Muž jménem Magda z Brna.

Nikdy mi pořádně nevysvětlil, proč mu říkají dívčím jménem. Každou chvíli přišel s jinou verzí. To také záleželo na počtu vypitých piv a pak v tom měl zmatek. Na člověka s problematickou sexualitou nevypadal, ti chodili po Brně v čistějším oblečení. Jeho životní družka Šotyna, měla ráda Magdu a pivo, jen nevím v jakém pořadí. Když měla co pít, tak mu nadávala a když neměla tak taky. Přesto se jeden od druhého nehnuli. V polovině sedmdesátých let jsem byl poprvé na Moravě na trampské řece Oslavce a musel jsem přeručkovat přes vodu po laně. O kus dál na ostrohu byla bouda Umírajda, kde dělali Brňáci potlach. Vyhrál jsem tam 1. cenu za veselé vyprávění a po skončení soutěží, jak už to v těchto krajích bývá, se načala bečka piva. Zmožen Brněnskou „cénkou" - desítkou, jsem zalehl do spacáku a ráno zjistil, že mi někdo vybral z torny jídlo. Nevypadalo to na to, že by měl hlad, to bych ještě chápal, ale všechno rozřezal nožem, do konzerv nadělal díry a zbytek poházel kolem. Chleba byl rozdrolený na cestě, čajové pytlíčky byly v křoví a listy s mými povídkami ležely potrhané na skále. Byl to šok. Sbalil jsem se a šel přes Březník do  Kralic do hospody u vlakové zastávky. Tam si ke mně přisedli Magda  se Šotynou. Když jsem jim řekl co se mi stalo, tak se zhrozili.Takové darebáctví dosud nepoznali a na Moravě to nebývá zvykem. I když jsem v Brně několikrát slyšel na adresu Čechů různé nadávky, jako zlodějští Švédi, Čížkové, Cajzli a jeden opilý Brňák mi řekl, Cajzl – hajzl, pro Magdu a Šotynu jsem byl kamarád. Ostatně když se na to dnes dívám, tak ti Pražští „ utlačovatelé a okrádači " Brňáků, poslanci a senátoři, jsou velkou většinou z Moravy. Ale abych neodbočoval. Magda a Šotyna i když  oni mi nic neprovedli, omluvili se mi za Brňáky a slíbili najít viníka. To jsem jim rozmluvil, netoužil jsem po nějaké pomstě a nechtěl jsem, aby ti dva měli kvůli mě nějaké nepříjemnosti. Tak mi alespoň na důkaz kamarádství vytrhnul Magda list ze své osadní kroniky, na kterém byla jejich fotka a dal mi jej na památku. Mám ho dodnes.

Nepřítel policistů.

V kriminále na Borech kde jsem v r. 1964 seděl jako „ člen Karlovarské organizované skupiny s úmyslem rozvracet socialistické soužití", jsem se sešel s Brněnským trampem s příznačným jménem Hanáček. Ten byl známý tím, že neměl rád policajty. Kvůli své policejní alergii byl neustále v kriminále. Poslední trest dostal za to, že hodil člena SNB do výkladní skříně obchodu obuví v Brně. Moc nemluvil, ale jednou se ozval a  pokoušel se nám vše stručně vysvětlit: „ To jdu takhle štatlem a přede mnou švestka. Já naňho, poslóché, jak to že eště nési na haluzi? Von po mě natáh pazóru a to neměl, hned jsem ho hópnul do ausláku. Neměl si potvora začínat!"

Pro ty, co neznají Brněnský hantec: „To jdu takhle městem a přede mnou policajt. Já na něho zavolal, poslouchej, jak to že ještě nevisíš na větvi? Vztáhl na mě ruku a to neměl, hned jsem ho hodil do výlohy. Neměl si potvora začínat!"  

Když už měl jít domů, kladli jsme mu na srdce, aby si policajtů nevšímal a když je potká, aby raději počítal do deseti, než něco zase provede. Je opravdu těžké vysvětlovat halamovi, co má přes metrák a sílu jako buvol, aby se choval jako slečinka v cukrárně. Přesto nám slíbil, že se bude ovládat, aby se už nemusel vrátit do kriminálu. Přišel den jeho výstupu. Ráno jsme odcházeli do práce a on se s námi loučil. Prý už naposled. Když jsme se odpoledne vrátili, tak nám přátelé kuchaři při výdeji jídla se smíchem sdělili, že už je Hanáček zase ve vazbě. Za nedlouho jsme se dozvěděli jak k tomu došlo.

Zabouchla se za ním vrata věznice a Hanáček byl pojednou volný. Zůstal stát na chodníku a najednou před sebou spatřil dva Plzeňské policajty, co ho neznali. Začal prý lapat po dechu a měl černo před očima. V tom okamžiku se mu všechny naše rady rozplynuly a povídá: „ Vy hajzlové, jen co vylezu z kameňa  (kriminálu) tak vás mám znova na krku. Tak vy mńa nedáte pokoj?"  

A prásk, jednoho praštil a druhého nakopnul, až se oba váleli na chodníku. Pak si na něho museli zavolat posilu, aby ho mohli zvládnout. Takže to byl jeho a možná i vězeňský rekord. Byl totiž v civilu 15 minut a ušel sotva 4. metry od brány věznice.

Frank Nykl