o další led a suverénně si ho strčíte do kapsy u kalhot.

12. Když do levé ruky vezmete plátek chleba a máslem si elegantně namažete hodinky.

13. Když si vyndáte pečlivě složený kapesník a pak se vysmrkáte do rukávu.

14. Když svůj nejlepší vtip dáte k lepšímu přesně ve chvíli, kdy se za posledním z hostů zavřou dveře.

15. Když si uvědomíte, že jste pod tím stolem už úplně sami....

 


Hodina Duchů.

Trampský duch Vořežprut se po nedělní noci vynořil z přítmí boudy a hlasitě mlaskajíc,si po chutnával na opuštěném leču. Po třetím soustu si začal nahlas brumlat: „Přece to nenechám myším, nebo tomu pitomýmu duchovi Prďousovi, ten je schopnej dojíždět i vajgly z borůvčího listí. Ti trampové jsou taky čím dál chudší a nebo na nás na svoje duchy už zapomněli.“

Najednou se z vychladlého ohniště před boudou vynořil černý obláček a z něj se vysoukal duch Prďous. „Co tu fňukáš ty nedožero, buď rád alespoň za to lečo a dej mi taky vzorek. Ty jsi měl dělat ducha ve Varech v Puppu a ne u trampů. Můj bratranec Voškrda se po jedné recepci ruské mafie tak napral, že nemohl ráno vyletět komínem a dneska sedí na Borech . Spletli si ho s recidivistou Gejzou Kanimůrou a dali mu dva roky.“ Vořežprut se začal šklebit: „ Ta tvoje rodina je celá ňáká švihlá, pokud vím, tak tvůj děda strašil za totality na Ruzyňským letišti, až ho nakonec unesli omylem do Mnichova. Tvoje bába se pokoušela strašit děti před zvláštní školou, ty si z ní uplácali sněhuláka a teď z toho má kloubový revma. Tvůj táta přežil všechny režimy a dodnes straší na Kavčích horách jako redaktor zábavy a tvá matka pohanila svou duchovní čest a vstoupila do Svazarmu.“

„ Už jsi se vykecal ty trampskej hlodavče? Dej sem to lečo a uklidni se. To jsi ale neřek, že tvůj brácha Kostohryz má domácí vězení. Je zavřenej v láhvi od rumu za to, že v Sokolově strašil před chemičkou jako bezhlavý rytíř. Po paží měl hlavu a na ní nasadil plynovou masku. To byl určitě tvůj nápad a kdybys nepocházel ze slavného rodu samotného Boha Pajdy, asi bych tě hodil do potoka. Copak se to dělá, takhle jukat lidi, sami nevědí kde jim hlava stojí. Ale přece se nebudeme pořád hádat. Nezbyl tady někde alespoň hlt piva? Jak tě znám, tak máš určitě nějaký zašitý. “

Vořežprut pak přinesl skoro plné lahváče, sedli si na kládu a poslouchali lesní ticho. To byl zase balzám na nervy. Ale co to, najednou ucítili závan větru a poznali, že tu nejsou sami. To jim připomnělo, že k duchům lesů a ohně patří také duch řek a potoků Bublák. Zatímco oba slastně oddychovali Bublák se vyškrábal na břeh potoka a zatleskal svými zelenými dlaněmi.

„Ahoj pardi, co to bylo před chvílí za rámus, snad jste se nehádali?“

„ Ale, Vořežprut si zase myslel, že je na schůzi ekologického hnutí . Jednou se jim mastňákům co si hrajou na zachránce přírody, pokusil vysvětlit jak vypadá zdravý strom a oni na něj chtěli zavolat psychiatra. Zdravé stromy prý už nerostou.“

Bublák se zašklebil, oklepal se jako pitbull u vietnamské tržnice a natáhl ruku po lahváči.

„ To by jste kluci duchatý nevěřili jak v tý vodě vyprahne. Je to hrozný, ale pít se ta voda dávno nedá. Nedávno jsem dělal velkej vandr přes Karlovy Vary a omylem se napil vody z Ohře. To byste zírali, co to se mnou udělalo. Vypadaly mi vlasy, rozpadly kalhoty a přišel jsem o potenci. Ještě že trampové vodu nepijou, jinak by už dávno vymřeli.“

„Máš pravdu Vodní příšero,“ odpověděl Prďous. „Trampové jen tak nevyhynou, mají tuhý kořínek a také mají nás. Své dobré duchy.“ Odmlčel se a foukl do tmavého ohniště které se zase rozhořelo.

Pak si všichni stoupli vedle sebe a začali potichu zpívat: „Vše tone v snách a život kolem ztich…“ Frank.

  


Můj první vandr.

Vždycky jsem se snažil napodobovat drsné muže, co se myjí Solvinou a holí let lampou a proto jsem zatoužil být jedním z nich. V lůně přírody, při šumění stromů a praskotu ohně, určitě takové přátele najdu. Budeme si lámat palce, zpívat teskné písně a pomlouvat ženský. Sehnal jsem v bazaru obnošené vojenské kvádro, nazul holínky, sbalil kostkovanou deku a špinavé prostěradlo a vyrazil na nádraží. U bufetu se kymáceli dva divoce vyhlížející zálesáci. Přistoupil jsem blíž a pozdravil: „Čau volové!“

Ten menší si mě změřil kalným zrakem a ten větší mi podrazil nohu. „Neříká se čau volové, ale Ahoj volové.“ A tak začalo mé velké dobrodružství. Moje první seznámení s přírodou začalo už ve vlaku, když jsem dostal napít Borovičky. Průvodčí, podle vyjádření mých nových přátel, si nás určitě s někým popletl, když na nás chtěl jízdenky. Stejně už jsme vystupovali, takže měl smůlu.

„Trampování zvládnou jenom silní jedinci.“ To prohlásili mí druhové a tak jsme se šli posilnit do hospody za nádražím. Do této vesnice došla trampská kultura jen v podobě písničky „Rovnou, jo tady rovnou “, ale mí kamarádi stejně nic jiného neznali a tak se to zpívalo pořád dokola. Tyhle hudební orgie dirigoval jakýsi místní Krakonoš z kouta u stolu. Pravidelně každých dvacet minut se probudil, bouchnul pěstí do stolu a zařval: „Rovnou!“ A začalo to znova. Jeden z mých přátel tohle tempo nevydržel a svalil se v křečích vedle pípy. Druhý zatím na pánském záchodě (tak se tam říkalo větší latrině) objímal jakousi zdejší krasavici. Moc mu to nešlo, protože měla pas jako vrátný z pivovaru a funěla jako parník. Po krátké době jsem ho našel ležet u dveří do sklepa. Inu láska unaví i hrdiny. Místní domorodí občané mi pomohli vynést oba padavky na vzduch a já konečně vykročil do volné přírody. Protože vidět les jenom okénkem pánské záchodku se mi zdálo trochu málo, tak jsem vyrazil - Rovnou jo tady rovnou!

 


 

Sexuální revoluce.

V poslední době jsme neustále zaplavováni sexem. Televize, kino, časopisy a v nejlepším případě porno na DVD, z nás dělají sexuální roboty. Není to dávno, co jsem viděl na TV tele - novelu s krimi zápletkou.

Manžel ráno vstává, protahuje se a jeho žena (samozřejmě nahá), ho vyprovází ke dveřím. Ve své kanceláři místo pozdravu svlékne sekretářku, když vtom zazvoní telefon. Nějaký úchylný a chudý puritán se ho pokouší vydírat. Nechá rozhicovanou sekretářku bez omluvy a bez podprsenky a chvátá na policii. Tam se setká se sexy komisařkou (zatím ještě oblečenou) a vyjeví jí svoje trable. Ta pochopí jeho pornograficky rozervanou chlapeckou duši a proto ho pozve do svého skromného bytečku; 4+1 s mramorovým krbem zlatou vanou a skromnou zahradou na balkoně. Jakoby mimochodem se spolu vyspí a kamera snímá detaily jako při Davis Cupu.

