Hodnocení uživatelů: 5 / 5

Aktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnocení
 

Co je co – v trampingu – aneb Trampská Bible.

 

(Doposud nikým nenapsané zákony a vysvětlení málo známých jevů).

„Tramp (tremp) anglicky tulák, bezcílný cestovatel pěšky. V nejnovější době název pro výletníky, pěstující pravidelný veekend a táboření v přírodě, na rozdíl od skautů (sr. skauting) velmi volného rázu. Podle vzoru amerických. si evropští trampové osvojili různé zvyky a způsoby: zpěv kolem táborového ohně, chaty k občasnému pobytu, někde i organizaci tábora v osadu s šerifem (v. sheriff) v čele atd. Výstřelky trempského hnutí se potírají dohledem v lesích a na březích řek, prováděným zemským četnictvem nebo soukromým lesním zřízenectvem. České trampské hnutí vytvořilo i zvláštní argot, často groteskní (paďouři, fešule, potlach, táborák atd.) a vydává i vlastní časopisy.“ Masarykův slovník naučný. Díl 7. Praha 1933

 

AHOJ – časopis.

V r. 1933 začal Melantrich vydávat nový týdeník „ Ahoj na neděli “ - vyšlo 11 ročníků a poslední v roce 1944. Po roční pauze se opět vynořuje pod názvem „ Sobota “ a je vydáván přes konec války až do únorového puče 1948. Na své vzkříšení si musel počkat až do roku 1969, kdy Ahoj vyšel opět jako týdeník, aby po sametové revoluci definitivně zanikl. Ahoj dával velký prostor trampům a zvlášť „ zprávám z osad “. Pořádal i trampské hudební soutěže v Lucerně a vítězové obdrželi poháry. (Podle kamaráda Ďáblíka)

 

AHOJ - pozdrav.

Trampský pozdrav je jen jeden a to je AHOJ. Je to původní starý námořnický pozdrav z anglického Ahoe, byl později počeštěn na Ahoj. Dostal se k nám z Hamburku přes Labe až na Vltavu, Sázavu a Berounku, kde se všude podél řek zakládaly trampské osady. Tenkrát se hodně jezdilo na kanoích a pramičkách od jedné osady k druhé, nebo do hospůdky přes vodu. Proto mají vodáci i trampové hodně společného. Nejen pozdrav, ale i vůni dálek spojenou s romantikou. Náš tramping začal po 1. světové válce, takže jeho pozdrav se může datovat k roku 1918. Podle další verze jde o zkratku latinského Ad HOnorem Jesu, tedy Ke Cti Ježíše, starou námořnickou motlitbu při prudké mořské bouři - podle jiné verze je původ v anglickém slově A hoy, což je v překladu loďka ale podle další je možné, že vodáci a trampové přijali tento pozdrav za svůj, nikdo jim to nenařídil a nikdy od něho neustoupili. Takže v Čechách i na Slovensku zdomácněl.

 

Bagr – velká lžíce pro nenasytné kamarády, většinou hliníková a na konci zahnutá, aby se mohla dát do vysoké boty, nebo do úzké kapsy u kalhot. Kamarádi, kteří nosili takto viditelně své lžíce, byli většinou hubení a byli i tací, co si málokdy koupili nějakou potravu a raději velkou lžící ochutnávali od ostatních.

 

Batlík (Battledres) – v našem případě vojenská, anglická a americká bunda, velmi praktická z pevného materiálu. Nosila se mezi trampy od války až do začátku 80 let.

 

Batoh - tele - rakouský batoh ze světové války s kožešinou z telete. U.S. torna-torna vojáků americké armády z 1.a II.světové války. Vyžaduje velkou zručnost při balení a proto je dobře a úhledně sbalené zavazadlo vynikající vizitkou.

 

Bolo - novější typ kravaty, emblém na šňůrce kolem krku, který se nosí k westernovému oblečení. U trampů se začalo nosit tak v devadesátých letech minulého století a je to zajímavá ozdoba.

 

Brána – ke každému vstupu na camp nebo potlachoviště nezbytně patří brána. Ať je utvořená do trojúhelníku, nebo do čtverce, musí mít nahoře nezbytný nápis AHOJ.

 

Camrátko – malá placička, která se získávala jako věnování za to, že dotyčný navštívil výroční potlach nějaké osady. Byla na krátkém provázku, aby ji bylo možno provléknout knoflíkovou dírkou. Z dálky vypadala jako vyznamenání a někteří kamarádi jich nosili na batlu povícero. Postupem času se dávala jako upomínka při setkání přátel.

 

Cancák – osobní památník, do kterého se zapisovaly příhody z vandru, vlepovala zvadla a fotky a kamarádi tam na požádání psali svá moudra. Hezká věta byla: „Kamaráde, můžeš mi tam něco vcancnout?“

 

Celta – impregnované plátno z pozůstatku různých armád. Celta mohla být čtvercová, hlavně na pokrytí povrchu a nebo kosočtvercová. Tento typ se používal jako stan s jednou tyčí uprostřed. Měla několik různých odstínů a barevných maskovaných fleků v podobě listí nebo jehličí. Dnes už má z této látky „maskáče“ kdekdo (stala se z toho hloupá móda) a trampové se opět vracejí k původní khaki barvě.

