Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení

Vzpomínky na dobré kamarády.


Provokace zjevem.

Trampská kapela Verumka z Kadaně (Verumka znamenala zkratku – Velký rum a malý kafe)  měla v sedmdesátých letech svoje  fanoušky, co s ní jezdili na každé vystoupení po celém Severočeském,  Západočeském kraji i dál. Řehtačky, bubínky a píšťaly k tomu nezbytně patřily. Jedním z organizátorů těchto výprav by i kamarád Whisky. Jednou je na nádraží v Chomutově kontrolovali policajti (SNB) a zavedli je na jejich služebnu, která byla na každé větší stanici. Napřed chtěli tradičně Občanské průkazy, kvůli zaměstnání – jestli nejsou tzv. příživníci a pak museli rozbalit usárny, jestli nemají něco nezákonného (třeba tiskoviny) a nakonec jim udělali osobní prohlídku. Někdy odebírali nože, strhávali z oblečení Americké nášivky, zabírali podobné vlaječky a hlavně skautské lilie! Ty jim byly nejvíc trnem v očích.V tomto případě však měli smůlu a nic takového nenašli. Byli nutně rozmrzelí a tak je nechali postavit do řady. Dva kamarádi prošli, jen Whisky měl smůlu. Měl na sobě totiž maskáčový oblek, perfektně ušitý ze staré válečné celtoviny a jednomu policajtovi se začala třást brada vzteky. Whisky totiž s ahojkou, bílým opaskem natřeným křídou, tmavými brýlemi a nezbytnou žvýkačkou, vypadal jako poslední Američan zapomenutý v Čechách. „To snad není možný člověče, jak to vypadáte?“ Začal policajt přidávat na hlase. „Jak to vypadáte to je něco hroznýho, to je provokace zjevem! Ihned zaplatíte 20 Kčs pokuty!“ Kluci zůstali stát v němém údivu nad takovou blbostí, jenom Whisky rychle sáhnul pro peníze a okamžitě zaplatil. S potvrzením o zaplacení v ruce, vycítil nádhernou šanci na obrovskou legraci. A taky ano. Vykládal to pak u každého ohně a jako doklad ukazoval nevěřícím a rozesmátým kamarádům pokutový bloček, zaplacený za provokaci zjevem. Těch 20 korun opravdu stálo za to!      



Fantom Bečova.


 

Nadporučík Kroupa z Bečova u Mar. Lázní, dostal na konci šedesátých let od trampů přezdívku „ Fantom Bečova.“ Bylo to proto, že úplně cholericky nesnášel trampy. Snažil se je pronásledovat a  vyhubit jako obtížný hmyz. Jakákoli záminka k útoku na ně  mu byla dobrá. Proto také v Bečově kam byl za trest po r. 1968 přeložen, nedělal náčelníka okrsku a jeho šéfem byl nadpraporčík. Chtěl si získat zpátky ostruhy a tak si o nás založil dokonce jakousi kartotéku i s fotkami, přezdívkami a jak jsme pak zjistili, kolikrát měl zvadla na potlachy dříve než my. Určitě měl mezi námi svého informátora. Když jsme se Starým Kenem (Nečasem) přijeli na vandr do Bečova, Kroupa nás už vyhlížel z okna jejich stanice VB. Už z dálky jsem slyšel jeho pokřik: „ Tak je tu zas ten Nykl, to ten bláznivej Nečas nebude daleko!“ My jsme museli totiž projít pod jejich okny, protože hned vedle byla hospoda „Koruna“. Přece kvůli Kroupovi nebudeme pít vodu z potoka. To po nás přece nemohl nikdo žádat. Jednou jsme v parném létě sobotu odpoledne (byla totiž volná sobota) jsme seděli na svém malém campu v lese u Vodné. Byl to kousek od Bečova a v potůčku pod malým vodopádem si zrovna Ken chladil pár svých lahví laciného vína, když jsme uslyšeli podivný praskot. Vylezl jsem z našeho malého přístřešku a zavolal na Kena. Strnuli jsme a jen poslouchali neznámý rachot. Přibližovalo se to ze všech stran, když tu se najednou naproti nám rozhrnulo houští a před námi stál nadporučík Kroupa v čele malého oddílu policajtů. Ken leknutím pustil do potůčku láhev rybízáku, vytřeštil oči a vykoktal: „ Na co si to tady hrajete?“ Hned dostal pendrekem a co bylo pro něj nejhorší, nenechali mu tu svou láhev ani dopít a ta mu uplavala. Museli jsme si sbalit své věci a odvedli nás ke kraji lesa do jejich auta. Pak nás odvezli do Bečova na okrsek, kde jsme museli obrátit kapsy.  Ken dostal zase facku, protože si zapomněl vyndat z kapsy brýle. Nadávky, vyhrožování a občas i ta facka, pokračovaly do večera. Vůbec jsme nic nechápali a nevěděli jsme, k čemu se máme přiznat. Tak si nás tam pak nechali do rána spát na holé zemi. Naši kamarádi co tam taky jezdili, se o našem zatčení dozvěděli v hospodě od místních štamgastů a brzy ráno zahájili akci k našemu vysvobození. Běhali po lese a po nádraží a každého trampa co potkali přivedli do Bečova. Takže ráno jich stálo pod okny okrsku asi 30. Na povel kamaráda Džentla  začali najednou všichni řvát: „ Pusťte je ven. Pusťte je ven!“ Poprvé jsem viděl tvář nadporučíka Kroupy měnit barvy. Obličej měl zelený jako vodník a uši rudé, jako nástěnka u dveří. Zajíkavě se nám pak snažil vysvětlit, že v Bečově někdo vykradl obchod a podezření prý nutně padá na trampy. My dva už jsme mu dlouho leželi v žaludku a taky nás nemusel moc hledat, věděl kde budeme a tak nás sebral. Podle něj totiž co tramp, to zloděj a násilník. Bylo vidět jak je nešťastný, že nás bude muset pustit. Vyšli jsme ven za obrovského jásotu kamarádů i davu místních sympatizantů a tak jsme hned zapadli do vedlejší hospody. A vlastně proč ne? Kroupu přece neporážíme každý den! Když mi potom po létech kamarádi řekli, že s ním mluvili někde ve skladu, kde pak pracoval, jeho první slova na mou adresu prý byla: A co ten Nykl, už sedí? Ne? To jsou blbci ty soudci. Proč ho nezavřou? To snad není možný, takoví blbci!“  



