Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení

Už uplynulo 45 let od doby, která svou hrůzou a neurvalostí postihla tisíce našich spoluobčanů.Napsal mi učitel ze Střední školy pan Vojtěch Terber z Německa, který četl mé zážitky z doby okupace a pak popsal i svůj dobrodružný útěk na Západ. Zde je jeho vyprávění, které jsem ponechal prakticky v celku a jen vyňal pár maličkostí ve kterých mi osobně odpovídal:

 

„ 20 a 21. srpen 1968. Běhal jsem po městě celou noc - kamarád mi to zavolal už kolem půlnoci, nechtěl jsem mu věřit - ale pak jsem otevřel okno (v 8. patře posledního věžáku v Tuhnicich) a už jsem je viděl, ta světélka blížící se pomalu ale nezadržitelně po cestě od Chebu, a slyšel - to řinčivé dunění a rachocení jejich tanků. Na Dimitrovce se mě jeden ruský oficír zeptal, jak se dostane k Norimberskému nádraží! Myslel si, že je v Německu a začala válka. A jiný tankista - když jsem mu nadával do okupantů - odpověděl "eto náša zemlja, slovjanskaja"!“ (Před Hlavní poštou v té době stála socha ruského vojáka a lidé ze vzteku proti sovětské okupaci si na ní vylévali své ponížení.)

„Ten incident před poštou se musel odehrát poměrně brzo ráno, ale přesnou hodinu už nevím - neměl jsem tenkrát celý den pojem o čase. Já se tehdy, už od února 68 ale i po okupaci, moc angažoval, patřil jsem ke skupině kolem pana Hrotka a profesora Otyse, která měla vypracovat nový kulturně-politický program pro Karlovarský okres, pomohl jsem "ze sedla" okresním veličinám jako byla "soudružka Bešťáková" či "soudruh Žemlička", požadovali jsme veřejný konec mocenského monopolu KSČ atd. Nikdy předtím jsem nepomyslel na odchod do ciziny, ale během toho roku po okupaci mi bylo stále jasnější, že mi ty moje aktivity jen tak neprojdou, že mě to asi bude stát pěkných pár let svobody ne-li krk. (Po výslechu na ruské komandantuře v Jaltské ulici jsem se ocitl na listině 40000 kontrarevolucionářů - šuškalo se, že ti prý skončí na Sibiři. Sice - prý díky Husákovi - tak neskončili, ale to jsem nemohl vědět.) 

Den po poslední maturitě 1969 (učil jsem na Střední škole pro pracující v Rybářích a své maturanty jsem nechtěl nechat ve štychu a odejít už před maturitami), tedy 27.června 69 jsem odjel - legálně! - na delší cestu po Evropě, že které jsem se už - varován před začínajícími represáliemi - bohužel nevrátil, resp. vrátil až přesně po 20 a půl letech, 27.12.89.

V Karlových Varech jsem pak působil jenom deset let - ale to město pro mě byla láska na první pohled. Už tam však raději nejezdím - nesnáším Rusy, kteří se tam roztahují, jako kdyby celé lázně patřily jim (možná, že už tomu tak i je...!) ... Zda se mi, že to cítíte podobně.

No, nějak jsem se rozpovídal. Ten den změnil celý můj život a můj životní plán, proto to se mnou dodnes - o 45 let později (přesně na den) - pokaždé záhybe, když se o tom začne mluvit. 

Přikládám také několik fotek, všechny moje vlastní - vím ještě, jak jsem ten den běhal a sháněl nový film do mě flexarety a jak jsem byl nešťastný, kdy mi pan Hruška z fotoprodejny na Masaryčce řekl, že je vše vyprodáno. Jinak bych těch obrázku nasekal jistě více. Mimochodem, toho rudoarmejce neshazovali provazy, nýbrž dlouhými tyčemi, jak je na dvou z těch fotek vidět.