 

Pozdrav Ciao - Čau - Je to samozřejmě italský pozdrav a přišel k nám zvláštní cestou. V polovině 50 tých let se u nás v záplavě sovětských válečných filmů najednou objevil v kinech západní film - italský. Jmenoval se „Velká modrá cesta“ a hlavní roli rybáře v něm hrál tehdy slavný Yves Montand. Tento film byl prošpikován pozdravy čau a protože dabing ještě tolik nefungoval, bylo to dost výrazné i přes titulky. Lidé pozdrav opakovali a začali se tak zdravit i na ulicích. Z počátku to mělo jistý smysl, byl to protiklad k nařízenému pozdravu „čest práci“ a někdy za to byly i menší postihy. Potom se zjistilo, že je to vlastně neškodné a tak pozdrav zdomácněl natolik, že ho od kolébky opakovaly i další generace. Dnes už to není móda ale zvyk a hloupé papouškování. Když mne, starého trampa někdo z neznalosti pozdraví Čau, řeknu slušně „Ahoj kamaráde a promiň, já neumím italsky.“ Pro mě je totiž pozdrav Ahoj srozumitelnější a hlavně je český! Pro některé kamarády je Čau něco jako urážka!

 

Domovenka – (domovina) jenášivka s emblémem osady (nebo samotáře), se jménem osady a písmeny T. O. (trampská osada) nebo jako v případě našeho kraje T.O.Z. (trampská osada západu.) Nosí se na levém rukávu až na rameni a každý si může přečíst příslušnost k osadě tam označené. Na domovenku je osadník patřičně hrdý a její stržení je považováno za hanlivou urážku. Znaky trampských osad, které jsou umístěny na rukávech a vlajkách mají často tvar kruhu s rohy. Bílý kruh znamená čistotu myšlenek, modré rohy oblohu a na konci rohů, jsou černé špice, znak bizoní síly. Tento znak se přenesl do trampingu z woodcraftu, spolu s dalšími prvky a tradicemi, například s obřadním zapalováním ohně.

 

Duchové – trampští jsou hned tři: Tzv. Špajzový Duch jídla a hladu, věčně nenažraný duch jménem Vořežprut, duch ohně a kouře zvaný

 

Prďous a duch vod a potoků se jmenuje Bublák. Vořežprutovi se ponechává po odchodu do civilizace trochu jídla na víčku od ešusu, dojídá zbytky a hlavně miluje starý trampský pokrm Lečo. Prďous pak poklízí vajgly a snaží se likvidovat doutnající ohniště, aby nedošlo k požáru. Poslední Bublák hlídá břehy potoka nebo říčky, aby se nerozlily do boudy a na potlachoviště. Jsou to nerozluční strážci trampského campu a když na ně věříte, pak jsou věru nepostradatelní.

 

Ešus - vojenský esšálek (z německého Eßschale, jídelní miska). Je to trojdílná hliníková souprava složená ze dvou misek s držáky a z víčka, většinou z hliníku. Proto je nutné dávat pozor, aby bylo v ešusu pořád dost vody nebo potravy, jinak se může stát, že se do něj propálí na prudkém otevřeném ohni díra.

 

Fagule – veliká louč, kterou se zapaluje slavnostní potlachový, nebo poradní oheň. Každá osada zapaluje svůj oheň trochu jinak, ale v jednom se neliší. Ti kteří zapalují se postaví k místu kde budou začínat a na znamení zapálí oheň ze čtyř světových stran. Jakmile vzplane první část, začne se hrát trampská hymna Vlajka. Po skončení je minuta ticha za zesnulé kamarády se pak pokračuje podle scénáře a zvyku pořádající osady.

 

Felína – feldflaška, čutora, (vojenská polní láhev). V První světové válce se objevily plechové, zeleně natřené butylky s korkovými zátkami. Ty pak vydržely až do Druhé světové války a mezi trampy byly hojně rozšířeny. To bylo jen do doby, kdy se objevily polní láhve US Army, které byly sice z umělé hmoty, ale zato lehčí s kovovým kalíškem. Ještě se občas objeví původní felíny, avšak ty už rychle mizí.

 

Hymna - „ Vlajka vzhůru letí “ - hudba: J. Skoupý/F. Korda, text: Jenda Korda. " Písnička Vlajka vznikla na začátku roku 1929. V témž roce osada Lone Star na Kačáku uspořádala svůj první trampský večer, napsal jsem na zmíněnou melodii text a hned jsme ji s kamarády z Lone Staru nacvičili a poprvé na jejich večírku zazpívali…" říká Jenda Korda . Při zvuku hymny Vlajka se vždy povstane a smeká klobouk i čepice. Vlajka se nehraje v hospodě (patří k ohni) a nebo ke slavnostním příležitostem, jako jsou svatby nebo pohřby kamarádů.

 

Hoboes – (hobous), kolem roku 1920 u nás vyšla knížka Jacka Londona „ Cesta “, kde byl poprvé použit u nás dosud málo známý výraz "TRAMP". Nebyl to přesný překlad, v té knížce se jednalo o železniční tuláky a ti si říkali Hoboes, cestovali načerno nákladními vlaky a toulali se křížem krážem celými Spojenými Státy. Někde vyskočili, pár dní pracovali nebo žebrali aby měli na tabák a kořalku, nebo na trochu jídla a zase táhli dál. Protože byl Jack London svého času jedním z nich, dokázal tento způsob života tak přesvědčivě popsat. U nás se pak toto označení Tramp ujalo jako název celého nového hnutí, aniž by to někdo musel nařídit. Byl přijat všemi milovníky přírody a volnosti i opravdového kamarádství.