Koktavý Hofi.


 

Kamarád Hofi ze Sokolova jezdil s osadou Orlí dráp začátkem osmdesátých let a měli camp ve sklepě staré rozbité hájenky pod vesnicí Rájec u dnes už neexistující vesnice Smolnice. Dnes je tam všude naplavené odkaliště (odpad z Vřesové). Hofi dost silně koktal a tak kamarádi našli někde v hospodě kamaráda s podobným handicapem posadili je naproti sobě ke stolu a čekali co se bude dít. Hofi začal na toho druhého koktavě mluvit a ten mu stejně odpověděl. Protože si každý z nich myslel, že si ten druhý z něho dělá lvzpominka.jpgegraci, už se po sobě začali sápat. Když je od sebe kamarádi odtrhli a vysvětlili jim, že jsou na tom s mluvením oba stejně a je to jen legrace, podali si ruku a bylo po nepřátelství. Hofi dělal ve fabrice a my pořád nechápali, že u soustruhu tak málo vydělává. On byl totiž zapálený trampíř a přicházel do práce rovnou z vandru většinou v úterý. V pátek pravidelně utíkal z práce dřív, aby už byl v lese. Naivní mistr v práci po něm jednou chtěl, aby dělal i v sobotu a tak  si odpracoval zameškané hodiny. To neměl dělat, protože Hofi se hned rozčílil a to pak koktal ještě víc. „ Na – na – náš še – še – šerif má na – na – narozeniny a tak to – to – nejde!“ Pak si mistr dovolil nevhodně naznačit, že se fláká a málo toho udělal. Hofi se rozohnil ještě víc. „ Jak to – to – to, čty – čty - čtyři  toma -  tomahavky a pět – pět  nožů je ti – ti málo?“ Prostě  nepochopený umělec a dobrý kamarád Hofi. 



Číňan trampem – nebo tramp Číňanem?


 

