Hodnocení uživatelů: 3 / 5

Aktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

(Při „ Pražské operaci “ padlo celkem jen asi 26 rudoarmějců a naproti tomu několik dní před tím v bitvě o Cheb, padlo 10 amerických vojáků z 1.pěší divize a 36 vojáků z 97.pěší divize. Kolik bylo v Praze zmasakrováno a zákeřně postříleno vojáků z ROA - Ruské Osvobozenecké Armády generála Vlasova, (podle některých údajú na 300) pravdu se už asi nikdy nedozvíme.) Generál Vlasov získal před tím za své zásluhy při službě v Rudé armádě, Leninův řád, Řád Rudého praporu a medaili „XX.let RKKA“(Dělnicko rolnické Rudé armády).

Přátelé, chtěl bych vám předat něco ze vzpomínek mé matky, která byla očitým svědkem a účastníkem pražského květnového povstání a protože před 10. lety zesnula, budu její slova tlumočit sám.Když mi tyhle příběhy vyprávěla poprvé, byl jsem ještě kluk a byla padesátá léta. Musel jem jí slíbit, že to nebudu vykládat ve škole a ani svým kamarádům. Snad už nastala doba, kdy se o květnovém povstání může mluvit pravda. Moje máti by před svou smrtí nesouhlasila, aby o ní někdo psal, protože se necítila být nějakou dějinnou postavou. Jenom v té době dělala svou práci zdravotní sestry v nemocnici Na Karlově v Praze. Zde jsou její vzpomínky, které jsem dnes poprvé vyslovil nahlas.

„ Když 5.května začalo povstání a Československý Rozhlas volal o pomoc, matka se pokusila vyjet se šoférem sanitky a s doktorem na místa bojů. Bohužel se daleko nedostali, všude byly zátarasy a němečtí ostřelovači po nich začali střílet z oken. Vrátila se zpátky na operační sál a začala pomáhat ošetřovat raněné. Pak ale nastal problém, naproti nemocnici stála budova Vysokého Učení Technického, kde se usadili Němci. Dalekohledem pozorovali okna nemocnice a jakmile se tam něco zablýsklo, považovali to za zbraň a začali střílet. Když několikrát vystřelili i do oken operačního sálu, matka s dalšími sestřičkami začaly uvazovat nablýskané bubny se sterilními nástroji na provázky a přitakovali je k doktorům. Všichni pracovali v předklonu a v případě střelby si museli lehnout na zem. Němcům nevadilo, že střílejí na nemocnici, už viděli že je konec a tak jim bylo všechno jedno.

Ranění se přiváželi ze všech stran a nikdo nezjišťoval, kdo je náš a kdo nepřítel. Každý se musel ošetřit a tak se také stalo, že jeden zraněný odmítal a zuřivě se bránil svléknout se do půl těla při ošetření průstřelu ramene. Nakonec však bolestí omdlel a lékař zjistil proč, měl totiž v podpaží vytetované číslo krevní skupiny se znakem SS. Na protější straně, v budově Vysokého učení za začalo divoce střílet a pak nastalo ticho. Němečtí zabijáci byli mrtví.   Hned potom začali přivážet i podivně oblečené raněné Němce v dlouhých kabátech, kteří mluvili rusky. To už se rozkřiklo, že jsou z armády generála Vlasova a že obrátili zbraně proti svým německým spojencům. Mezi jejich raněnými byli i ti, co vyhnali Němce z protější budovy. Přiváželi i poraněné zbloudilými kulkami a jako příklad postačí jakýsi strýc, který u svého domku okopával zahrádku, když se mu kulka zabořila do hýždí. Při ošetření to nepopíral, ale pak za pár dní, když bylo po všem a přišla komise co sepisovala raněné bojovníky, ihned se přihlásil jako hrdina a nechal se i vyfotografovat na lůžku. Moji matku požádali, aby se postavila vedle hrdiny a matka znechucena odešla. I tak vznikali „ hrdinové z barikád “. Někteří vylezli ze sklepů, sebrali padlým němcům zbraně a šli se nechat zapsat jako bojovníci. Můj otec opravdu na barikádě bojoval a byl tam těžce raněn do hlavy střepinou německého granátu . Když ho potom pustili z nemocnice, vzal si bandasku s meltou, kus chleba a šel do práce na dráhu. Hodně opravdových bojovníků na barikádách pocházelo z řad skautů i trampů. Dnes se o nich už nic neví.

