Hodnocení uživatelů: 0 / 5

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

Legie a skutečnost.

Když mě v prosinci 1962 převezli eskontním vězeňským autobusem z vazby ve Vykmanově po čtyřech měsících vazby na zemědělský tábor v Syrovicích u Podbořan, byl třeskutý mráz. Přidělili mě na jeden z dřevěných baráků a já se ocitnul na světnici mezi dalšími deseti odsouzenci. Neměl jsem skoro nic na sebe, jen slabý vězeňský mundúr, protože jsem byl zatčen v létě a tak mi chyběla šála, rukavice, teplé ponožky, svetr a podobně. Jeden rozložitý čtyřicátník z vedlejší palandy mi půjčil staré ponožky a tak jsme se spřátelili. Jednou v neděli, když jsme si všichni kolem stolu nalévali z pětilitrové sklenice čaje, jsme se ho zeptali, co je na tom, že byl v Cizinecké legii a dobrovolně se vrátil zpátky. Když viděl mé rozzářené oči osmnáctiletého kluka, který hltal každé jeho slovo, nabídl se mi, že mi vytetuje na památku na předloktí znak Cizinecké legie. Mám ho samozřejmě dodnes. Chtěli jsme vědět proč se vrátili zpátky a co vlastně dělají v kriminále, když podle nedávno natočeného dobrodružného filmu z r. 1958 „Černý prapor“, se všichni zapojili do budování socialismu a bylo jim odpuštěno?

Dodnes už nevím, jak se opravdu jmenoval, ale něco jako Karel Král (snad to bylo jeho pravé jméno). Někteří z nich dodnes nemají jména a nebo byli zavřeni pod smyšlenými jmény v různých kriminálech. Ale abych neodbočoval. Legionář Král se velice rozčílil, když nám líčil, jak jim bylo naslibováno, že budou amnestováni a nic se jim nestane. Někteří z nich se vzdali Vietnamcům dobrovolně a někteří byli zajati. Bylo s nimi v tamních lágrech v džungli krutě zacházeno a když dostávali denně hrstku rýže, ani už nemysleli na to, že se někdy vrátí. Po několika měsících hladu a trýznění v džungli, si naše vláda vymohla jejich repatriaci a asi dvacet zajatců se tak vrátilo domů. Jen asi polovina z nich byla zajata a ti další byli ostatními považováni za zrádce. Nenáviděli se mezi sebou a neustále se napadali. V čínském Pekingu je posadili na vlak a už se těšili na domov. Jeli přes celý tehdejší Sovětský Svaz až dojeli do Čierné nad Tisou do první stanice ve východním Slovensku. Tam jim dali na oči šátky a vezli je na Pankrác.

Po zdlouhavých výsleších je pak rozdělili do různých kriminálů, dali jim kolem dvou až tří let kriminálu a zakázali jim o sobě mluvit.

Když jsme se všichni ti, co jsme seděli kolem jeho palandy odvolávali na onen slavný film „Černý prapor“, kde byly popisovány jejich osudy, bylo nám od Krále řečeno, že na tom bylo jen trochu pravdy a celý film byl jinak vylhán. Věděl, že jeden z nich dělal na tomto filmu poradce, byl to podle něj jeden ze zrádců a přeběhlíků a ten tam prý zadával smyšlené údaje, které se hodily do krámu socialistické propagandě. Podle Krále, bylo prý nemyslitelné, aby jim v Legii dělali velitele bývalí důstojníci SS a nebo podobní nacisté. Ale na tom byla přece postavena celá fabulace filmu, kvůli tomu, že nechtěli naši legionáři poslouchat bývalé nacisty, pak odmítli dál bojovat a přešli na druhou stranu. I když se v Legii při nástupu nikdo neptal na původ a pravé jméno, přesto, by důstojníci SS neunikli pozornosti a byli by okamžitě vyhozeni.

Na závěr celého vyprávění, nám pak Král řekl jednu příhodu, která byla typická pro tehdejší boje ve Vietnamské džungli. Vždy několik kilometrů od sebe, mezi vesnicemi, měli Legionáři ostnatým drátem obehnaný tábor, který byl jako útočiště a hlídal určitou trasu a upevňoval klid na tomto území. Hlídky chodily kolem tábora celou noc a nad táborem byla ještě strážní věž s další hlídkou. Jednoho rána je probudila siréna, protože našli jednu dvoučlennou hlídku s podřezanými krky u kraje plotu. K průniku do tábora sice nedošlo, legionáři se bránili a tak záškodníci nedosáhli svého cíle a museli utéct. Hned byl vyhlášen nástup, byly nastartovány dva lehké tančíky a ty vyjeli z brány. Za nimi pochodovali v zástupu určení legionáři. Přijeli tak do první vietnamské vesnice na pokraji džungle. Vesnicí vedla uprostřed prašná cesta a po obou stranách byly za sebou bambusové chatrče. Počkali, až se všichni obyvatelé rozprchnou do džungle a začali. Jeden tančík vyjel po levé straně a najel přes první chatrč. Druhý to vzal po druhé straně cesty. Najížděli na bambusové chýše a za nimi kráčeli vojáci, kteří likvidovali vše, co se pohybovalo. Za půl hodiny bylo dosaženo klidu. Je jasné, že velká většina obyvatel již před několika hodinami utekla do džungle, protože se právem obávali odvety. Samozřejmě, že pomáhali partyzánům (byli mezi nimi i jejich příbuzní) a nechali je u sebe několik dní přespat, než se záškodníci odvážili k útoku na Legionářský tábor. Byli to jejich lidé a i kdyby jim nechtěli pomáhat, stali by se oni cílem partyzánů a byli by zlikvidováni vlastními lidmi jako zrádci. To bylo oboustranné, tady nebylo pomoci a všichni to věděli.

Velitel tábora napsal pak do hlášení „ Vesnice, která pomáhala záškodníkům, byla našimi oddíly po urputném boji zničena. Naše ztráty byly malé, jen dva legionáři, kteří zemřeli hrdinskou smrtí - Honneur et Fidélité“ (Čest a věrnost)“

Pravdu o této válce určitě vědělo jen málo lidí, ve filmech tenkrát také nebyla a my co jsme měli o všem jen zkreslené a vylhané představy, jsme začali přemýšlet, podobně jako tito legionáři. Mělo to vůbec nějaký smysl? Když vidím dnešní muslimský fanatismus, tak asi ano!

Podle autentických vzpomínek jednoho z Legionářů sepsal Frank Nykl.