Nakonec je pomýlený vyděrač vypátrán a vše dobře končí. Manžel u své dobrosrdečné ženy, sekretářka se zamiluje do chudého prodavače pizzy, ze kterého se pak vyklube utajený milionář a komisařka se vrátí do práce.

Podle celkového vyznění filmu, kdyby byl dotažen do konce, by správně všichni měli skončit v jedné posteli. Ale režisér neměl asi tak velkou postel a nebo toho už měl dost.

Ostatně já taky!

Jak k tomu vlastně přijdu (a to nemluvím jen za sebe), dám si svých pár piv a jdu domů. Žena po shlédnutí takové roztoužené slátaniny dostane podivné chutě. Já to za prvé neviděl ( a ani nechci) a za druhé , starší mužský po více pivech chce akorát čůrat a spát. Sexuálně zpitomělá manželka začne hrozit rozvodem. A je tu dilema: Pivo nebo sex!

Jako dobrý Čech volám: „ Vzhůru do boje proti nadměrné propagaci sexu!“        

 


Jak se ze mne stal hudební génius.

 Jalo dítko jiskrného oka, jsem měl i zvonivý hlas. O přestávkách ve škole jsem si prozpěvoval tak vroucně a s citem,že se náš třídní za dveřmi sborovny mylně domníval, že pod okny drnčí tramvaj. Byl totiž původem z Brna a tak slyšel šalinu všude. Bylo to ostatně směšné, kolem naší zvláštní školy Jana Amose Cvakštejna jezdili v zimě pouze zřízenci v bílých pláštích na bernardýnech. Když už jsem rozeznal houkačku na přejezdu od prskání domovníkova kocoura Vincence, poznal veškerý personál, že mám ideální hudební sluch a patří mi vyšší vzdělání. Od věčně umazaného syna našeho správce, jsem v jeho doupěti ve sklepě vyslechl, že vzdělání bez protekce nebo trapných úplatků nedosáhnu.

Jakoby s nenápadnou hrdostí jsem ledabyle prohlásil, že můj strýc je ředitelem Lunaparku a mám doma vycpané morče, které jsem schopen obětovat na oltář svého budoucího vzdělání. Stržil jsem však pouze výsměch a facku od lítacích dveří. Na školu hudebního zaměření jsem se přece jenom dostal bez protekce nebo ubohých úplatků. Když ale později moje zvrhlá sestra otěhotněla s tamějším ředitelem, s hrůzou jsem zjistil, že to tak zadarmo přece jen nebylo. Ale touha po vědění přináší oběti.

Dlouho jsem věřil svému opilému otčímovi, že basový klíč je vězeňský šperhák, přesto jsem měl viditelný úspěch. Nervy učitelů praskaly pod náporem mého talentu. Přesto, že jsem několikrát propadl, chodil bych tam stále, ale v pořadí již čtvrtý ředitel se začal bát, že on jako jeho předchůdci odejde dřív než já a začal přede mnou prchat.

Tak jsem šel rozdávat umění mezi obecný lid.Na všech pódiích se mi dostávalo takových ovací, že mi fandové plácali samým nadšením i na obličej. S napuchlou hubou jsem se stále řidčeji mohl objevovat na veřejnosti. Přesto jsem nepřestal věřit ve své hudební schopnosti, v čemž mě utvrdil dopis jedné mé ctitelky, který zněl:

„ Drahý Mistře!

Ráda poslouchám vaše skladby. Jsou sluchově vytříbené i přesto, že vaše imprese dosahuje v některých případech až kolosální degenerace objektivního abstinenta a je komponovaná s legální ignorací, která kulminuje v gradaci sobě vlastní a tím balancuje nad propastí živočišné objektivity. S klasickým pozdravem Ó Jé - vaše upřímná ctitelka N.“

Jediné co jsem z toho pochopil je, že jsem asi opravdu génius.

 


Mé sexuální začátky.

Můj sexuální život začal velice brzy. V sedmi letech jsem začal sbírat hambaté obrázky a křídou malovat po zdech kosočtverce. V devíti jsem plácnul spolužačku po sukýnce a ta mi řekla, že jsem úchylák. Nevěděl jsem co to je, ale byl jsem na to hrdý. Mému bratru, potom co omylem spolknul budíka říkali Digi a taky mu to nevadilo. Jenom když se rozčílil začal tlumeně zvonit.

Puberta se mnou švihala a já lezl za děvčaty na záchod, nebo nakukoval klíčovou dírkou. Ještě dnes mě bolí pravé oko od průvanu a plivnuté žvýkačky spolužačky Markové. Na radu svého zvonícího bratra jsem sehnal vypasované kalhoty a vyrazil do ulic okouzlovat ženy. Nejprve mi nikdo nevěnoval pozornost, až po chvíli se začala děvčata otáčet a usmívat. Byl jsem středem ženského zájmu a to mi lichotilo. Když se na mě začal šklebit i místní opilec Jeremiáš, došlo mi, že není něco v pořádku.

Sklonil jsem hlavu a zjistil, že mám rozepnutý poklopec a z něho čouhá kus košile. Vypadal jsem jako erotická vlajková loď. V prvním průjezdu jsem se upravil a šel pomalu domů.

Po nějakém čase jsem se vzchopil, vzal křídu a šel znovu malovat kosočtverce!

 


Pohostinnost.

Český národ slyne pohostinností ve veliké míře. Ta se u nás traduje už od nepaměti. Již ve starých kronikách je zevrubně popisován obřad vítání cizinců chlebem a solí. Ale málokdo zná podrobnosti. To se nejprve levou rukou dotyčnému cizinci vrazil chleba do pusy a pravou rukou se mu vmetla do vytřeštěných očí sůl. To vše proto, aby neviděl jak bude probodnut a řevem neplašil zvěř nebo sousedy při žvýkání mamuta.

Dnes už jsme trochu kulturnější. Když přijdu ke kamarádovi na návštěvu, baví se semnou mezi dveřmi, v nejlepším případě na chodbě, abych mu nenašlapal a nedej Bůh nechtěl kafe.

Moraváci jsou koumáci, napřed vás opijí v hospodě poblíž svého bydliště, takže potom v mátožném stavu nevidíte, jestli mají doma uklizeno a ráno ten nepořádek svedou na vás.

Pražáci to zase berou hákem. Když se po pár pivech spletou, omylem vás pozvou a vy to vezmete vážně a dostavíte se, nikdo vám neotevře. Později se vám omluví že se zdrželi v práci. (Jako by snad někdy pracovali).

Někteří Brňáci si zase pár dní před vaším příjezdem vybílí ledničku a pak čekají co nakoupíte. Když pak nepřijedete, tiše umírají, hlavně žízní.

Slyšel jsem zvěsti o Moravácích, že prý pijí ponejvíce víno. Většinou to ale není pravda. Jeden kamarád přímo z vinařského kraje, když mu zaplatíte kolem 10 piv zapomene na svůj neustále vychvalovaný sklípek, kam vás stejně nikdy nepozve a začne klít jako rodilý Pražák.

Bratislaváci jsou prý také velmi pohostinní, jenom nevím jaký je rozdíl mezi „kefou“ a „kafem“. Snad nabízejí obojí najednou.

Ostatně, zvu vás na kafe do Západních Čech!

 


Jak jsem zachránil město Chodov.

V mé oblíbené hospůdce „Na Skleníku“ už to hučelo jako v úle. Zdálky bylo slyšet svištění facek a bzukot létajících půllitrů. Vzpomněl jsem si, že jsem od vrchního dostal posledně dřív facku než pivo a tak jsem otevřel dveře a začal dovnitř pomalu couvat. Už jsem tam měl zadek a jedno ucho, na které jsem uslyšel: „ Hele, tady někdo utíká bez placení.“ A už jsem ji měl zas!