 

Hytlák – dřevák, kovboják, původně služební vůz ve kterém se topilo do kamen a později se tohle jméno přeneslo i na další dřevěné vagóny ve vlaku, které byly oázou trampů. Vagóny jezdily od 2. světové války, až do šedesátých let. Zde se hrálo na kytary, utíkalo před průvodčím (štíplístkem) a tyto vagóny snesly i různá veselá alotria. Ještě je možno tento dřevák vidět, při „spanilých Historických jízdách“ v Posázaví.

 

Chata – (chajda, bouda, srub atd.) Na některých osadách je dodnes malá bouda na přespání a na větších osadách se začaly chajdy rozrůstat ve velké sruby. Tím vznikly chatové kolonie, které se již vzdalují divokému a přírodnímu trampingu. Pračky ledničky, televize a další vymoženosti civilizace mnoho toulavých trampů odsuzuje, protože si nemíní brát své soukromí a manželství do lesa. Ale „Pánbůh míní a žena mění“, takže se ke stáru stane z divokého trampa obyvatel chatové kolonie a už se jen nostalgicky probírá starou kronikou a cancákem, které mu ještě žena nespálila.

 

Iglů – eskymácké obydlí, které je jako kopulovitý přístřešek vyrobený ze sněhových bloků. V našich podmínkách se skoro vůbec nepoužívá, jen při některých drsných zimních akcích.

 

Kamarád – Trampské oslovování kamaráde a kamarádko pochází z francouzského Camarade (čte se kamarad), které vzniklo ze španělského Camarilla, což znamená komora. Přeneseně se tak také nazývalo komornictvo, které žilo v domácnosti panovníka . V dobrodružných románech vycházejících ke konci 19.století je kamarád totéž co druh, tovaryš či věrný přítel.

 

Kanady - Vysoké kožené vojenské boty. Pokud se dobře "vyšlápnou", je to skutečně vynikající obuv.

 

Klobouk – Po druhé světové válce se začaly nosit různé vojenské čepice s kšiltem, ale pořád zůstává ve velké oblibě tmavý stetson . A pánové v kloboucích, je vám jasné, že pro osoby ženského pohlaví má hlavní význam mužský vzhled a tudíž jste zajímavější a více sexy, než ti, v pomačkaných čepicích!

 psáno do kroniky

Kotlík – je většinou pětilitrová nádoba na vaření s rovným dnem. Její víko, se dá použít s přiloženým nástavcem jako pánev. Může se z něho najednou najíst i více lidí a proto je pro hladovou trampskou osadu nepostradatelný.

 

Košile – je buď khaki, nebo teplá a kostkovaná. Musí mít dvě kapsy na prsou a na krku se k ní nosí šátek. Ten se v případě krásného bola, nebo horka vynechává.

 

Kronika – osadní kroniku vede a řídí hlavně šerif osady, nebo ustavený kronikář. Je to jako u cancáku, kde se také vlepují dovnitř fotky, zvadla, psané vzpomínky a seznamy kamarádů i jejich adres. Je to krásná a celková vzpomínka na ty, co už mezi námi nejsou.

 

Křest - ikdyž už má kamarád přezdívku, přesto se sejde osadní  rada, ta si ho předvolá, zapálí se poradní oheň (stačí u kuchyňáku) a rada se rozmyslí, zdali s jeho přezdívkou souhlasí a nebo se domluví na nové. Pak se nový (budoucí) člen (to vše je odpoledne před potlachem, kde bude vyhlášen za člena), posadí na pařez nebo na kládu a sheriff mu pomalu vylije ešus vody na hlavu. Ten ešus nemusí být plný. K tomu jsou slova - "Křtím tě ve jménu tvé budoucí osady na jméno (to a to) a ty ho budeš nosit v osadě a budeš na něj slyšet i mezi ostatními trampy."Pak se mu večer u ohně po přečtení Slibu, tento Křestní list předá sheriff jeho nové osady.

 

Kuchyňák - kuchyňské ohniště. Na některých campech je rozmístěno pár ohnišť obložených kameny, na kterých je možno si uvařit. Je to kvůli tomu, aby si kamarádi nerozdělali oheň třeba poblíž mraveniště, nebo v místech podzemní suché rašeliny. Pak by mohlo i po odchodu docházet k doutnání a později vzniknout lesní požár. Proto je lepší rozdělávat oheň na vaření jen v místech k tomu určených.

 

Kůl na házení. - Na většině trampských campů je i kůl, do kterého se pak z odkrokované vzdálenosti strefují kamarádi v hodu nožem a nebo sekerou. Je to dobrá disciplína, která posiluje zrak a cit pro přesnost. Vítězové v téhle soutěži jsou často váženi a obdivováni.

 

Kytara Kajtra, kejtra - je a bude hlavním strůjcem hudby u všech ohňů.– kytara, hlavní hudební nástroj na osadě i když to nebyl jeden z prvních. První byla tahací harmonika a vozembouch. Ve dvacátých a třicátých letech se ještě hrávalo na tahací harmoniku a podobné hospodské nástroje, ale kytara zvítězila. Postupně se přidávalo banjo, basa a housle a vznikaly různé westernové kapely. Také se pořádaly a pořádají soutěže v tradiční trampské muzice. Společně s kytarou, se dá zpívat až do rána a pořád je co zpívat.