 Po srpnu 1968 jsem se ještě nějaký čas tak jako mnozí jiní optimisté; snažil tu;normalizaci (kterou se nás život začal zase nenormalizovat) zpomalit, ale po jednom nočním výslechu na ruské komandatuře v Jaltské ulici jsem se ocitl na seznamu 40.000 kontrarevolucionářů (sdělil mi to, lépe řečeno varoval mě, jeden z mála slušných funkcionářů OV KSČ, nějaký pan Doubek) a tu mi bylo jasné, že mi nezbude nic jiného, než vzít do zaječích. (Že ti kontrarevolucionáři nakonec na Sibiř nemuseli, jsem ještě netušil jinak bych asi býval zůstal... A pracoval až do penze jako topič nebo nádeník na státním statku...)

 Jenomže jsem tehdy vedl dvě třídy k maturitě - a nemohl resp. nechtěl ty přímá kluky nechat ve štychu: Bylo to riskantní, ale nechal jsem je odmaturovat, pěkně jsem to s nimi oslavil a den nato, 27.6. 1969, už jsem seděl ve vlaku k německé hranici. Cestovat (na pozvání, která jsem si ovšem psal já sám) se ještě dalo až do začátku října 69, pak znovu spadla železná opona. Cestu jsem si sám zorganizoval, projel jsem během dvou měsíců Evropu křížem krážem od Narviku až po Granadu (vízum do Španělska pro nás Čechy tehdy naprosto nepřístupného, jsem si vykorespondoval se španělským velvyslanectvím ve Vídni) a když jsem dostal (ve Valencii, poste restante) varování od přátel, ať mne ani ve snu nenapadne se vracet, několik lidí z naší skupiny až bylo zatčeno resp. ztratilo zaměstnání, tak jsem vystoupil z vlaku v Norimberku, jel do lágru v Zündorfu a požádal o politický azyl ve Spolkové republice. (Celkem jsem tenkrát požádal o azyl v osmi evropských zemích, ovšem písemně a na to mi nikdo neodpověděl: Nevěděl jsem, že se o to musí žádat osobně...)

 Nyní bydlím stále ještě v SRN, a sice ve Wiehlu u Kolína nad Rýnem. No, jak vidím, napsal jsem toho více, než jsi chtěl vědět - a to jsem se ještě musel velmi brzdit: Jak se tohle téma nakousne, tak se to hned všechno vrací jako by to bylo teprve včera....

 Zdravím srdečně,

 Vojta Terber – Köln am Rhein (Kolín nad Rýnem.) Originální fotografie – autor článku. 

 Sestavil Frank Nykl.

Proč z té doby zůstalo jen tak málo fotografií?

Něco už zničili sovětští vojáci. Jakmile viděli, že je někdo fotí, vyskočili z tanku a s napřaženou zbraní v ruce si vynutili fotoaparát. S tím okamžitě praštili o zem a zničili ho. Také se stávalo, že některé fotky lidí v davu pořizovali sami agenti STB v civilu a ty se potom zhodnocovaly a zjišťovalo se kdo ti lidé jsou. Tuhle metodu pak použili na začátku Husákova režimu, když některé aktéry na fotkách buď vydírali, nebo je na pár měsíců pozavírali. Říkali tomu stíhání sil kontrarevoluce, protože museli nějak Sovětům dokázat, že tu vůbec nějaká byla. Lidé co to tenkrát fotili, nosili buď ze zbabělosti, nebo ze strachu fotky na Státní Bezpečnost a tam se pak posuzovalo kdo bude zatčen za hanobení sochy sovětského vojáka,Porta Sokolov 1972 nebo za urážku Sovětského Svazu. Tam také všechny dobré fotografie z té doby skončily a pak je samo STB skartovalo.

Hodně z nás na to ale šlo jinak. Tenkrát se mezi lidmi rozneslo, že každý správný Čech, si nechá narůst vousy na protest proti okupaci. Proto pak hodně mužů bylo za pár měsíců zarostlých jako Walda Matuška a vůči fotografiím z 21. srpna si nebylo vůbec podobných. To byl i můj případ. Na fotce zleva z těchto let jsem já - vedoucí kapely Pekelníci Karl. Vary, vedle Vojta Kiďák Tomáško, textař a skladatel kapely Plížák Sokolov a pak vedoucí kapely Roháči Loket a napravo Wabi Ryvola, vedoucí kapely Hoboes - Kladno.

Frank.