Pak mě odnesli ke stolu, dali pivo a něco brumlali. Chladil jsem zlomený zub a žáhu a dal si ještě jedno. Číšník obcházel mezi stoly a trousil nějaké divné poznámky. Hospoda začala pomalu utichat. bylo mi to divné a tak jsem se optal co se děje.

„Ty to ještě nevíš, Margitě se dneska narodil kluk a teď se každej bojí aby to nesvedla na něj.“

Jenom u okna pořád ještě ječel opilý harmonikář, ale proto že byl silně nahluchlý nevěděl, že je taky tatínek. Jestli toho chudáčka Margitu natahoval jako tu svou harmoniku a přitom jí ječel do ucha oplzlé písničky, musel to být pro ni sexuálně otřesný zážitek.

Začal jsem dumat (a nebyl jsem sám), jak z toho ven. Co kdybych řekl, že jsem impotent? No, to je dneska skoro každej a přece se roděj děti!

Co když řeknu, že jsem jí neznal? Tak řeknou, že jsem slepej a ještě blbej!

A co když řeknu, že je to moje? Zachráním polovinu města před rozvodem, chlapi mi samým štěstím zaplatí nějaké pivo a budu hrdina!

Tak jsem zařval do mrtvolného ticha: „ Hurá, narodil se mi kluk, ať žije Margita, moje nevěsta!“

Celá hospoda se rozeřvala po mě. Každý mi blahopřál a všichni poroučeli pivo a kořalku. Ani jsem si nestačil se všemi přiťukávat. Ještě půl roku potom mi říkali, že jsem blbec, ale zaplatili pivo.

Margita má jako vždy pravdu, když říká, že kluk je celý po mě.

Taky kouká jako blbec!

 


Cizinec.

 Do městečka Knock Town přijel cizinec. Vlastně nepřijel ale vletěl. Projel takovou rychlostí pod okny výměnkářky O´Donyelové, že si stačila všimnout jen širokého sombrera a úzkého knírku, než ji vypadlo z ruky laso, kterým proháněla po světnici papouška, anžto měl vzteklinu. Kůň cizince, aniž by předem něco naznačil, prudce zabrzdil před saloonem, takže mu vyjevený cizinec přeletěl přes hlavu. Rozhodil lítací dveře a s temným žuchnutím zůstal ležet před nálevním pultem.

Barman s kamennou tváří ledabylým pohybem ruky podal cizinci ještě ležícímu sklenici řezané whisky. Ten se napil a teprve teď padl do mdlob, patrně následkem bolestivého pádu. Celý saloon přestal dýchat i míšenec Cunka se přestal rýpat v nose hlavní pistole a nastalo nezvyklé ticho. To však nevydržel kovboj zvaný šilhavý Mac a drze prohlásil: „ Vy blbe, mezi muže se neskáče jako do rybníka, ale chodí po dvou!“

Cizinec se rázem probral a vyskočil na obě nohy, čímž chtěl dokázat, že chodit umí. „Kdo to řekl?“ Procedil mezi zuby a sevřel rty i prázdné pouzdro od pistole, kterou při své akrobacii ztratil. Šilhavý Mac, který šilhal jen když plakal a to tak zuřivě, že mu slzy tekly po zádech, s ďábelským úsměvem zašeptal. „Já ty diblíku.“

Cizinec ho ani nenechal došklebit, vymrštil své chlupaté pěsti a nedbaje všech přírodních zákonů, snažil se svými údery udržet Maca metr nad zemí. Po několika minutách nechal své pěsti klesnout k bokům a ubohého šilhavce k zemi. Pak se otočil ke zpitomělým opilcům a uklonil se řka: „Promiňte gentlemani, že jsem zapomněl pozdravit jak je v naší křesťanské rodině zvykem - How do you do.“

Všichni vstávali od svých stolků a snažili se zdvořilého cizince napodobit v uklánění s takovým zápalem, že bylo slyšet lámání kostí. Nejvíc to odnesl míšenec Cunka, který si při tomto zdvořilostním projevu zapomněl vyndat z nosu hlaveň pistole, takže mu už čouhala z nosu jenom pažba.

Do toho se rozletěly dveře a vešel místní sheriff. Po shlédnutí těchto výjevů si napřed myslel, že je v nedělní škole a otřásl se děsem. „Kdo jste cizinče“, otázal se tak mohutným hlasem, až se na stole naježily karty a začaly se samy míchat.

„ Jsem princ Bajaja a hledám zlého draka.“

„To by jste to musel dokázat cizinče!“

Ten se ale dal do smíchu: „Což jste sheriffe nepoznal že žertuji?“

„Hloupé žerty, tak kdo vlastně jste?“

„Kdo jsem, na tom tak nezáleží, ale hledám svého otce, který se dal do služeb zločinu a v náhlém záchvatu úplavice uprchnul z domova.“

„ Jak se jmenoval “ otázal se sheriff. „Já se podívám do vězení a na hřbitov.“

„Říkali mu Johny Tasemnice“ pravil cizinec smutně V tom zazněl od barového pultu táhlý výkřik a dunivý zvuk. Sheriff se prudce otočil řka: „Sakra, tak se mi zdá, že náš nálevník má podobné jméno.“

Ale cizinec již nečekal a klečel u omdlelého barmana. „Zločinný tatíčku “, zaúpěl, v rozrušení do sebe obrátil celou láhev řezané whisky a svalil se vedle otce.

„ Šťastné to shledání “ poznamenal sheriff. Pak vytrhnul z pouzdra pistoli a jednou ranou zastřelil míšence Cunku kterému již nebylo pomoci a zamáčkl sobě slzu. Jako na povel začali všichni plakat, až na Šilhavého Maca, který se ještě neprobral a tak mu zůstala suchá záda.

Teď byl cizinec konečně u cíle své cesty.


Perníková chaloupka.

Stručný děj podle legendy:

Mařenka s Jeníčkem zabloudili v lese. Byla tma a Jeníček vylezl na strom ze kterého uviděl světýlko.Vydali se tím směrem a našli perníkovou chaloupku. Z hladu uzmuli něco perníčku a zlá Jedubaba je zavřela do chlíva. Dobře je nakrmila a pak měli přijít do pece. Jeníček dělal pitomce a chtěl od baby názornou instruktáž. Po předvedení houknul bábu do pece sám. Takže vítězí dobro nad zlem a vše dobře končí.

Jenže, co když to není pravda a bylo to jinak, třeba takhle?

-----------------------------------

Mařenka s Jeníčkem už dávno nebyli děti. Mařence říkali na diskárnách Mary a Jeníček zvaný Hans už mělo pověst recidivisty, protože zapomínal platit na své tři děti. Byl často zván ke vdaným ženám pro svou předčasnou pohlavní zralost. Jakmile vyšel na koupaliště v plavkách, byla hned každá nešťastně vdaná a nabídky se jen hrnuly. Hans pocházel z dělnické a přesto zajímavě rozvrácené rodiny. Měl totiž jednu matku a tři otce. Ti když se občas sešli u nich v kuchyni, samou radostí že se vidí začali slopat rum a ihned zakládali novou stranu.

Matku vyloučili jako erotomanku a pak se porvali o místo šéfa. Nakonec spokojeně usnuli na podlaze u dveří a jen z pokoje byly slyšet matčiny drsné kletby.

Mary měla jenom dva rodiče, ale zase tolik sourozenců, že když jeden spadl pod vlak, nikdo to ani nezaregistroval. Oba naši hrdinové se potkali náhodně v restauraci, kde Mary Hansovi odmítla zaplatit pivo. Podíval se na ni kalným zrakem opilce a protože nechápal její odpor, ihned se do ní zamiloval. Chtěli být nerušeni, ale kam jít? Hans měl doma zase schůzi výboru nějaké strany a Mary odmítli vpustit domů, protože ji nepoznali. Tak přišli na nápad udělat nějakou chatu a v klidu se najíst a vyspat. Vyjeli stopem mimo město a Hans vylezl na kontejner při kraji silnice. Když uviděl světýlko vyrazili. Došli k chalupě pomalované lidovými motivy a pokoušeli se tam nějak dostat, nebo ukrást slepici. Městské dítě Hans ale šlápnul na hrábě a Mary o něho zakopla a narazila si koleno.    