 

Lavička – na každé verandě srubu, chyty i boudy, je umístěna lavička, která slouží k odpočinku a je báječná hlavně večer, při pohledu na západ slunce. U některých velkých kuchyňáků jsou také lavičky i na potlachovišti, kde slouží k poslechu trampské muziky u táborového ohně.

 

Marijánka – marihuana a podobné drogy mezi trampy nepatří a nikdy patřit nebudou. My trampové nemusíme zfetovaní utíkat ze skutečného světa k neskutečným zdrogovaným zážitkům, ani nestojíme o budoucnost na obláčku. My žijeme s nohama na zemi a svým trablům se dokážeme postavit čelem. Viděl jsem párkrát, že si trampský potlach spletla místní venkovská parta s jejím nechutným a přihlouplým „technem“ a přišli si k nám k ohni dát jointa. Ti pak ale nestačili utíkat a hrozně se divili, že se to mezi námi nedělá. Ostatně o trampingu už bylo napsáno mnoho urážlivých věcí, ale že žijeme fér a bez drog, se k veřejnosti jaksi ještě nedoneslo.

 

Modlitební kámen - Na některých osadách se dodnes dodržuje obřad Modlitebního kamene, který má svůj původ v indiánských zvycích. Na pokraji cesty, u vstupu kamarádů do lesa se vybere nejzajímavější velký kámen a tam se položí polní kvítka natrhaná cestou. Je to něco jako poděkování za možnost vstupu na lesní území. Na zpáteční cestě při odchodu z lesa se na něj položí zbytky chleba nebo podobné potravy pro zvěř a ptáky. Někteří se s obřadním kamenem i potichu rozloučí.

 

Nůž - ke každému opravdovému trampovi patří nezbytně jeho nůž. Je to jeho součástí a jeho image. Někteří nosí jen malé kapesní nože, ale více trampů nosí velké se širokou čepelí. Je to vlastně styl Bowie nože, který měl v divoké přírodě zároveň funkci sekyrky. Viděl jsem nože v krásných indiánských pochvách a také jsem viděl různé mačety i bajonety. Bajonety byly kdysi v době válek nasazovány na hlaveň pušky a tak se šlo do útoku na bodáky. Byla to hrozná zbraň s jedním nebo dvěma břity a v první světové válce dokonce s tříhranným oheň 3ostřím. Někteří kamarádi nosí i ruské bajonety, které po spojení s pochvou můžou fungovat jako kladivo a nůžky na ostnatý drát. Jinak je mezi kamarády zakázáno vyjímat nůž z pouzdra mezi lidmi, zvláště pak v hospodě!

 

Ohniště – musí být vždy obloženo kameny mělo by se dbát na to, aby neprohořelo na možnou spodní rašelinu, nebo nechytlo jehličí kolem. Po skončení vaření a před odchodem, je nutné vše zkontrolovat, vyčistit ohniště a podle vzoru kamarádů z Brd, položit do prázdného ohniště snítku jehličí.

 

Opasek – jsou jich různé druhy, od vojenských až po ozdobné s krásnými přezkami. Jedno mají však společné, drží kalhoty v patřičné výši a dá se na ně zavěsit ledaco, hlavně lovecký nůž.

 

Osada: sdružení přátel – kamarádů do jedné skupiny těch co si rozumí. Osada má své domovenky, vlajku, někdy i osadní hymnu, která se zpívá při potlachu po trampské hymně Vlajce. Někdy je camp tak dobré místo, že si na něj dělají nárok i další osady. Ty se pak většinou slučují ve Spojené osady a k tomu je zvolená sheriffská rada. Veškeré akce pak dělají rukou společnou a vychází to bez velkých potíží. Pomluvy, urážky a nenávistné činy přenecháváme politikům!

 

Pajda - V trampské mytologii existuje i rozporuplná postava lesního Boha. Jmenuje se Pajda a jsou tací, co v něho dosud pevně věří. Nikdo neví odkud k nám přišel, ale má zřejmě něco společného s pohanským bohem Perunem. Ten také vládnul přírodním živlům a je jako Pajda zobrazován s blesky a hromy. Nemá svůj chrám, ani modlitebnu, které svým bohům staví ostatní církve, ale jeho svatostánkem je příroda. Jednou před lety, kdy jsem ještě začínal, bylo hrozné počasí a kamarád Starý Ken začal hrozně klít a nadávat za to Pajdovi. Když jsem se ho zeptal, jestli nevzniknou kvůli tomu s Pajdou problémy, bylo mi řečeno, že Pajda na slušné prosby nedá a jednou za čas musí dostat pořádně vynadáno. Jinak si bude myslet, že jsme padavkové a srabi. A opravdu! Ráno druhého dne začalo svítit slunce. Že by to byla náhoda?

 

Paďour - také mastňák. Staré hanlivé přízvisko pro obézní maloměšťáky, kteří zavítají do přírody sice jen občas, ale pak za sebou zanechávají spoušť. Zbytky konzerv, papíry, polámané větve stromů apod. Ochrana přírody jim nic neříká, trhají chráněné rostliny a plaší hlasitou hudbou a křikem zvěř.  