S Vlasovci to však bylo úplně jiné. Hned 9.května, po příjezdu Rudé armády do Prahy, se její průzkumné oddíly dostaly až do nemocnice. Protože vojáci generála Vlasova, co tu leželi ranění, měli jako ostatní nad sebou ceduli se jménem , neměli Sověti moc práce je najít. Přes protesty doktorů i sestřiček je vytáhli z postelí a pod samopaly je vyvlekli na dvůr nemocnice. Matka a ostatní personál se mohli jen dívat z oken, jak je se strhanými obvazy a s krvácejícími ranami stavějí ke zdi. Lidé na ně pokřikovali, ať je nechají, že nám pomohli, že nás zachránili před Němci, ale ti jen něco zakřičeli, mávli rukou a začali střílet. Tak jejich vlastní lidé skoncovali se svými vojáky!.„   Pokud se jedná o ty, co oblékli stejnokroj, nebyl to pouze hlad, který donutil zajatce stejnokroj změnit, jak to zjednodušují někteří autoři. Zradila je vlast, zřekla se jich, přestali pro ni existovat, a to v takovém množství, jaké zatím nemá obdoby.

(Podle nedávných zjištění padlo při osvobozování Prahy : 1694 Čechů, přibližně 300 vojáků Vlasovovy armády a asi 25 vojáků Rudé armády. Počty padlých Němců nejsou přesně známy, i když se někdy udává přibližný počet 1000 mrtvých. Němci již den před tím kapitulovali a odtáhli do amerického zajetí – Vlasovci, kteří jediní pomohli Prahu osvobodit, byli „ hrdinnými sovětskými osvoboditeli “loveni" a stříleni jako zvěř. Podíleli se na tom i čeští partyzáni z oddílu Jana Žižky. 20 000 se jich pokusilo v prostoru jihočeské obce Lnáře, přejít v malých skupinách do Amerického zajetí. Američané je sice zajali, ale pak je předávali Sovětské armádě. Po dalších výsleších byl Vlasov převezen spolu s ostatními do Drážďan, kde byli naloženi do letadla bez sedadel mezi ukořistěné pražské koberce a eskortování do Sovětského svazu.

Z Moskevské Lubjanky byl krutě týraný generál Vlasov 1. srpna 1946 v Moskvě spolu s ostatními důstojníky ROA oběšen. Bylo mu 45 let. Spolu s ním bylo popraveno celkem 12 nejvyšších důstojníků – Vlasov, Malyškin, Žilenkov, Truchin, Zakutnyj, Blagoveščenskij, Meandrov, Malcev, Buňačenko, Zverev, Korbukov a Šatov. 

 – Z archivních materiálů sestavil L. F. Nykl.

 


Kdo byl generál Vlasov? Zrádce, nebo bojovník proti stalinismu? Hrdina nebo zbabělec? Tyhle otázky si kladou historici už přes 60 let.

 