Nás nikdy nezajímalo a nikdy jsme se nikoho neptali, jaké je jeho jméno. A proč taky?  To zajímalo jen policajty a úřady. U spousty kamarádů neznám dodnes pravá jména, jen přezdívky. Přesto jsem byl svědkem, jak kamarád dostal pendrekem za to, že řekl své pravé jméno. Policajti to totiž považovali za provokaci. Jednala se o kamaráda Číňana z osady Krušnohorská legie z Ostrova. Byli jsme tak v r. 1972 na potlachu osady Rikartádo pod Troskami. Zastavili nás na silnici policajti a mě ihned strhli  Americkou vlaječku našitou na klopě a pak chtěli občanky. Bylo nás asi deset všichni jsme je vytáhli, jen Číňan ji nemohl rychle najít. A už to začalo: „Jak se jmenuješ?“„Sergej Hájek“. Chvilku bylo ticho a pak orgán pokračoval. „Narozen?“ Řekl datum a přišla otázka. „Kde?“„ Provincie Chu Fung Chua.“ A hned jí dostal. Pak konečně našel průkaz a vše se vysvětlilo. Jeho děda Hájek, zůstal jako bývalý legionář po revoluci v Rusku. Pak se na Sibiři oženil s místní krasavicí a synovi dal jméno Sergej. Ten pak měl také syna (našeho kamaráda), dal mu stejné jméno a po válce se vrátil i s ním do republiky. Jenom místo jeho narození byla kdysi část čínské provincie na hranicích s Ruskem na řece Ussuri. Po vyjasnění rodinné kroniky Hájků policajti pomalu odcházeli, ale bylo vidět, že tomu moc nevěří. Bylo to prostě nad jejich chápání.  



Muž jménem Magda z Brna.


 

Nikdy mi pořádně nevysvětlil, proč mu říkají dívčím jménem. Každou chvíli přišel s jinou verzí. To také záleželo na počtu vypitých piv a pak v tom měl zmatek. Na člověka s problematickou sexualitou nevypadal, ti chodili po Brně v čistějším oblečení. Jeho životní družka Šotyna, měla ráda Magdu a pivo, jen nevím v jakém pořadí. Když měla co pít, tak mu nadávala a když neměla tak taky. Přesto se jeden od druhého nehnuli. V polovině sedmdesátých let jsem byl poprvé na Moravě na trampské řece Oslavce a musel jsem přeručkovat přes vodu po laně. O kus dál na ostrohu byla bouda Umírajda, kde dělali Brňáci potlach. Vyhrál jsem tam 1. cenu za veselé vyprávění a po skončení soutěží, jak už to v těchto krajích bývá, se načala bečka piva. Zmožen Brněnskou „cénkou“ - desítkou, jsem zalehl do spacáku a ráno zjistil, že mi někdo vybral z torny jídlo. Nevypadalo to na to, že by měl hlad, to bych ještě chápal, ale všechno rozřezal nožem, do konzerv nadělal díry a zbytek poházel kolem. Chleba byl rozdrolený na cestě, čajové pytlíčky byly v křoví a listy s mými povídkami ležely potrhané na skále. Byl to šok. Sbalil jsem se a šel přes Březník do  Kralic do hospody u vlakové zastávky. Tam si ke mně přisedli Magda  se Šotynou. Když jsem jim řekl co se mi stalo, tak se zhrozili.Takové darebáctví dosud nepoznali a na Moravě to nebývá zvykem. I když jsem v Brně několikrát slyšel na adresu Čechů různé nadávky, jako zlodějští Švédi, Čížkové, Cajzli a jeden opilý Brňák mi řekl, Cajzl – hajzl, pro Magdu a Šotynu jsem byl kamarád. Ostatně když se na to dnes dívám, tak ti Pražští „ utlačovatelé a okrádači “ Brňáků, poslanci a senátoři, jsou velkou většinou z Moravy. Ale abych neodbočoval. Magda a Šotyna i když  oni mi nic neprovedli, omluvili se mi za Brňáky a slíbili najít viníka. To jsem jim rozmluvil, netoužil jsem po nějaké pomstě a nechtěl jsem, aby ti dva měli kvůli mě nějaké nepříjemnosti. Tak mi alespoň na důkaz kamarádství vytrhnul Magda list ze své osadní kroniky, na kterém byla jejich fotka a dal mi jej na památku. Mám ho dodnes.  



Nepřítel policistů.


 