Probrali se svázaní ve sklepě. Když otevřeli oči, spatřili nad sebou stát statnou zemědělskou pracovnici. Žádnou Ježibabu, ale manželku starosty Anežku Chromajzlovou. Ta se napřed snažila oba delikventy přesvědčit, aby zanechali zahálčivého života a šli pomoci jejich statku při nakládání siláže. Když souhlasili, byli zproštěni pout a dostali vydatnou snídani. Pak dostali vidle a následovali Anežku na druhý konec statku. Došli k silážní jámě a protože bylo ještě brzo a nikdo nepřišel, měli začít sami.Ale ouha, nastal problém, jak zabodnout vidle do siláže. Rolnice Anežka začala s instruktáží. Zvedla vidle do výše prsou, rozběhla se a zakopla. Vidle letěly na jednu stranu a selka na druhou. Takže v silážní jámě místo vidlí byla zabodnutá Anežka. Mary a Hans uronili slzu, otočili se a smutně odcházeli do bahna velkoměsta. Ještě dlouho potom se při jakékoli nepatrné zmínce o práci otřásli hrůzou.

Z toho plyne poučení: Nikdy se nevytahuj s prací, někdo tě vezme za slovo a už se z ní nevyhrabeš!

 


Inzerát.

Jako správný občan, který se zajímá o dění kolem sebe, si občas půjčím od někoho noviny. Ne že bych na ně neměl, jako důchodce dnes u nás patřím mezi zazobance, sice s malým ale stálým příjmem 6.000 Kč. Ale na co plýtvat penězi na informace o fotbale a sexu a stále číst jen o krádežích a krvi. Vím, namítnete, že v novinách není jen sport a barvitě popisované přepady pošt a důchodců, ale i reklamy a hlavně inzeráty. Máte pravdu, je tu taky počteníčko pro mou smyslnou duši, prodírat se inzeráty k seznámení.

Viz příklad: „ Atraktivní žena středního věku přiměřené postavy (197 cm) hledá nekuřáka sportovního typu, VŠ, SŠ, abstinenta s vlastním bytem, se zájmem o kulturu, vyšší postavy i konta, se znalostí vaření, prostě charakterního muže zn: Praha.“

Tak to mě vyděsilo! Takovejhle chlap přece nemůže existovat snad ani v Praze! Autorka tohoto inzerátu se zřejmě ve svém určitě pokročilém věku ještě nezbavila puberty. Jestli se naivně domnívá, že se po přečtení těchto řádek začnou před jejím bytem shromažďovat dvoumetroví arabští šejkové vystudovaní v Moskvě a s kulinářskými sklony, pak by spíš potřebovala svěrací kazajku. Já si vždycky po delším listování v této rubrice připadám jako negramotný eskymák!

Náš národ se asi dělí na vysoké a studované muže s vysokými konty z Prahy a na nevzdělané hloupé dělníky z venkova, kteří jsou většinu času bez práce. A co teď se mnou, jsem prťavej dělník, mám malý i důchod, občas se napiju, nemám na posilovnu, nejlepší kulturní počin co znám je trampskej potlach a hlavně jím jen čínský polívky a na neděli si vařím buřtovej guláš.

Tak jsem začal uvažovat, co kdybych si podal taky inzerát, ale přiměřený mé situaci a hlavně pravdivý? Mohl by znít asi takto: „Obyčejný chlap hledá obyčejnou ženskou zn: Obyčejný život!

Na takto formulovanou nabídku k seznámení se mi ozvala jen jakási Helenka Falešná, za svobodna Kartová a zítra máme první rande.        

 


Hladová balada.

Na naší ulici ležel chleba s hořčicí

šli kolem dva mladíci

snědli chleba s hořčicí

pak dostali příjici

s velmi řídkou stolicí.

 

Na naší ulici

už není chleba s hořčicí

ten smetlo auto kropící

mělo na to hadici.

 

A teď v naší ulici

hlídkují tři četníci

protože je tradicí

vzít někoho palicí

pro blbej chleba s hořčicí.

 

Na naší ulici

zas leží chleba s hořčicí

snad nebude pršet…..

Ladislav Frank Nykl - Západní Čechy.

 


Trampská pohádka.

Lesní houštiny se probouzely podivným a tlumeným pískotem, jenom v hustém borůvčí zněly poněkud odlišné zvuky a to funění a nadávky v cizí neznámé řeči.

Maličký ptáček kosobrzdochejl, který probuzen divným hlukem vylétl až na nejvyšší větev habrbukusamým leknutím snesl vajíčko do velkého hnízda samotného šumichvosta krutibrkatého. Na leknutí měl nárok, uviděl totiž hrozný výjev; v obrovské jámě na medvěda holobřichého hbitě poskakoval jednonohý hrbatý mužíček, obávaný to postrach lesů křivoklátských Alfons Kleki - Petra. Tento tvor byl stíhán ekologickou policií všech států a království napřed pro svůj ošuntělý zjev a pak za pašování omamných country drog do křivoklátských doupat a slují. Siláckou drogu, kterou si sám vyráběl z rozemletých bukvic do kterých kvůli silnějšímu účinku přidával sušenou stonožku tříprstou a nastrouhané nehty netopýra netečného nazýval případně Břišní tanec a prodával ji naivním turistům za nekřesťanské sumy.

Cizince navyklé na běžné drogy bral na hůl, ale s místními vesnickými šamany dokázal své výtvory usmlouvat i za podmáslí. Jenom zarostlým trampským hordám se vyhýbal už jen proto, že neměl hudební sluch a z jejich nabízeného rumu , dostával nemoc v podobě horečky omladnic. Turisti a mastňáci po požití oněch tvrdých ekologických drog zaplavili blízké i vzdálené záchody - někdy to však nedoběhli a s nelibě vonícími kalhotami plnými jehličí a mravenců se začali hromadně vzdalovat. Proto v okolí těchto lesů zfetovaní paďouři postupně vyhynuli (jen se rozmnožili opilí mravenci) a národ trampský dostal bez boje větší území ze kterého zmizela slavná civilizace. Snad se bohdá dožijeme i toho, že to nebude jen pohádka.

 


Trampské recepty

Kovbojský grog.

12ti litrový kotel vezmi (dávka pro 2 lidi) a skoro plný ho dej na oheň. Mezi tím otevři láhev rumu. Po delší chvíli ponoř do kotle pokud možno čistý prst a jestli ho tam ztěží udržíš sundáš kotel a dáš ho pod stůl. Pak si s kamarádem sundáte kanady, dáte do kotle nohy a láhev rumu zvolna vypijete.

 

Lovecká pečeně.

Vezmeš kus masa (srnec, jezevec,ptakopysk, klokan apod.) zabalíš do listů lopuchových a namočíš do vápna. Po chvíli vyndáš, převážeš lasem, pověsíš nad latrínu a necháš viset po dobu 3-4 dnů. Po této době přijdeš s ostrým nožem (mačetou, tomahavkem) a to laso přesekneš.

 Kuře na volno.

 Lohni kuře a udělej jak ti chutná.

 Skotský Ham and Eggs.

K darované šunce si vypůjčíme 2 vejce a usmažíme na sousedově pánvi.

Námořnický grog.

Voda nemusí být, cukr může být, ale rum musí být.

Kovbojská káva.

Do hrnce s vroucí vodou vhoď libru kávy, po půl hodině za ní vhoď podkovu a spadne-li ke dnu, vhoď další libru kávy a vař dál.

 


Provokace zjevem.

