Hodnocení uživatelů: 0 / 5

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

Kamarád Starý Ken.

Mezi zajímavé karlovarské postavy, patřil beze sporu Starý Ken, což byla zkratka  počátečních písmen jeho jména Karel Nečas. Byl původem z Brna, kde byl slavným malířem, než se dal na alkohol. Pak následoval rozvod a jeho útěk do Varů. Přespával v různých opuštěných mansardách a říkal jim ateliéry. Byl  kdysi i dobrý malíř, ale alkohol na něm zanechával stopy a tak mu na malování nezbýval čas. Pracoval také jako malíř dekoru v porcelánce ve Dvorech, nebo překresloval mapy v Kartografii vedle hotelu Otava. Rád o sobě tvrdil, „ že vždy pár měsíců pracuje a zbytek roku se tomu diví."pivovar__u__sv_tomase_1910.jpg

Příběh našeho setkání je zvláštní a dá se říci i kuriózní, jako jeho celý tulácký život. Konec roku 1968 byl nabit hořkou  připomínkou nedávné okupace a život se zdál být pochmurný. Mnozí kamarádi utíkali za hranice a další se dali na pití. Já taky nevěděl jak dál a protože jsem byl Varák, tak jsem šel na Štědrý večer se sklopenou hlavou  na půlnoční, do kostela Máří Magdalény naproti Vřídlu. Musel jsem jít přes Kolonádu, nikde nikdo, potkával jsem jen málo lidí a pod nohama křupal umrzlý sníh. V kapse jsem měl pro zahřátí malou placatici rumu a protože nedokážu pít sám a hlavně ne o Vánocích, hledal jsem spřízněnou duši. Venku před kolonádou bylo nedávno uděláno velké přemostění řeky Teplé a uprostřed tomu vévodil nový pramen. Kolem jeho malé kašny křepčil jakýsi podivný človíček a nahlas ze sebe vyrážel strašné skřeky podobné smíchu. Bylo to opravdu zvláštní, skoro půlnoc, všude ticho, jen třpytivý sníh a na prostranství před kolonádou, řvoucí malý chlapík. Přistoupil jsem k němu blíž a uviděl, že drží v ruce tehdy módní skládací kelímek, ze kterého mezi pochechtáváním upíjel. Že by se opil z toho nového pramene, který byl napojen na pramen jménem Kníže Václav? Obrátil se ke mně a nabídl mi svůj kelímek. Byl v něm docela normální grog. Jak jsem pak zjistil, doléval si do něho rum, přidával horkou vodu z pramene a míchal to prstem. Já na oplátku vytáhl svoji lahvičku a tak jsme pokračovali ve dvou. Po chvíli jsem se ho zeptal, co je tu vlastně k smíchu, hned se  začal zase chechtat a mi ukázal ještě mokrým prstem na mosazný štítek na kašně. Stálo tam vyryto ozdobným písmem: „ Druhý výtok Knížete Václava ". A tak jsem začal řvát taky. (Za pár dní ten štítek vyměnili a tak tam potom byl nápis - „Druhý vývěr pramene Knížete Václava.") 

Pak jsme spolu s Kenem jezdili na vandr a nakonec se odstěhoval a zmizel mi z očí. Po létech jsem mu byl se dvěma dalšími kamarády na pohřbu. Nikdo jiný tam nepřišel, protože skončil  tak jak žil. Jako tulák.    

Emil Montevide -o.

Tato svérázný človíček  dostal své jméno podle toho, že po hospodách za pivo okamžitě jmenoval hlavní město státu, který jste mu řekli. I když byl opilý a každý jiný by ani nevěděl o čem je řeč, Emil ze sebe chrlil jména hlavních měst jedno za druhým. Několikrát jsme se ho snažili zmást a vymysleli si nějaký cizokrajný stát, ale Emil byl přesný a rychle na to přišel. Stačilo říci třeba hlavní město Austrálie - Canbera, hlavní město Belgie - Brusel a třeba hlavní město Uruguaye - Montevideo. A podle tohoto města mu tak všichni říkali a nikdo jsme nevěděli ani jeho celé jméno. Nebylo to zapotřebí.

Emil rád chodil do Národního domu, ale z druhé strany, do Kufru. Tam se většinou scházela „dobrá společnost ", jak by to nazval Jar. Hašek. Dalo se tam sehnat všechno i práce. Každý vždy něco zajímavého věděl a Emil Montevide - o, to poslední písmeno se zdůrazòovalo zvlášť, věděl jen jména hlavních měst všech států světa. O to, že snad nějaké hlavní město nezná, se s ním sázeli  jen noví návštěvníci Kufru a každého porazil. Kde se to naučil a nebo jak si to při svém alkoholickém opojení dokázal pamatovat, nikdo nechápal. Když se pak  několikrát v Kufru neobjevil, všichni pochopili že je zle. Prý ho pak našli ležet u Chebského mostu, byl to infarkt. Nezemřel  v žádném cizokrajném městě, kde snad ani nikdy nebyl a jejichž jména sypal z rukávu, ale ve Varech na břehu Ohře.