 

Pelerína – pončo, byl původně přehoz bez rukávů, který nosili poutníci. Název je odvozen z franc. pelerin - poutník. Obdobný druh krátké peleríny byl součástí španělského renesančního oděvu. V armádě se také používala z celty, s malým otvorem pro hlavu a nechala volně splývat, hlavně při dešti. Tak se dostala i mezi trampy.

 

Potlach – Trampové a vůbec lid vandrovní používá slovo "potlach" pro označení svého setkání, sjezdu, synodu, summitu, zasedání či zkrátka slavnosti. Slovo potlach je převzaté z angličtiny a do ní se slovo dostalo z indiánských jazyků. Existuje o něm bohatá literatura: slovo potlač znamená indiánskou slavnost, kde jedna skupina předává obřadně dary skupině druhé. Je to tedy druh jakéhosi "obdarovacího" rituálu pro všechny druhy událostí a čeká se pozdější oplátka, která bude ještě okázalejší. Nejzajímavější na tom je, že tohle slovo používají právě trampové. Menší potlachy se nazývají slezinami. U většiny osad se konají výroční potlachy každý rok, jen u některých se konají po 3 nebo 5 letech. (Viz Ztracenka.)

Potlach je hlavně výroční oheň k založení osady, té která ho pořádá. Dělá se na místech uprostřed osadního campu, kde se postaví hranice ze dřeva (většinou čtvercová) kolem je pak asi půl metrový kruh osázen kamením (sheriffský kruh), po jeho symbolickém uzavření se nesmí překročit, jinak jsou za to různé tělesné tresty. (Třeba oblečený provinilec letí do potoka). Tento kruh chrání posvátný oheň a tudíž je největší pohanou, když někdo hodí cokoliv do zapáleného ohně. Vajgla, papír a další odpadky, které se buď dávají do pytle poblíž a nebo můžou-li hořet, pak jdou do kuchyňského ohně. K tomuto účelu – hlídání ohně, je ustanoven tzv. Pekelník, který pravidelně přikládá do ohně dříví a sleduje jeho čistotu. Ten také může jako jediný překračovat při svém konání sheriffský kruh.

Odpolední soutěže, jsou hlavně pro mladé zdatné muže, nebo pro ženy a děti. Jsou to různé sporty, které už znáte z bývalých pionýrských táborů. Tam je vydávali za vlastní, ale přišly ze skautingu, nebo trampingu. Večerní soutěže se klasicky skládají z muzikálního projevu – sólo zpěv, duo zpěv, falešný zpěv a hlavně osadní zpěv. Také se dávalo na zpestření Veselé vyprávění. Tohoto rituálu se už drží jen starší osady. Většinou kolem Prahy a Brna se však rozmohlo jezdit na potlach už jen s (krýglem) půllitrem jako do hospody. My to děláme tak, že se prostě u ohně pít nesmí a kdo se chce napít, ať si zaleze do křoví. Jakmile se otevře kruh a je povolená Volná zábava, můžete si pak sednout k ohni i se svým alkoholem.

 

Placka – našikmo seříznutá úzká část stromu (bříza, borovice), na kterou se pak po vysušení ručně maluje výjev z přírody a nebo ze života. Mohou být i indiánské motivy, nebo vtipy. Je to vlastně cena za určitý výkon při potlachu a nebo je to placka darovací. Tyto ceny jsou pak jako vyznamenání věšeny na stěny srubu, nebo (jako u mě), v domácnosti.

 

Přezdívky - Tramping má svoji specifiku v podobě různých přezdívek. Většina z nich vznikla překladem křestního jména do angličtiny a nebo podle nějaké životní příhody dotyčného, či záliby. Třeba; kamarádka Skořápka měla ráda vejce, kamarád Kečup zase kečup, Čmuchal nás vždycky našel po čichu a Úpír opravdu tak hrozně vypadal. Jenom kamarád Žába neměl rád vodu a Jerry z Chodova v tom měl trochu zmatek, protože se jmenoval Josef a ne Jarda. Dívky měly většinou přezdívky, které si vymyslely samy. Taky to podle toho pak vypadalo, to byla samá Myška, Ďáblice, Čertice, nebo Kytka. Taky si dávaly jména podle oblíbených večerníčků. Kalimero, Manka, Rákosníček nebo Špagetka. Jedné naší kamarádce jsme začali říkat Pavouk, podle toho, že byla samá ruka a samá noha a ve vesnici Tatrovice, blízko našeho campu Arizona, jsme proto pojmenovali místní krasavice podle našeho slovníku: Pižma, Chobotnice, Vichřice, Štafle a Vrtule. Kamarádka s krásným jménem Baronka z Kynšperka psala pěkné povídky a básně, zrovna tak jako nositelka dalšího krásného jména - Tapina z Brna. Jak už jste podle předchozích řádek zjistili, většina kamarádů je psána pouze pod přezdívkami a jen u málokoho je napsáno celé jméno. To nemá svůj původ v nějaké konspiraci, to je proto, že jsme ta jména neznali a ani nám to nevadilo. Bylo hodně dobrých kamarádů, co se znali z vandru i několik let, ale nevěděli jeden o druhém jak se jmenuje celým jménem. My jsme to prostě nepotřebovali, nám stačilo, když jsme věděli jaký ten člověk je a ne kdo je. Zloději a podrazáci se mezi námi stejně dlouho neohřáli, dokázali jsme je poznat i bez občanky a vždy jsme se snažili jednat se všemi fér a na rovinu. To bylo důležitější než jména v občanských průkazech, které byly hlavně záležitostí členů SNB při kontrolách na nádražích.