Trampská kapela Verumka z Kadaně (Verumka znamenala zkratku – Velký rum a malý kafe) měla v sedmdesátých letech min. století svoje fanoušky, co s ní jezdili na každé vystoupení po celém Severočeském, Západočeském kraji i dál. Řehtačky, bubínky a píšťaly k tomu nezbytně patřily. Jedním z organizátorů těchto výprav by i kamarád Whisky. Jednou je na nádraží v Chomutově kontrolovali policajti (SNB) a zavedli je na jejich služebnu, která byla na každé větší stanici. Napřed chtěli tradičně Občanské průkazy, kvůli zaměstnání – jestli nejsou tzv. příživníci a pak museli rozbalit usárny, jestli nemají něco nezákonného (třeba tiskoviny) a nakonec jim udělali osobní prohlídku. Někdy odebírali nože, strhávali z oblečení Americké nášivky, zabírali podobné vlaječky a hlavně skautské lilie! Ty jim byly nejvíc trnem v očích.

V tomto případě však měli smůlu a nic takového nenašli. Byli nutně rozmrzelí a tak je nechali postavit do řady. Dva kamarádi prošli, jen Whisky měl smůlu. Měl na sobě totiž maskáčový oblek, perfektně ušitý ze staré americké válečné celtoviny a jednomu policajtovi se začala třást brada vzteky. Whisky totiž s ahojkou, bílým opaskem natřeným křídou, tmavými brýlemi a nezbytnou žvýkačkou, vypadal jako poslední Američan zapomenutý v Čechách.

„To snad není možný člověče, jak to vypadáte?“ Začal policajt přidávat na hlase. „Jak to vypadáte to je něco hroznýho, to je provokace zjevem! Ihned zaplatíte 20 Kčs pokuty!“ Kluci zůstali stát v němém údivu nad takovou blbostí, jenom Whisky rychle sáhnul pro peníze a okamžitě zaplatil. S potvrzením o zaplacení v ruce, vycítil nádhernou šanci na obrovskou legraci. A taky ano. Vykládal to pak u každého ohně a jako doklad ukazoval nevěřícím a rozesmátým kamarádům pokutový bloček, zaplacený za provokaci zjevem. Těch 20 korun opravdu stálo za to!  

 


Fantom Bečova.

Nadporučík Kroupa z Bečova u Mar. Lázní, dostal na konci šedesátých let od trampů přezdívku „ Fantom Bečova.“ Bylo to proto, že úplně cholericky nesnášel trampy. Snažil se je pronásledovat a vyhubit jako obtížný hmyz. Jakákoli záminka k útoku na ně mu byla dobrá. Proto také v Bečově kam byl za trest po r. 1968 přeložen, nedělal náčelníka okrsku a jeho šéfem byl nadpraporčík. Chtěl si získat zpátky ostruhy a tak si o nás založil dokonce jakousi kartotéku i s fotkami, přezdívkami a jak jsme pak zjistili, kolikrát měl zvadla na potlachy dříve než my. Určitě měl mezi námi svého informátora.

Když jsme se Starým Kenem (Nečasem) přijeli na vandr do Bečova, Kroupa nás už vyhlížel z okna jejich stanice VB. Už z dálky jsem slyšel jeho pokřik: „ Tak je tu zas ten Nykl, to ten bláznivej Nečas nebude daleko!“ My jsme museli totiž projít pod jejich okny, protože hned vedle byla hospoda „Koruna“. Přece kvůli Kroupovi nebudeme pít vodu z potoka. To po nás přece nemohl nikdo žádat.

Jednou jsme v parném létě sobotu odpoledne (byla totiž volná sobota) jsme seděli na svém malém campu v lese u Vodné. Byl to kousek od Bečova a v potůčku pod malým vodopádem si zrovna Ken chladil pár svých lahví laciného vína, když jsme uslyšeli podivný praskot. Vylezl jsem z našeho malého přístřešku a zavolal na Kena. Strnuli jsme a jen poslouchali neznámý rachot. Přibližovalo se to ze všech stran, když tu se najednou naproti nám rozhrnulo houští a před námi stál nadporučík Kroupa v čele malého oddílu policajtů. Ken leknutím pustil do potůčku láhev rybízáku, vytřeštil oči a vykoktal: „ Na co si to tady hrajete?“

Hned dostal pendrekem a co bylo pro něj nejhorší, nenechali mu tu svou láhev ani dopít a ta mu uplavala. Museli jsme si sbalit své věci a odvedli nás ke kraji lesa do jejich auta. Pak nás odvezli do Bečova na okrsek, kde jsme museli obrátit kapsy. Ken dostal zase facku, protože si zapomněl vyndat z kapsy brýle. Nadávky, vyhrožování a občas i ta facka, pokračovaly do večera. Vůbec jsme nic nechápali a nevěděli jsme, k čemu se máme přiznat. Tak si nás tam pak nechali do rána spát na holé zemi. Naši kamarádi co tam taky jezdili, se o našem zatčení dozvěděli v hospodě od místních štamgastů a brzy ráno zahájili akci k našemu vysvobození. Běhali po lese a po nádraží a každého trampa co potkali přivedli do Bečova. Takže ráno jich stálo pod okny okrsku asi 30. Na povel kamaráda Džentla, Hanziho, Žáby a Jany Slanečkové začali najednou všichni řvát: „ Pusťte je ven. Pusťte je ven!“

Poprvé jsem viděl tvář nadporučíka Kroupy měnit barvy. Obličej měl zelený jako vodník a uši rudé, jako nástěnka u dveří. Zajíkavě se nám pak snažil vysvětlit, že v Bečově někdo vykradl obchod a podezření prý nutně padá na trampy. My dva už jsme mu dlouho leželi v žaludku a taky nás nemusel moc hledat, věděl kde budeme a tak nás sebral. Podle něj totiž co tramp, to zloděj a násilník. Bylo vidět jak je nešťastný, že nás bude muset pustit. Vyšli jsme ven za obrovského jásotu kamarádů i davu místních sympatizantů a tak jsme hned zapadli do vedlejší hospody. A vlastně proč ne? Kroupu přece neporážíme každý den!

Když mi potom po létech kamarádi řekli, že s ním mluvili někde ve skladu, kde pak pracoval, jeho první slova na mou adresu prý byla: A co ten Nykl, už sedí? Ne? To jsou blbci ty soudci. Proč ho nezavřou? To snad není možný, takoví blbci!“

 


Koktavý Hofi.

Kamarád Hofi ze Sokolova jezdil s osadou Orlí dráp začátkem osmdesátých let a měli camp ve sklepě staré rozbité hájenky pod vesnicí Rájec u dnes už neexistující vesnice Smolnice. Dnes je tam všude naplavené odkaliště (odpad z Vřesové). Hofi dost silně koktal a tak kamarádi našli někde v hospodě kamaráda s podobným handicapem posadili je naproti sobě ke stolu a čekali co se bude dít. Hofi začal na toho druhého koktavě mluvit a ten mu stejně odpověděl. Protože si každý z nich myslel, že si ten druhý z něho dělá legraci, už se po sobě začali sápat. Když je od sebe kamarádi odtrhli a vysvětlili jim, že jsou na tom s mluvením oba stejně a je to jen legrace, podali si ruku a bylo po nepřátelství.

Hofi dělal ve fabrice a my pořád nechápali, že u soustruhu tak málo vydělává. On byl totiž zapálený trampíř a přicházel do práce rovnou z vandru většinou v úterý. V pátek pravidelně utíkal z práce dřív, aby už byl v lese. Naivní mistr v práci po něm jednou chtěl, aby dělal i v sobotu a tak si odpracoval zameškané hodiny. To neměl dělat, protože Hofi se hned rozčílil a to pak koktal ještě víc. „ Na – na – náš še – še – šerif má na – na – narozeniny a tak to – to – nejde!“

Pak si mistr dovolil nevhodně naznačit, že se fláká a málo toho udělal. Hofi se rozohnil ještě víc. „ Jak to – to – to, čty – čty - čtyři toma - tomahavky a pět – pět nožů je ti – ti málo?“ Prostě nepochopený umělec a dobrý kamarád Hofi.                            