Karina.  

 Ani u ní  málokdo znal její pravé jméno. Měla prý příbuzné někde v Americe a ti jí snad posílali občas peníze.  Pokud vím, tak nikdy nepracovala, snad měla nějaký důchod a říkalo se, že jí za zprávy z podsvětí platí  policie. Její akční rádius zahrnoval hlavně hospody - Kufr, černou Plzeò, Gambrinus (Jízdárnu), Dolní a Horní nádraží, Jizeru a někdy večer i Moravskou vinárnu v Pasáži. Ale tam jí vždy vyhazovali a postupem času jí začali vyhazovat i z těch posledních špěluněk. Její příchod do hospody byl vždy majestátní. Vstupovala do dveří jako šlechtična do svého salonu a i když už vypadala ošuntěle, pořád měla hrdý postoj jako dáma. Přitom si však točila kabelkou, což mnohé mátlo. To celé byla však  jen póza, jakmile otevřela ústa bylo po vznešenosti. Za sprostá slova, která se z ní řinuly, by se nemusel stydět ani drsný námořník.

Jednou v neděli navečer se objevila ve dveřích hospody Gambrinus, kde jsme se scházeli na posledních pár piv před cestou domů po příjezdu z vandru a bylo na ní vidět, že je něco v nepořádku. Karina už neměla majestátní podnapilé vzezření a byla značně rozrušená. Jakmile si dosedla začala nadávat na nějakého svého milence. „ ten lump, ten hajzl, co si to dovoluje takhle mě nazvat, to snad není pravda! Co si o mě myslí to prase!" Nedalo nám to a tak jsme se zeptali co se stalo. Mezi záchvaty vzteku z ní pomalu vypadával celý příběh: „ Přijdu domů a ten můj vožralej blbec, když už nenašel žádný lahvový pivo, tak mi začal nadávat. Jsem už zvyklá na všecko ale aby mě řekl, že jsem č...k, tak to mi ještě nikdo neřek. Jsem přece ženská a tak můžu bejt jen pí...a ne č...!  Ten idiot ať mi už neleze na voči, to von je č... a ne já!

Jak Karina skončila, nikdo neví, prý se odstěhovala do zahraničí. Tam jí nebudou rozumět a budou jí mít možná za dámu.

Milánek.

Bylo ho vidět vždycky u automatu Vindobona, jak tam  nahlíží do obrovských přízemních výkladních skříní. Vevnitř totiž seděli nebo postávali u stolků návštěvníci a obvykle si dávali párek, nebo polévku. Milánek nakukoval a když viděl někoho, jak si zrovna přinesl plný talíř těchto místních dobrot, zahájil své představení. Postavil se přímo proti oknu, aby ho vyhlédnutý strávník dobře viděl, natáhl obrovský plivanec a vypálil ho na sklo před sebou. Návštěvník uvnitř viděl ve své hrůze, jak se tento plivanec rozplácl a začal stékat po skle před ním dolů. Odhodil příbor a začal s křikem a ve zmatku prchat k východu z místnosti. Obvykle nebyl sám, přidali se i další návštěvníci a  hned se stolky s jídlem vyprázdnily. Teď byla řada na Milánkovi, který s ledovým klidem vstoupil dovnitř a začal si do připraveného pytlíku cpát zbytky párků a salámů. Než se kdo nadál, byl pryč a obsluha sice zavolala SNB, ale ti, jak se dozvěděli co se stalo, stejně jen nakonec mávli rukou. Co by si na něm vzali, byl to duševní invalida a byl už svým kouskem  každému známý. Policisté věděli, že bude nejdál v Kufru, kde si své poklady rozloží na stůl a dá si k nim pivo. Někomu se tenhle jeho způsob obživy zdá odporný, ale Milánkovi to nevadilo a v Kufru  si štamgasti měli se smíchem zase o čem povídat. 

Kultůra.

Když jsem ještě bydlel ve Varech v Bulharské ulici, byl jsem často nedobrovolným posluchačem domácích hádek sousedů o patro výš nade mnou. Sousedka svého muže po jeho příchodu z hospody mnohokrát častovala podivnými a zajímavými nadávkami. Jednou v neděli večer to vzala vážně, stoupla si nahoru na schody dala ruce v bok a zařvala na svého kymácejícího se muže tak, že to slyšel celý barák: "Ty Kultůro." Od té doby chápu, že  význam slova kultura muže být pro někoho i cosi hrozného a  strašidelného.

L.F.Nykl - Chodov.