Jak jsem viděl o půlnoci létat netopýry.

V roce 1972, už jsme s kamarády jezdili na camp Arizona u vesnice Tatrovice. Tam jsem byl sheriffem trampské osady Fort Hills a začal dělat sheriffa SKO (Spojených Karlovarských Osad.) Toho léta jsme z ničeho nic s kamarády Bonďou a Žábou z trampské osady Netopýři Karlovy Vary, dostali nápad. Podívat se na naše staré campy v okolí Bečova. Tak jsme nelenili a v sobotu ráno jsme se vydali pěšky přes Vřesovou do Chodova a zde nasedli na vlak směrem na Loket a Krásný jez. Odtud to bylo už jen kousek do Vodné. Tam jsme zašli na místo u potůčku, kde jsme tomu kdysi říkali se Starým Kenem „Údolí ticha" a pak jsme se zase vydali pěšky do Bečova. Sedli jsme si do hospůdky Koruna a naše další putování na camp ve skále u zastávky Louka při říčce Teplé, se pozastavilo. Pivo dalo pivo, začali přicházet i starousedlíci na kterých bylo vidět že jsou rádi že nás zase vidí a tak se rozproudila ryčná zábava i plácání po zádech. V pozdní hodině před půlnocí, jsme se konečně dostali na vlakovou stanici a čekali na půlnoční lokálku.

Měli jsme to do Louky, jen jednu zastávku. Nasedli jsme do vlaku, hrdě ukázali průvodčímu jízdenku a oznámili mu, že za chvíli vystupujeme. Ten se zastavil a pak se začal smát, „To jste se kluci ale spletli, v téhle stanici tenhle vlak nestaví. To musíte jet až na další zastávku v Mnichově (u Mariánských Lázní, ne v Bavorsku) a tam si můžete vystoupit. Pak se musíte vydat na cestu zpátky, není to daleko, jen asi 3 km." Trochu jsme se zarazili a pak Bonďa povídá: „Tak to pr.., koupili jsme si jízdenky do Louky a tak tam taky budeme vystupovat, jestli nám zastavíte, bude dobře, jestli ne, tak budeme stejně skákat." Průvodčí uviděl naše odhodlání a tak se s námi raději nehádal a spěchal za mašinfírou. Na dálku bylo vidět diskuzi a rozhazování rukou. Pak se průvodčí vrátil se slovy. „Pan strojvedoucí nesouhlasí a stavět se nebude." Na to jsme se zvedli se slovy „Tak my jdeme", přišli jsme ke dveřím a začali je otevírat.

 Průvodčí stál s otevřenou pusou a čekal co se bude dít. Protože jsme to tam znali, počkali jsme na poslední tunel a jakmile jsme z něj vyjeli, začalo se blížit malé nástupiště pokryté štěrkem. Bylo krásně vidět ve světlech vláčku. První vyskočil Bonďa, hned za ním Žába a když přišla řada na mě, vláček začal brzdit. Mašinfíra už to nevydržel a přece jenom zastavoval. Motoráček zastavil přímo před boudou zastávky, já z něho v poklidu vystoupil a díval jsem se, jak se ke mně pomalu blíží mí potlučení kamarádi. Protože mi to po přestálém napětí přišlo k smíchu, říkám „Co se tady válíte Netopejři, že by jste se učili lítat?" Ti se do mě pustili, že jsem musel začít utíkat. Ale stejně by mě po tom svém pochroumání nedohonili. Přesto vše dobře dopadlo, motorák měl jen nepatrné zpoždění a my jsme také nedošli k úhoně, až na nějaké oděrky a škrábance kamarádů z osady Netopýři. A tak jsem konečně a asi naposled, viděl o půlnoci létat netopýry.

Frank Nykl.