V kriminále na Borech kde jsem v r. 1964 seděl jako „ člen Karlovarské organizované skupiny s úmyslem rozvracet socialistické soužití“, jsem se sešel s Brněnským trampem s příznačným jménem Hanáček. Ten byl známý tím, že neměl rád policajty. Kvůli své policejní alergii byl neustále v kriminále. Poslední trest dostal za to, že hodil člena SNB do výkladní skříně obchodu obuví v Brně. Moc nemluvil, ale jednou se ozval a  pokoušel se nám vše stručně vysvětlit: „ To jdu takhle štatlem a přede mnou švestka. Já naňho, poslóché, jak to že eště nési na haluzi? Von po mě natáh pazóru a to neměl, hned jsem ho hópnul do ausláku. Neměl si potvora začínat!“Pro ty, co neznají Brněnský hantec: „To jdu takhle městem a přede mnou policajt. Já na něho zavolal, poslouchej, jak to že ještě nevisíš na větvi? Vztáhl na mě ruku a to neměl, hned jsem ho hodil do výlohy. Neměl si potvora začínat!“  Když už měl jít domů, kladli jsme mu na srdce, aby si policajtů nevšímal a když je potká, aby raději počítal do deseti, než něco zase provede. Je opravdu těžké vysvětlovat halamovi, co má přes metrák a sílu jako buvol, aby se choval jako slečinka v cukrárně. Přesto nám slíbil, že se bude ovládat, aby se už nemusel vrátit do kriminálu. Přišel den jeho výstupu. Ráno jsme odcházeli do práce a on se s námi loučil. Prý už naposled. Když jsme se odpoledne vrátili, tak nám přátelé kuchaři při výdeji jídla se smíchem sdělili, že už je Hanáček zase ve vazbě. Za nedlouho jsme se dozvěděli jak k tomu došlo. Zabouchla se za ním vrata věznice a Hanáček byl pojednou volný. Zůstal stát na chodníku a najednou před sebou spatřil dva Plzeňské policajty, co ho neznali. Začal prý lapat po dechu a měl černo před očima. V tom okamžiku se mu všechny naše rady rozplynuly a povídá: „ Vy hajzlové, jen co vylezu z kameňa  (kriminálu) tak vás mám znova na krku. Tak vy mńa nedáte pokoj?“  A prásk, jednoho praštil a druhého nakopnul, až se oba váleli na chodníku. Pak si na něho museli zavolat posilu, aby ho mohli zvládnout. Takže to byl jeho a možná i vězeňský rekord. Byl totiž v civilu 15 minut a ušel sotva 4. metry od brány věznice.   



Trpaslík.


 

Když se kamarád Myšák z osady Krušnohorská legie přestěhoval do Sokolova vyrazil z nového domova na Sokolovské nádraží. Byl samozřejmě v trampském oblečení s usárnou a chtěl jet přes Cheb do Konstantinových lázní, kde na něj čekali kamarádi. Protože svým oblečením budil pozornost, hned se u něho objevila policejní hlídka. Mělo to pravidelný a známý průběh:„ Ukažte mi občanský průkaz.“Myšák sáhl do kapsy a podal mu ho. Zapomněl mu ale říci, že si tam nalepil z recese  místo své fotky obrázek trpaslíka s velkou červenou špičatou čepicí. Policajt otevřel občanku a hrůzou zkoprněl. Pak ze sebe vyrazil: „ Co to je?“„Trpaslík.“„ To přece nejste vy?“„ Ne to je trpaslík.“„ Jak to, že tu není vaše fotka?“„ Protože je tam trpaslík.“„ Ale tam máte být vy!“„ Nemůžu, protože je tam trpaslík.“Policajt ještě chvíli zíral nevěřícně do občanky, kroutil hlavou ze strany na stranu, pak mu  podal občanku a zachroptěl tichým hlasem: „Na a padej ty trpaslíku!“   



Intim spray.


 

Pod skončení potlachu u hradu Veveří na kraji Brna, v roce 2000,  jsme si s několika kamarády na rozloučenou sedli do zahradní restaurace na brněnském Prýglu ( přehradě). Pivo dalo pivo a jeden z mladých kamarádů Martin z ničeho nic vytáhnul intim spray a trochu se s ním postříkal. Kamarád Komín z Prahy, co seděl s námi u stolu, zavětřil a ztuhnul. Čekal jsem co se bude dít, protože jak znám Komína, tak prý ho naposled myla porodní bába a voní mu jenom rum. Jinou vůni neuznává, považuje ji za zženštilost a je to pro něj jako červený hadr na býka. Komín pomalu vstal, slušně požádal o zapůjčení, uchopil spray a velikým rozmachem ho mrštil přes celou zahradní restauraci. Snad se v něm probudila vzpomínka na vojenskou službu, protože by to byl skvělý hod granátem na dálku. Všichni rázem znehybněli, jenom Komín se v klidu posadil a napil se piva. Bylo mi do smíchu, když jsem viděl vyděšené tváře mladých kamarádů.  Asi vůbec nechápali co se děje. Než aby jim zdlouhavě vysvětloval, že šminky, voňavky a podobné civilizační okrasy na vandr nepatří, (já jsem házel do Tatrovického jezírka i pastu na zuby), raději s tím mrsknul a byl klid. Pak že Pražáci jsou zhýčkaní trampové. Očitý svědek – Frank.