 


Číňan trampem – nebo tramp Číňanem?

Nás nikdy nezajímalo a nikdy jsme se nikoho neptali, jaké je jeho jméno. A proč taky? To zajímalo jen policajty a úřady. U spousty kamarádů neznám dodnes pravá jména, jen přezdívky. Přesto jsem byl svědkem, jak kamarád dostal pendrekem za to, že řekl své pravé jméno. Policajti to totiž považovali za provokaci. Jednala se o kamaráda Číňana z osady Krušnohorská legie z Ostrova. Byli jsme tak v r. 1972 na potlachu osady Rikartádo pod Troskami. Zastavili nás na silnici policajti a mě ihned strhli Americkou vlaječku našitou na klopě a pak chtěli občanky. Bylo nás asi deset všichni jsme je vytáhli, jen Číňan ji nemohl rychle najít. Ä už to začalo:

„ Jak se jmenuješ?“

„Sergej Hájek“. Chvilku bylo ticho a pak orgán pokračoval.

„ Narozen?“

Řekl datum a přišla otázka.

„ Kde?“

„ Provincie Chu Fung Chua.“

A hned jí dostal. Pak konečně našel průkaz a vše se vysvětlilo. Jeho děda Hájek, zůstal jako bývalý legionář po revoluci v Rusku. Pak se na Sibiři oženil s místní krasavicí a synovi dal jméno Sergej. Ten pak měl také syna (našeho kamaráda)., dal mu stejné jméno a po válce se vrátil i s ním do republiky. Jenom místo jeho narození byla kdysi část čínské provincie na hranicích s Ruskem na řece Ussuri. Po vyjasnění rodinné kroniky Hájků policajti pomalu odcházeli, ale bylo vidět, že tomu moc nevěří. Bylo to prostě nad jejich chápání.

 


Muž jménem Magda z Brna.

Nikdy mi pořádně nevysvětlil, proč mu říkají dívčím jménem. Každou chvíli přišel s jinou verzí. To také záleželo na počtu vypitých piv a pak v tom měl zmatek. Na člověka s problematickou sexualitou nevypadal, ti chodili po Brně v čistějším oblečení. Jeho životní družka Šotyna, měla ráda Magdu a pivo, jen nevím v jakém pořadí. Když měla co pít, tak mu nadávala a když neměla tak taky. Přesto se jeden od druhého nehnuli. V polovině sedmdesátých let jsem byl poprvé na Moravě na trampské řece Oslavce a musel jsem přeručkovat přes vodu po laně. O kus dál na ostrohu byla bouda Umírajda, kde dělali Brňáci potlach. Vyhrál jsem tam 1. cenu za veselé vyprávění a po skončení soutěží, jak už to v těchto krajích bývá, se načala bečka piva. Zmožen Brněnskou „cénkou“ - desítkou, jsem zalehl do spacáku a ráno zjistil, že mi někdo vybral z torny jídlo. Nevypadalo to na to, že by měl hlad, to bych ještě chápal, ale všechno rozřezal nožem, do konzerv nadělal díry a zbytek poházel kolem. Chleba byl rozdrolený na cestě, čajové pytlíčky byly v křoví a listy s mými povídkami ležely potrhané na skále. Byl to šok. Sbalil jsem se a šel přes Březník do Kralic do hospody u vlakové zastávky. Tam si ke mně přisedli Magda se Šotynou. Když jsem jim řekl co se mi stalo, tak se zhrozili.Takové darebáctví dosud nepoznali a na Moravě to nebývá zvykem. I když jsem v Brně několikrát slyšel na adresu Čechů různé nadávky, jako zlodějští Švédi, Čížkové, Cajzli a jeden opilý Brňák mi řekl, Cajzl – hajzl, pro Magdu a Šotynu jsem byl kamarád. Ostatně když se na to dnes dívám, tak ti Pražští „ utlačovatelé a okrádači “ Brňáků, poslanci a senátoři, jsou velkou většinou z Moravy. Ale abych neodbočoval. Magda a Šotyna i když oni mi nic neprovedli, omluvili se mi za Brňáky a slíbili najít viníka. To jsem jim rozmluvil, netoužil jsem po nějaké pomstě a nechtěl jsem, aby ti dva měli kvůli mě nějaké nepříjemnosti. Tak mi alespoň na důkaz kamarádství vytrhnul Magda list ze své osadní kroniky, na kterém byla jejich fotka a dal mi jej na památku. Mám ho dodnes.

 


Nepřítel policistů.

V kriminále na Borech kde jsem v r. 1964 seděl jako „ člen Karlovarské organizované skupiny s úmyslem rozvracet socialistické soužití“, jsem se sešel s Brněnským trampem s příznačným jménem Hanáček. Ten byl známý tím, že neměl rád policajty. Kvůli své policejní alergii byl neustále v kriminále. Poslední trest dostal za to, že hodil člena SNB do výkladní skříně obchodu obuví v Brně. Moc nemluvil, ale jednou se ozval a pokoušel se nám vše stručně vysvětlit: „ To jdu takhle štatlem a přede mnou švestka. Já naňho, poslóché, jak to že eště nési na haluzi? Von po mě natáh pazóru a to neměl, hned jsem ho hópnul do ausláku. Neměl si potvora začínat!“

Pro ty, co neznají Brněnský hantec: „To jdu takhle městem a přede mnou policajt. Já na něho zavolal, poslouchej, jak to že ještě nevisíš na větvi? Vztáhl na mě ruku a to neměl, hned jsem ho hodil do výlohy. Neměl si potvora začínat!“

Když už měl jít domů, kladli jsme mu na srdce, aby si policajtů nevšímal a když je potká, aby raději počítal do deseti, než něco zase provede. Je opravdu těžké vysvětlovat halamovi, co má přes metrák a sílu jako buvol, aby se choval jako slečinka v cukrárně. Přesto nám slíbil, že se bude ovládat, aby se už nemusel vrátit do kriminálu. Přišel den jeho výstupu. Ráno jsme odcházeli do práce a on se s námi loučil. Prý už naposled. Když jsme se odpoledne vrátili, tak nám přátelé kuchaři při výdeji jídla se smíchem sdělili, že už je Hanáček zase ve vazbě. Za nedlouho jsme se dozvěděli jak k tomu došlo.

Zabouchla se za ním vrata věznice a Hanáček byl pojednou volný. Zůstal stát na chodníku a najednou před sebou spatřil dva Plzeňské policajty, co ho neznali. Začal prý lapat po dechu a měl černo před očima. V tom okamžiku se mu všechny naše rady rozplynuly a povídá: „ Vy hajzlové, jen co vylezu z kameňa (kriminálu) tak vás mám znova na krku. Tak vy mńa nedáte pokoj?“

A prásk, jednoho praštil a druhého nakopnul, až se oba váleli na chodníku. Pak si na něho museli zavolat posilu, aby ho mohli zvládnout. Takže to byl jeho a možná i vězeňský rekord. Byl totiž v civilu 15 minut a ušel sotva 4. metry od brány věznice.

 


Trpaslík.

Když se kamarád Myšák z osady Krušnohorská legie přestěhoval do Sokolova vyrazil z nového domova na Sokolovské nádraží. Byl samozřejmě v trampském oblečení s usárnou a chtěl jet přes Cheb do Konstantinových lázní, kde na něj čekali kamarádi. Protože svým oblečením budil pozornost, hned se u něho objevila policejní hlídka. Mělo to pravidelný a známý průběh:

„ Ukažte mi občanský průkaz.“

Myšák sáhl do kapsy a podal mu ho. Zapomněl mu ale říci, že si tam nalepil z recese místo své fotky obrázek trpaslíka s velkou červenou špičatou čepicí. Policajt otevřel občanku a hrůzou zkoprněl. Pak ze sebe vyrazil:

„ Co to je?“

„Trpaslík.“

„ To přece nejste vy?“

„ Ne to je trpaslík.“

„ Jak to, že tu není vaše fotka?“

„ Protože je tam trpaslík.“

„ Ale tam máte být vy!“

„ Nemůžu, protože je tam trpaslík.“

Policajt ještě chvíli zíral nevěřícně do občanky, kroutil hlavou ze strany na stranu, pak mu podal občanku a zachroptěl tichým hlasem: „Na a padej ty trpaslíku!“

 


Intim spray.