Vlasov3. ledna 1942 byl Vlasov vyznamenán Řádem rudého praporu, 24. ledna byl Stalinem povýšen do hodnosti generálporučíka 7. března 1942 byl jmenován velitelem 2. úderné armády na severu v Leningradu - na Volchovském frontu, s cílem prolomit blokádu tohoto nešťastného, ale statečného města. Situace v této oblasti byla zoufalá, jednotky prořídlé, všeobecně panoval nedostatek potravin a munice. 2. úderná armáda byla vysunuta jako klín do německého pásma 18. armády generála Lindenmanna. Ta 20. května zahájila útok na boky klínu a podařilo se jim prolomit sovětskou obranu. Ve Volchovském kotli uvázlo 9 sovětských divizí a 7 brigád. Jednotky byly v konci, vojáci umírali po stovkách hladem, únavou i činností nepřítele. Přes důvěru Stalina v to, že se mu opět podaří probít se zpět, tentokrát neměl generál Vlasov tolik štěstí. Ačkoliv se některým vojákům podařilo projít v krátkodobě otevřených koridorech zpět ke svým, někteří přešli do lesů k partyzánům, ale Vlasov byl zajat. A zde začíná druhá část příběhu jeho života, příběh zrady a neštěstí. Vlasov byl zajat a pro jeho kritiku Stalina a jeho režimu se o něj začala zajímat bezpečnostní služba a německá propaganda. Začal jeho vnitřní přerod od sovětského generála na odpůrce stalinského režimu. Srovnání poměrů v Sovětském svazu a na němci okupovaných územích i Vlasovovi dával více naděje, že ve spojení s Německem dokáže porazit a svrhnout Stalina a osvobodí tak sovětský lid. V této fázi Vlasov cestoval po východní frontě, setkával se s německými generály i sovětskými zajatci a osnoval plán na vytvoření Ruské Osvobozenecké Armády, - ROA bojující po boku fašistického Německa s cílem zničit komunismus a ustavit na území Sovětského svazu vládu lidu v přátelském soužití s Německem.

 

Vlasovci na Pankráci (Foto: archiv Českého svazu protifašistických bojovníků)5. Května 1945vypuklo v Praze povstání. Ráno stálo v pražských ulicích okolo 1600 barikád. Vojenská složka odboje 6.května apelovala rozhlasem i na "vojska Vlasova". V Praze se objevily jednotky Ruské osvobozenecké armády. Tito sovětští zajatci se pod velením svého generála, Andreje Vlasova, rozhodli bojovat proti diktatuře komunistické moci v Sovětském Svazu a to na straně s Německem. Jenže Německo čím dál více zadávalo ROA téměř sebevražedné úlohy, a tak po jednom takovém rozkazu odmítl Vlasov poslušnost a jeho armáda začala ustupovat na západ k Američanům. Pak se ROA v čele s generálem Sergejem Bunjačenkem rozhodla pomoci Praze. Vlasovci obsadili mosty, ruzyňské letiště a zastavili útok SS skupin. Lidé vojáky vítali jako osvoboditele, ale komunisté v ČNR s jejich pomocí nesouhlasili. Vlasovci byli vojáci v německých uniformách s červenomodrobílými nášivkami a kokardami na čepicích. Ale členové ČNR vlasovcům říkali "Vy jste pro nás stejní nepřátelé jako Němci".

 

(Foto – Vlasovci na Smíchově, v místech kde byl později paradoxně postaven na podstavec sovětský tank.)7.května došlo k roztržce s ČNR a Buňačenko byl vyzván, aby své jednotky z Prahy stáhl. To také učinil a spolu s německými vojáky, které před tím zajal a odzbrojil, a nyní jim zase zbraně vrátil, se začal z Prahy stahovat směrem k Berounu a Plzni s cílem vzdát se americkým jednotkám na demarkační linii. Poslední dějství této tragédie se odehrálo po uzavření příměří 8. května. Vlasov a jeho jednotky dosáhly prostoru americké armády, kde začalo vyjednávání o složení zbraní. Vlasov požadoval, aby jeho jednotkám byl zaručeno, že nebudou vydány do rukou Rudé armády, která mezitím dala popravit většinu vlasovců, i zraněných, kteří zůstali v Praze.

 

Od mnohem většího krveprolévání a ničení zachránil Prahu nečekaný zásah dobře vyzbrojených Vlasovců (padlo jich přes tři sta) a pak hlavně skutečnost, že Němci měli jen jeden zájem: dostat se do amerického zajetí.

 

 

Ve středu 9. května 1945 začíná "první den míru". Do "prakticky již osvobozené Prahy" přijíždějí první ruské tanky Rudé armády Sovětského svazu. Pražská operace byla o den urychlena. - Podle V.Černého - Rusové přijeli do Prahy -"jež vlastní silou a diplomacií osvobozené a téměř Němců prázdné". Přijíždějící ruské tanky se postupně dostávají do celé Prahy.Politikům v Kremlu ale nevonělo, že se Praha osvobodila sama, že se naši lidé odvážili jednat sami s Němci. Všichni účastníci vyjednávání s Němci byli nakonec šikanováni nebo skončili přímo v komunistickém vězení. Snažili se zajistit mírové obsazení Prahy Američany. Při střetu s německými okupanty v boji o rozhlas padlo 90 českých bojovníků a více než sto jich bylo raněno.