 

Povolení k potlachu - Postup byl následující: Napřed se muselo zažádat na MNV v místě konání, získat povolení od vedoucího polesí, nebo hajného a dát vědět na okresním SNB. U nás šlo o to, že potlachoviště Arizona bylo na hranici dvou okresů - Karlovy Vary a Sokolov, takže jsem musel žádat u obou. Žádost o povolení se musela podávat nejmíň půl roku dopředu. Když to dobře dopadlo a dostal jsem jako sheriff povolení, musel jsem počítat s tím, že tam policajti přijedou a někde se schovají, aby mohli poslouchat, jestli nemáme protistátní řeči a jestli nezpíváme písničky Karla Kryla. Stejně se tak stávalo a oni většinou zavírali oči, pokud tam nebyl vyloženě nějaký agresivní útok na socialismus. Ten měli za úkol vyprovokovat agenti STB z našich řad. I mezi námi byli placení udavači a agenti provokatéři, jako ve všech jiných vrstvách obyvatelstva. Pak došlo k povolání posil a potlach byl rozehnán obušky a vlčáky někdy i s milicí. U nás to nikdy tak daleko nedošlo, ale měli jsme namále, hlavně kvůli politickým fórům a protest songům.

 

Puťácká vlajka – putovní, cestovní vlajka osady.

U některých starších osad se dodnes vyskytuje puťácká vlajka, která byla na rozdíl od slavnostní osadní vlajky ne trojúhelníková ale ve tvaru obdélníku. Měla stejné symboly a znaky osady, jako slavnostní vlajka. Používala se hlavně k pěším pochodům od nádraží na camp, nebo potlachoviště. Sheriff osady si našel klacek, nebo větev na kterou nasadil vlajku a tu nesl v čele kamarádů. V dnešní době, kdy se dá dojet až do campu autem, je tato vlajka už jen vzpomínkou na krásná léta, kdy jsme se nebáli chodit pěšky a to jí dodává na výjimečnosti.

 

Razidlo – cejchovadlo. Některé osady mají svá razidla, která pak rozžhaví nad ohněm a cejchují jimi camrátka, nebo placky.

 

Rozdíl – mezi skautingem a trampingem je pouze v podání a přístupu ke stejné tématice. Máme společné zájmy (přírodu, kamarádství, čest a pravdomluvnost), jenom si jinak podáváme ruku (skauti levou, my pravou), jinak se oblékáme a máme raději volnost a svobodnější život v přírodě. Také se stalo, že jsme se stali obětí perzekuce a tady budu citovat kamaráda Starého Kena: „ Když nám zavřou sheriffa, zvolíme si dalšího a jde se dál!“ Když pozavírali vedoucí skautingu, celá hierarchie vedení se rozpadla a skauting tak na mnoho let zanikl. (Mnoho bývalých skautů pak přešlo k nám a žilo jako trampové i když pod svou skautskou vlajkou.)

 

Samotář - je kamarád, který není členem žádné osady a občas se k něčemu, nebo někomu připojí, když se něco zajímavého pořádá a nebo se jede někam dál. Má svou samotářskou domovenku a bývá dobrým a družným kamarádem. Může mít na rameni za svou domovinou také domovinu „Přítel osady“, kterou si vysloužil za své přátelství k dotyčné osadě se kterou nejvíc jezdí a co mu domovinu slavnostně na svém potlachu věnovala.

 

Sheriff – šerif, zvolený vedoucí trampské osady. Je volen tajnou volbou (přeložené lístky s kandidátovým jménem v klobouku), a tato volba je opravdu demokratická! Je volen na několik let (podle domluvy) a může být také při osadní slezině za různá provinění tou samou cestou odvolán. Šerif se stará o to, kam se pojede, co se bude dělat, domlouvá se s hajným na dříví a po případě na úklidu lesa. Navrhuje pozvánky na výroční oheň, shání malíře placek, zajišťuje pořádek, pomáhá budovat osadní camp a uklidňuje kamarády při různých rozepřích. Stará se o kroniku osady a prostě by to měl být takový osadní otec.

 

Sheriffská hvězda – vychází z hvězd hrdinů Divokého Západu (svou dobou okopírovaná podle u nás povolených filmů). Sheriff si volí i svého zástupce (Deputy), aby mu pomáhal s organizováním různých akcí a zastupoval jej třeba v nemoci. Hvězdy to byly opravdu jednoduché, až v posledních letech je už bylo možno sehnat z USA. Existuje i hvězda Marshala, (kterou mám i já) ale to už je spíše Čestná hvězda za práci pro Tramping.

 

Slib Věrnosti při vstupu do osady – TentoSlib věrnosti osadě, přečte u ohně sheriff a nový člen  jej zopakuje. Mnohokrát se přepisoval a rozmnožoval, ale má své kořeny hluboko v trampingu a smysl má stále stejný, jako před 90 lety.

 

Osadní Zákon.

  1. Budu poslouchat pokynů svého sheriffa.
  2. Když s něčím nebudu souhlasit, řeknu to otevřeně
  3. Vždy budu hájit čest své osady a vlajky
  4. Budu jezdit na vandr alespoň 1x měsíčně.
  5. Když nebudu moci přijet, řádně se omluvím
  6. Budu-li chtít vystoupit z osady, musí všichni slyšet důvod
  7. Budu se chovat tak, abych neposkvrnil dobré jméno své osady a trampingu.
  8. Když si přivedu děvče, musím za něho ručit a s ním zase odejít
  9. Když se stane, že nebudu mít potraviny ani peníze, kamarádi mi pomůžou, ale nesmím toho zneužívat
  10. Jakmile se proviním vůči tomuto zákonu, můžu být na osadní poradě vyloučen.