Pod skončení potlachu u hradu Veveří na kraji Brna, v roce 2000, jsme si s několika kamarády na rozloučenou sedli do zahradní restaurace na brněnském Prýglu ( přehradě). Pivo dalo pivo a jeden z mladých kamarádů Martin z ničeho nic vytáhnul intim spray a trochu se s ním postříkal. Kamarád Komín z Prahy, co seděl s námi u stolu, zavětřil a ztuhnul. Čekal jsem co se bude dít, protože jak znám Komína, tak prý ho naposled myla porodní bába a voní mu jenom rum. Jinou vůni neuznává, považuje ji za zženštilost a je to pro něj jako červený hadr na býka.

Komín pomalu vstal, slušně požádal o zapůjčení, uchopil spray a velikým rozmachem ho mrštil přes celou zahradní restauraci. Snad se v něm probudila vzpomínka na vojenskou službu, protože by to byl skvělý hod granátem na dálku. Všichni rázem znehybněli, jenom Komín se v klidu posadil a napil se piva. Bylo mi do smíchu, když jsem viděl vyděšené tváře mladých kamarádů. Asi vůbec nechápali co se děje. Než aby jim zdlouhavě vysvětloval, že šminky, voňavky a podobné civilizační okrasy na vandr nepatří, (já jsem házel do Tatrovického jezírka i pastu na zuby), raději s tím mrsknul a byl klid. Pak že Pražáci jsou zhýčkaní trampové. Očitý svědek – Frank.    

 


Kamarád Malý Tom, byl z Hustopečí u Brna.

Dokázal všelico, hrát na kytaru i lhát tak, že mu to všichni věřili. Také napsal pár podivných básniček, které neměly hlavu ani patu. Proč to asi napsal?

Snad to bylo tím, že v duši „mladého“ básníka zanechaly hluboký a otřesný dojem dvě události. První byla vynětí slepého střeva nevlastnímu plyšovému medvídku a ta druhá byla shlédnutí fotografií opuštěných sovětských kasáren u Chebu. Po těchto krutých výjevech bylo jeho nitro tak rozerváno, že v návalu nadutého rozkolu, začal on Moravák své výplody posílat i do různých soutěží v Pražské kotlině. Jedině do trampské soutěže „Trapsavec“ se neodvážil, protože se bál , že nebude zarostlými Brdskými bardy pochopen. Taky hynul v obavách, aby je svým prudce tryskajícím intelektem nezahltil, nebo nezranil. Tato báseň, kterou nyní přikládám, byla ohodnocena (skoro) vítězným 2. místem v soutěži Psychiatrických léčeben naší republiky v loňském roce. ( A tak se táži, snad se nejednalo o protekci jedné nejmenované léčebny – v žargonu Šaškecu - kde byl Malý Tom častým hostem?)

1.místo v této soutěži pak vyhrálo hlasité vytí neznámého psa v paneláku, anonymně zaslané na anonymním CD. Ale už dost bylo povídání, teď dáme slovo básníkovi, že prý nám už jinak nic neřekne.

 


Blues kamioňáka Toma.

 

1. Znal jsem jednu Maru                     4. Objednala kávičku

Zvala mě do báru                                   Do kávičky lyžičku

                                                                

2. Keď som išel do vňútra                   5. Na lžičce byl prášek                  

Praštil som sa o futra                               Velký jako hrášek                          

                                                          

3. V hlavě se mi zatmělo                     6. Spal som jako bábätko

A to se Mare líbilo                                  A prišel som o všetko.

                      

Když oko přehlédne tento veršotepecký ráj pubertálního počínání lze vystopovat, že se Tomovi slovenština trochu plete s češtinou a dohromady to vytváří prapodivné slovní tvary. Když i nám to začalo být divné, tak poněkud strojeně naznačil, že byl po několik let na Slovensku jako délesloužící voják. Protože se pravdivým slovům vždy jen vyhýbal, těžko se dalo rozeznat, zdali se to opravdu stalo a nebo je to chiméra, protože už sám začínal věřit svým výmyslům. Proto nezbylo nic jiného, než pátrat u lidí z jeho okolí, co ho znali nejlépe.

A co jsme se dozvěděli?

Malý Tom, byl na vojně jako rotný v kanceláři opravárenské dílny, kde byla zaparkována vozidla jejich Bratislavského pluku. Jenom velká žízeň ho donutila se domluvit s dalšími poddůstojníky a vojíny, že by mohli prodat do Kovošrotu alespoň jeden obrněný transportér OT 90. Tak se taky stalo. Peníze si rozdělili a protože to byla velká žízeň, pokoušeli se transportér propít. Možná by se jim to i podařilo, ale najednou tu bylo rozdělení republiky a nastalo pátrání po obrněném vozidle, které mělo být předáno na českou stranu. Na všechno se přišlo, Malý Tom byl okamžitě vyhozen a mnoho tisíc korun musel začít splácet. Kolik, to nám neřekl. Raději prchnul zpátky domů na Moravu a tady se taky moc nechlubil s tím, že propil něco podobného tanku. Už jsem viděl propít výplatu, veškerý majetek, střechu nad hlavou i manželku, ale propít „tank“, to tu ještě nebylo. Prostě Tom musel mít vždycky všechno extra a když měl jeho střízlivý stav na kahánku, tak svojí vojenskou švejkovinou, dokázal bavit celou společnost. Armáda, místo aby se s jeho historkami chlubila, si ještě nechala zaplatit za to, že došla úhony. Inu vojenský stav, je zatvrzelá mašinérie a propít „tank“ se jaksi nevyplácí.  

 


Kamarád Starý Ken.

Mezi zajímavé karlovarské postavy, patřil beze sporu Starý Ken, což byla zkratka počátečních písmen jeho jména Karel Nečas. Byl původem z Brna, kde byl slavným malířem, než se dal na alkohol. Pak následoval rozvod a jeho útěk do Varů. Přespával v různých opuštěných mansardách a říkal jim ateliéry. Byl kdysi i dobrý malíř, ale alkohol na něm zanechával stopy a tak mu na malování nezbýval čas. Pracoval také jako malíř dekoru v porcelánce ve Dvorech, nebo překresloval mapy v Kartografii vedle hotelu Otava. Rád o sobě tvrdil že „vždy pár měsíců pracuju a zbytek roku se tomu divím.“

