ČS Legie v Rusku.

Letos tomu bude 28.října - 96 let, co byla po odtržení od Rakouska - Uherska založena 1. Československá republika. Dnes to vše vypadá jako idylka, kdy se šlo do ulic, strhlo se pár soch a rakouských orlic a byla vyhlášena republika. Je to velký omyl. Nikdo nám nic nedal zadarmo. Za novou republiku se muselo tvrdě bojovat na bojištích skoro po celé Evropě, jak v Rusku, tak v Itálii, ve Francii na mnoha dalších bojištích, kde Češi a Slováci odmítali bojovat za nenáviděné Rakousko a hromadně přecházeli na stranu budoucích spojenců. Ve spojeneckém programu, který navrhnul T.G.Masaryk a který byl dán prezidentu USA Wilsonovi, bylo vysloveno osvobození Čechů a Slováků. Tím se stala Československá otázka otázkou mezinárodní. Jen v Rusku to bylo jiné. Masaryk zde navštívil několik zajateckých táborů, kde se naši lidé tísnili v hrozných podmínkách a snažil se je přemluvit, aby vstoupili do Československého vojska a šli bojovat za naši svobodu. V polovině roku 1917 bylo v těchto táborech na 200. 000 osob, z toho asi 26 000 Slováků z nichž mnozí zemřeli hlady a na podvýživu. Do konce září 1917, se přihlásilo do našeho vojska na 22. 000 nových dobrovolníků, kteří pak odjeli z táborů. Pak nastal další nábor a přišlo dalších 10. 000 dobrovolníků. Tímto měl Československý armádní sbor ke konci roku 1917 skoro na 40. 000 mužů.

Tady, chci – li být přesný, musím volně a ve zkrácené verzi navázat na knihu „Obrázkové dějiny naší samostatnosti“ od Jaroslava Prokeše z r. 1931.

„Rakousko – Německá ofenziva u Zborova začala brzy ráno 19. července r. 1917, dělostřeleckou palbou. Rusové nekladli žádný odpor a již za dělostřelecké palby opouštěli samovolně zákopy a prchali houfně z fronty. Nepřátelé prolomili již navečer 19. července ruskou frontu v délce 20 km a do hloubky 15 km. Československá brigáda se snažila zastavit ruský ústup od 20. července až do počátku srpna 1917. Několikrát jim hrozilo obklíčení a že budou zajati Rakouskou nebo Německou armádou a oběšeni jako zrádci. Neměli však nepřítele jen za sebou, ale i před sebou a vedle sebe, zdemoralizované a bolševiky rozeštvané ruské vojáky, kteří se jako banda lupičů a žhářů valila zpátky do nitra Rusi. Byli plni zuřivého vzteku proti ukázněným Čechoslovákům, dávaje jim za vinu nynější zkázu, za kterou mohli jen oni sami. Ojedinělí Čechoslováci byli fanatickými bandami ruských vojáků přepadáváni a dokonce zabíjeni. Vrhali se jim do cesty a nadávali jim. Ti si museli mezi nimi pažbami pušek klestit cestu vpřed. Rusové jim přeřezávali telefonní vedení, odháněli koně, rozkrádali proviant a střelivo. Rádi by všechny Čechy a Slováky postříleli a nebo prodali Němcům, ale měli z nich respekt a strach. Nepřátelství mezi bolševiky a Čechoslováky, začalo „Čeljabinským incidentem“ 14.května 1918.Uvedeného dne, projížděl čeljabinským nádražím k západu vlak s německými a maďarskými zajatci, z nichž jeden Maďar kusem železa zákeřně a bez příčiny těžce poranil československého dobrovolníka. Tento hanebný čin vzešlý nepochybně ze zavilého národnostního záští rozčílil Čechoslováky v Čeljabinsku přítomné(byl tu právě 6.pluk a část 3.pluku), kteří viníka na místě ubili. Čeljabinský sovět lidových bolševických komisařů - bylo v něm i několik Maďarů, se postavil proti Čechoslovákům a několik jich zatkl. Tam je pak bili a týrali. Uvěznili dokonce i českého důstojníka, který žádal propuštění uvězněných. Pod dojmem vylhaného vylíčení celého incidentu, dal 21. května hlavní komisař Trocký zatknout a uvěznit místopředsedy Národní rady prof. Maxu a Čermáka v Moskvě a vynutil na nich vydání rozkazu, podle něhož měli českoslovenští vojáci vydat všechny zbraně bolševikům! Pak Trocký začal rozesílat důvěrné telegramy , které byly rozeslány všem stanicím, kudy projížděly československé vlaky. Velký podíl na pomluvách a lžích proti Čechům měli hlavně čeští komunisté. Ze zmíněných telegramů byly nejdůležitější depeše správce operačního oddělení Komisariátu vojenství Aralova z 23.května 1918 a komisaře Trockého z 25.května 1918. Stálo tam:

„Všechny Sověty na železničních tratích jsou povinny pod hrozbu těžké odpovědnosti odzbrojit Čechoslováky! Každý Čechoslovák, který bude nalezen se zbraní na linii železniční dráhy, budiž na místě zastřelen! Každý ešalon, v němž se ukáže třeba jeden ozbrojený, musí býti vyloučen z dopravy a zavřen do zajateckého tábora! Místní vojenští komisaři, jsou povinni ihned vyplniti tento příkaz! Zároveň jsou posíláni v týl československých ešalonů spolehlivé síly, kterým je přikázáno dáti naučenou buřičům. S čestnými Čechoslováky, kteří odevzdají zbraně a podřídí se sovětské vládě, bude jednáno jako s bratry. Bude jim poskytnuta veškerá podpora. Všem železničářům se oznamuje, že se ani jeden vagon s Čechoslováky nesmí pohybovat na východ. Kdo ustoupí násilí a poskytne Čechoslovákům pomoc při jejich pohybu na východ, bude krutě potrestán!...“ Jak patrno, byla vina z dalších událostí na straně bolševiků, poněvadž ani incident čeljabinský, ani co jiného, nedávalo sovětům příčinu k tak ostrému vystoupení!“

Jediní, kdo zůstali jejich přátelé byli kozáci a s několika skupinami jim pomáhali krýt ústup. Také pomáhali zachraňovat z bitevní linie raněné Čechy, aby neskončili jako zrádci na šibenici. Rakušané je v této době věšeli bez milosti, jak ukazuje poprava 17 československých legionářů v Jekatěrinoslavi, kterou provedl maďarský pluk honvédů. Československá brigáda, která takto zažila bolševický rozklad ruské armády, se po této zradě brzy vzpamatovala a prodělala další hrdinné boje u Volosůvky, Jezerné a Domamoryče, kterýžto boj vyhráli i za cenu velkých ztrát bodákovým útokem, stejně jako před tím, když útokem na bodák zastavili pronikající Němce a zachránili velký počet ruských vojáků.“

Byli i tací, jako Jaroslav Hašek, kteří se nechali obloudit „Šťastnou komunistickou budoucností“ a přeběhli k Rudým. Tady se z vojáka čs. legií v Rusku stává nakonec příslušník Rudé Armády a pracovník politického aparátu 5. armády.Jako Komisař města Bugulmy napsal tyto řádky: „Bodáky Rudé armády – to je mezinárodní řeč proletariátu, jíž rozumí buržoazie ve všech státech!“

Úryvek Z Pamětí tehdejšího spisovatele Františka Drašnera;

„V červnu 1920 je Jaroslav Hašek náhodně objeven dr. Bohumírem Šmeralem. Je rozhodnuto, aby se vrátil do Československa, kde bude prospěšnější pro šíření komunistické propagandy. Na příkaz tzv. Centrálního byra pro agitaci a propagaci, řízeného ústředním výborem komunistické strany bolševiků v Rusku, byl v říjnu Hašek povolán do Moskvy. Zde se dozvídá, že bude vyslán prostřednictvím Kominterny do Kladna, aby pomohl upevnit revoluční práci. (Sovětský špion?) Stěhuje se tam i se svou životní družkou Alexandrou Lvovou. (Že už byl ženatý mu nevadilo). Dostává se opět do své rodné vlasti. Do Prahy přijíždějí 19. prosince 1920.“

Haška čekalo slavné přijetí. Patřilo však jen předválečnému králi bohémů. Pro návrat rudého komisaře, který měl plnit revoluční povinnosti na Kladně, již byla méně vhodná chvíle. Prosincové „ revoluční “ vystoupení bylo rozdrceno. Celé levicově sociálně demokratické vedení bylo pozatýkáno a postaveno před soud. Mezi zatčenými byl i Josef Handlíř, zprostředkovatel Haškova přijetí a seznámení se situací na Kladně.

Artur Longen o Haškovi píše: „A Hašek tedy, po pětiletém půstu v Rusku, znovu pije. Longen dále vzpomíná : „Nikdy před válkou jsem Haška v takovém stavu neviděl. Pil a zpíval, pil a nadával. Nadával nám a celému světu. V největší opilosti neztrácel jistou dávku vědomí a zachoval si vtip, byť i drastický a nevybraný.

Bitva u Zborova a další bitvy utužily přátelství Čechů a Slováků, poukázaly na jejich hrdinství a svět začal chápat, že slova T.G.Masaryka o novém státě, nejsou jen slova do větru, ale že za novou republiku jdou naši legionáři bojovat i na smrt.

Frank Nykl.