 

Stan – jak už jsem se zmínil v položce „celty“, jsou tyto nezbytnou součástí vojenského stanu. Dnes už jsou stany turistické, různých barev, takže to vypadá okolo potlachoviště jako pestrobarevná mozaika. Turistické stany jsou sice lehké a rychle se staví, ale není nad starý typ stanu „A“, který je stabilní, pevný a vydrží i velké přívaly deště, nebo větru. Pro mne nemusí stan hýřit třeba rudou nebo žlutou barvou, mě stačí nenápadný, zelený nebo světle modrý, který se spíše hodí do přírody a nesnaží se jí hyzdit.

 

Sekerka – v začátcích trampingu zvaná „pikla“. Je důležitá svým upotřebením, hlavně na dříví pro kuchyňský oheň a na práci při přípravě potlachu. Někteří kamarádi se v lese chovají a oblékají jako indiáni a tak si nechají vyrábět různé typy tomahawků, které pak nosí za pasem. Je to krásná ruční práce a tomahawky jsou také dobré při házení na kůl.

 

Soud – odsouzení provinilého trampa kruhem starších kamarádů. Za celý život jsem byl svědkem pouze jednoho Trampského soudu a také díky tomu, že mnoho kamarádů znalých nepsaných zákonů už není mezi námi. Tak se na to vše začalo zapomínat. Řeknu vám ve zkratce průběh onoho soudu, kterého jsem byl svědkem. Jeden kamarád, tehdy třicátník, si vzal pod svá křídla do osady mladé kluky, ze kterých se podle něj snažil vychovat nebojácné muže, kteří něco vydrží. Po příjezdu na jejich osadu jim odebral jídlo, nechával je o hladu a pak mu museli dát i peníze, co měli na cestu zpátky. Museli pak domů stopem. Nazval to „Cesta odvahy“ a tak se je prý snažil utužovat v odříkání. Jenže pravda byla jinde. Jídlo si pak odvezl domů a peníze utratil v hospodě. Také mu museli dát peníze na budoucí túru a pak náhle onemocněl a nikam se nejelo. Když jsme se to od rozčilených rodičů mladých trampů dozvěděli, připravili jsme kruhový soud (sedátka ze špalků dřeva pro pět kamarádů), na louce se zapálil oheň a pozvali jsme provinilce a svědky. Netrvalo to dlouho, moc nezapíral. Rozsudek pak zněl: „Nikdo mu nedá najíst ani napít, nikdo mu nepodá ruku, nikdo ho nepozdraví a nebude pozván k žádnému ohni po celém našem kraji. To se rozneslo, kamarádi i jeho známí z práce se k němu otáčeli zády a nikdo mu neodpověděl na pozdrav. Nevydržel to a musel se odstěhovat. Už jsme ho nikdy neviděli, snad si změnil jméno.

 

Totem - je u indiánů v Severní Americe a v Kanadě, zobrazením různých duchů a má svou symboliku. Hlavní je nahoře zoban a křídla Hromového ptáka (Thunderbirda). Podle indiánské symboliky je Hromový pták věčný, ale není schopen vlastní reprodukce. Jeho manželkou je Ohnivý jazyk a jejich děti jsou Oblačné blesky. Nejčastějšími motivy na totemu bývají vtesaná zvířata - havrani, orli, medvědi, vlci, kosatky a dokonce i komáři. Totemy ale nebyly nikdy nábožensky uctívány, jsou to pouhé spodobněné symboly, které byly původně vyřezávány a obřadně vztyčovány jako součást velkých indiánských slavností, tzv. potlašů. Také snad proto se začaly stavět i v našich campech, aby už z dálky odháněly zlé lidi a jejich zlé úmysly. Nejkrásnější totemy jsou na řece Oslavce u Náměště nad Oslavou.

 

Umí – na Slovensku se volá Vie – Je to vlastně hromadné nebo osobité hlasité poděkování za dobrou písničku a nebo hezké povídání. Používá se a volá hlavně u potlachového ohně i mimo něj, jako velké uznání a poděkování. Žádný potlesk, ten patří na schůzi a ne do lesa.!

 

US torna – usárna, ueska, uzda apod. Praktická vojenská torna pro zabalení tábornických věcí, jako je spacák, celta, deka, svetr atd. Má také připnutý „žracák“ a je k neutahání. Dodnes ho trampové nosí i když už míň a jen ti tzv. „skalní“. Dá se sbalit tak, že se rozloží na celá záda a výborně se nosí. Jedinou nevýhodou usárny je, že když začnou na podzim po ránu mrznout prsty, těžko se pak balí. Také se na usárně občas objevuje polní lopatka zvaná „feldšpátna.“

 

Valcha - je to plechová roleta v dřevěném rámečku na praní prádla, ale časem se z toho utvořil hudební nástroj, na který se pak hrálo v kapele, buď s trsátkem, nebo i s plechovými návleky na prsty. Má to zajímavý a drnčivý zvuk. Je to dobrá věc, když není basa, nebo bubínek.