Příběh našeho setkání je zvláštní a dá se říci i kuriózní, jako jeho celý tulácký život. Konec roku 1968 byl nabit hořkou připomínkou nedávné okupace a život se zdál být pochmurný. Mnozí kamarádi utíkali za hranice a další se dali na pití. Já taky nevěděl jak dál a protože jsem byl Varák, tak jsem šel na Štědrý večer se sklopenou hlavou na půlnoční, do kostela Máří Magdalény naproti Vřídlu. Musel jsem jít přes Kolonádu, nikde nikdo, potkával jsem jen málo lidí a pod nohama křupal umrzlý sníh. V kapse jsem měl pro zahřátí malou placatici rumu a protože nedokážu pít sám a hlavně ne o Vánocích, hledal jsem spřízněnou duši. Venku před kolonádou bylo nedávno uděláno velké přemostění řeky Teplé a uprostřed tomu vévodil nový pramen. Kolem jeho malé kašny křepčil jakýsi podivný človíček a nahlas ze sebe vyrážel strašné skřeky podobné smíchu. Bylo to opravdu zvláštní, skoro půlnoc, všude ticho, jen třpytivý sníh a na prostranství před kolonádou, řvoucí malý chlapík. Přistoupil jsem k němu blíž a uviděl, že drží v ruce tehdy módní skládací kelímek, ze kterého mezi pochechtáváním upíjel. Že by se opil z toho nového pramene, který byl napojen na pramen jménem Kníže Václav? Obrátil se ke mně a nabídl mi svůj kelímek. Byl v něm docela normální grog. Jak jsem pak zjistil, doléval si do něho rum, přidával horkou vodu z pramene a míchal to prstem. Já na oplátku vytáhl svoji lahvičku a tak jsme pokračovali ve dvou. Po chvíli jsem se ho zeptal, co je tu vlastně k smíchu, hned se začal zase chechtat a mi ukázal ještě mokrým prstem na mosazný štítek na kašně. Stálo tam vyryto ozdobným písmem: „ Druhý výtok Knížete Václava “. A tak jsem začal řvát taky. (Za pár dní ten štítek vyměnili a tak tam potom byl nápis - „Druhý vývěr pramene Knížete Václava.“)

Pak jsme spolu s Kenem jezdili na vandr a nakonec se odstěhoval a zmizel mi z očí. Po létech jsem mu byl se dvěma dalšími kamarády, Reďákem a Janou na pohřbu. Nikdo jiný tam nepřišel, protože skončil tak jak žil. Jako tulák.  

 


Jak jsem viděl o půlnoci létat netopýry.

V roce 1972, už jsme s kamarády jezdili na camp Arizona u vesnice Tatrovice. Tam jsem byl sheriffem trampské osady Fort Hills a začal dělat sheriffa SKO (Spojených Karlovarských Osad.) Toho léta jsme z ničeho nic s kamarády Bonďou a Žábou z trampské osady Netopýři Karlovy Vary, dostali nápad. Podívat se na naše staré campy v okolí Bečova. Tak jsme nelenili a v sobotu ráno jsme se vydali pěšky přes Vřesovou do Chodova a zde nasedli na vlak směrem na Loket a Krásný jez. Odtud to bylo už jen kousek do Vodné. Tam jsme zašli na místo u potůčku, kde jsme tomu kdysi říkali se Starým Kenem „Údolí ticha“ a pak jsme se zase vydali pěšky do Bečova. Sedli jsme si do hospůdky Koruna a naše další putování na camp ve skále u zastávky Louka při říčce Teplé, se pozastavilo. Pivo dalo pivo, začali přicházet i starousedlíci na kterých bylo vidět že jsou rádi že nás zase vidí a tak se rozproudila ryčná zábava i plácání po zádech. V pozdní hodině před půlnocí, jsme se konečně dostali na vlakovou stanici a čekali na půlnoční lokálku.

Měli jsme to do Louky, jen jednu zastávku. Nasedli jsme do vlaku, hrdě ukázali průvodčímu jízdenku a oznámili mu, že za chvíli vystupujeme. Ten se zastavil a pak se začal smát, „ To jste se kluci ale spletli, v téhle stanici tenhle vlak nestaví. To musíte jet až na další zastávku v Mnichově (u Mariánských Lázní, ne v Bavorsku) a tam si můžete vystoupit. Pak se musíte vydat na cestu zpátky, není to daleko, jen asi 3 km.“ Trochu jsme se zarazili a pak Bonďa povídá: „ Tak to pr.., koupili jsme si jízdenky do Louky a tak tam taky budeme vystupovat, jestli nám zastavíte, bude dobře, jestli ne, tak budeme stejně skákat.“ Průvodčí uviděl naše odhodlání a tak se s námi raději nehádal a spěchal za mašinfírou. Na dálku bylo vidět diskuzi a rozhazování rukou. Pak se průvodčí vrátil se slovy. „Pan strojvedoucí nesouhlasí a stavět se nebude.“ Na to jsme se zvedli se slovy „ Tak my jdeme“, přišli jsme ke dveřím a začali je otevírat.

Průvodčí stál s otevřenou pusou a čekal co se bude dít. Protože jsme to tam znali, počkali jsme na poslední tunel a jakmile jsme z něj vyjeli, začalo se blížit malé nástupiště pokryté štěrkem. Bylo krásně vidět ve světlech vláčku. První vyskočil Bonďa, hned za ním Žába a když přišla řada na mě, vláček začal brzdit. Mašinfíra už to nevydržel a přece jenom zastavoval. Motoráček zastavil přímo před boudou zastávky, já z něho v poklidu vystoupil a díval jsem se, jak se ke mně pomalu blíží mí potlučení kamarádi. Protože mi to po přestálém napětí přišlo k smíchu, říkám „ Co se tady válíte Netopejři, že by jste se učili lítat?“ Ti se do mě pustili, že jsem musel začít utíkat. Ale stejně by mě po tom svém pochroumání nedohonili. Přesto vše dobře dopadlo, motorák měl jen nepatrné zpoždění a my jsme také nedošli k úhoně, až na nějaké oděrky a škrábance kamarádů z osady Netopýři. A tak jsem konečně a asi naposled, viděl o půlnoci létat netopýry.

 


Parní válec červený.

Na okénko zaklepalo jaro a tu praví dědeček babičce. „Babičko, je tu jaro,oblékni si tu novou jupku co jsi dostala k vánocům a vyrazíme do přírody. Vyjdeme si jako za mlada do našeho parku.“ Babička souhlasila vzala si také dlouhou sukni, jako za mlada a s dědečkem ruku v ruce vykročila. Když přišli do parku a začali se procházet po cestičce, byly slyšet z okolních křovin podivné zvuky. Dědeček okamžitě reagoval: „ To tlučou slavíci.“ „ba ne“ opáčila zkušená babička, „to drnčí zipy.“ Usmáli se a udělali ještě pár kroků, když proti nim po cestičce pomalu přijížděl parní válec červený. V dědečkovi se ozvala ta šestá míza a pravil silným hlasem. „ Vsaď se babičko, že ten parní válec červený zastavím jednou rukou, jen co budu kde moci opřít jednu nohu. Rozhlédl se kolem, našel v cestě vetknutý mírně zaoblený buližník a postavil se na něj. Válec se přiblížil a tak se o něho dědeček opřel jednou rukou a parní válec červený ho přejel. Babička uronila něco slz, pak dědečka smotala do ruličky a odnesla ho podpaží domů. Ale nastal problém, kam teď s ním? Když ho pověsila jako závěs, klouzal dolů po jedné straně a to po té straně kde měl kdysi infarkt. Tak ho dávala na sedačku jako přehoz. To ale vypadalo neesteticky a některé návštěvy se na něm vrtěly. Tak ho nakonec několikrát složila a dala před dveře jako rohožku. Copak přes léto to ještě šlo, ale jak na podzim nastaly plískanice a mrazíky, dědeček se nachladil a umřel!

Frank.


Socialismus.

Pepíček povídá: „Tati, co je to ten socialismus?“ kámen 5

A otec říká: „Byl jednou jeden velký muž, no, on vlastně nebyl moc velký, spíš malý, a ten se jmenoval Lenin. Původně se vlastně jmenoval Uljanov. A tenhle Uljanov měl kamaráda, on to vlastně žádný jeho kamarád nebyl, a ten se jmenoval Stalin.

Co říkám Stalin, on se vlastně jmenoval Džugašvili. A tihle dva spolu udělali Říjnovou revoluci až na to, že ji neřídili oni ale Trockij. Ten se ale původně jmenoval Bronštejn. Vlastně to nebyla revoluce, ale puč, a nebyla v říjnu, ale v listopadu...“

Pepíček se chytá za hlavu a volá: „Ježíšimarjá, to je ale bordel!“

„Výborně,“ na to otec, „tak jsi to přece jen pochopil.“

Frank Nykl.