 

Vlajka osady – každá osada, nebo sdružení samotářů, či Spojených osad musí mít svou vlajku. Bez své osadní vlajky nemohou dělat ani výroční potlach, ani osadní sleziny nebo soutěže a hry. Při každém takovémto setkání kamarádů, kdy se slavnostně zapaluje oheň, má sheriff osady povinnost za zvuků hymny „Vlajka“ pomalu posouvat uchopením motouzu, po stožáru vzhůru vlajku pořádající osady. Pak požádá o minutu ticha za kamarády, kteří již mezi námi nejsou a zahajuje potlach. Vlajka, je spolu s kronikou, nedílnou součástí každé osady a je jejím základním prvkem. Také už se stalo před lety, kdy na campu Skalní Démon před skončením potlachu, začalo silně pršet a pořádající osada v úprku do hospody, zanechala v dešti svou vlajku a pod ní ležet kroniku. Vše značně promočené jsme pak přinesli za nimi a předali jim do rukou jejich opuštěné symboly osady. Museli nám však slíbit, že v nejbližší době koupí sud (bečku) piva, za vlajku a sud za kroniku. To je běžná taxa za podobné provinění. Po čase se tato osada rozpadla a na ty dva sudy čekám dodnes.

 

Woodcraft - kruh s rohy – Je to stará symbolika, znak čistoty a síly. Znak čistoty, je bílý kruh,Woodcraft který znázorňuje čistotu myšlenek. Znak síly, jsou boční rohy,měly by být modré, jako obloha nad námi. Ty znamenají odvahu a sílu pravdy. Většinou tvoří domovenku (příslušnost k osadě.)

 

Zalomený palec – trampské podání ruky se vysvětluje různě, ale podle mě nejrozumnější a nejvíc pochopitelné je asi tohle: Podáváme pravou ruku a napřed stiskneme dlaň jako znak pospolitosti - všichni za jednoho a pak spojíme palce na znamení - jeden za všechny. ( Říká se tomu zalomení palce ). Takže je to vlastně symbolika starého čestného pozdravu z rytířských dob - Jeden za všechny a všichni za jednoho. Byl to také známý pozdrav tří (čtyř) mušketýrů.  

 

Zvadlo – pozvánka, dříve rozesílaná hlavně poštou, dnes také e-mailem na určitou trampskou akci. Hlavně na Výroční oheň a je tam napsáno, kdy to bude, kde to bude a jak se tam dostat. Zvadlo bývá ručně malované a pak po případě ofocené nebo okopírované. Ukládá se jako památka do cancáku a do kroniky.

 

Zánik osady – staří pardi, kteří vidí jak jejich kamarádi pomalu odchází do „Nebeskýho báru“, jak říkal kamarád Wabi Ryvola, mají jedno rčení: „Dokud zůstal z osady jediný člen, osada nezemřela!“

 

Žracák – brotsak, žebradlo, chlebník je příruční zavazadlo s jedním popruhem přes rameno, buď vojenská patron taška, nebo brašna na plynovou masku. Dnes už jsou krásné a se zipem, dají se sehnat a vejde se do nich jak jídlo, tak i toaletní potřeby. Pro osobní věci je žracák nepostradatelný.

 

Závěrem - „ Když kolikrát stojím sám s usárnou na prázdném nádraží, kde byl vždy rykot díky davu Trampů, jímá mě nostalgie a ptám se sám sebe. Kde jsou všichni ti co tu se mnou postávali a nedočkavě vyhlíželi vlak, který by je zavezl do lesů a k ohni? Už bohužel odešli a nová generace má jiné problémy a starosti. Tohle už začínalo v devadesátých letech, když jsem se ptal mladého osadníka, jestli přijde příští týden na pomoc se dřívím před potlachem a on mi odpověděl: „ Nemůžu Franku, já musím příští sobotu na Diskárnu! Rok 1918 je možno pokládat za rok založení čs. Trampingu. Takže už měl 90 let, stejně jako naše republika. Podle mne, Tramping nezahyne, jenom kamarádi odcházejí! Tramping není móda, je to jen  určitý způsob života! Ale i přesto, nebo proto, že už nás není tolik, musím říci -  Byl to krásný život!"

Frank. kulka BB  

 

Ladislav Frank Nykl :   Sheriff T.O.Z. Fort Hills 1971, spoluzakladatel campu Arizona, sheriff SKO, vedoucí kapely Pekelníci, bývalý sheriff T.O.Z. Old Scout a od roku 2. 000 čestný Marshal Západočeského kraje. Zároveň redaktor časopisu Stopař, skladatel, spisovatel Westernové literatury faktu, historik, dopisovatel různých, hlavně trampských a westernových tiskovin a zakladatel Muzea Bufalo Billa na ranči Rolftown atd. Spolu pomáhá založit Muzeum Trampingu, jeho příspěvky hlavně o trampingu vycházejí v Karlovarských, Sokolovských, Chebských a dalších novinách. Jeho články vychází v emigrantském tisku v Canadě, USA, Austrálii atd. Také píše do různých blogů ve světě i u nás a internetových i tištěných časopisů turistických. Mnoho zajímavých a hlavně historických článků o trampingu i o dalších zajímavostech Západočeského kraje vychází na jeho webové stránce časopisu Stopař i na připojeném blogu.

 

http// stopar.cs-info.cz 

 

Autor.