 

Na památném místě hřbitova Malvazinky najdeme hromadný hrob, kde je pohřbeno 48 bojovníků Pražského povstání, z toho dvě ženy. Byli to většinou smíchovští občané, ale i bojovníci z jiných částí Prahy. Počátkem povstání se počet ozbrojených Němců v Praze odhaduje na deset tisíc. Koncem povstání jejich počet stoupl ke třiceti tisícům.

 

Situace Vlasovských vojáků byla velmi svízelná, protože je Američané nechtěli pustit za demarkační čáru a divize v počtu 20 000 vojáků byla ještě plně vyzbrojená. 10. května došlo ve Hvožďanech k vyjednávání Vlasovců s americkým důstojníkem, tlumočníka jim dělal spisovatel a překladatel A.J. Šťastný. Podle dohody Vlasovci z Hvožďan odešli a 11 . května byla vlasovská divize (velitel generál S. K. Buňačenko) americkou armádou odzbrojena. Zbraně a techniku složili podél cesty Březí -Lnáře a čekali na povolení přejít za demarkační čáru do amerického zajetí. K tomu však nedošlo, neboť taková byla dohoda spojenců.

 

Velení Rudé Armády mělo mimořádný zájem na dostižení a zajetí vlasovské divize. Ještě v průběhu přesunu z Německa do Prahy byly ze sestavy Rudé armády vyčleněny 2 tankové sbory v síle asi 400 tanků, které vyrazily po stopách vlasovské divize a 11. května ji fakticky obklíčily. V rámci tohoto uskupení přijela do Hvožďan 162. tanková brigáda s velitelem pplk. I. P Miščenkem. K zajetí vlasovské divize došlo 12. května tím způsobem, že americké jednotky na čas uvolnily prostor Lnáře a kruh se uzavřel. Generál Vlasov byl zajat týž den 4 km jižně Lnářů u Nového rybníka na silnici směrem na Pole.

 

Zatčení generála Vlasova bylo více než dramatické. Došlo k němu až 12. května 1945 na křižovatce na konci hráze mezi Novým a Hořejším rybníkem. Generál Vlasov za doprovodu svých důstojníků a Američanů odjížděl ze Lnářů do Plzně k vyjednávání. Na zmíněné křižovatce byla kolona, kterou doprovázel i jeden americký tank, zastavena osobním autem ve kterém byl sovětský důstojník. Požádal Vlasovovy důstojníky, aby si přesedli k němu a odjeli na sovětské velitelství, což pochopitelně odmítli. Vlasovci se pochopitelně bránili, že jsou na území podléhajícím Američanům, ale sovětský důstojník trval na svém a zbraní ohrožoval samotného Vlasova. Ten jel v koloně jako poslední a o konfliktu neměl ani tušení. Přítomní Američané se zachovali v tom smyslu, že to není vlastně ani jejich záležitost a nechali Sověty Vlasova a několik důstojníků, kteří mezitím neutekli, odvléct do sovětské zóny. I když jeden z Vlasovových důstojníků okamžitě odejel informovat americké velitelství, tak po návratu už tam zůstal jen původní doprovod a Vlasov byl v sovětském zajetí. Zadržený generál Vlasov byl odvezen na sovětské velitelství ve Dvorcích, kde jeho osobnost silně zapůsobila, vysoká postava generála Vlasova vzbuzovala respekt. Mnozí poznali bývalého velitele 2. úderné armády, která zůstala obětována v obklíčení. Vlasov musel formálně podepsat bezpodmínečnou kapitulací Ruské osvobozenecké armády. Po dalších výsleších byl převezen spolu s ostatními do Drážďan, kde byli naloženi do letadla bez sedadel mezi ukořistěné koberce a eskortování do Sovětského svazu.

 

Zajetí Vlasova se neustalo bez účasti Američanů, němečtí historici poukazují na to, že v něm velkou roli hrál náčelník štábu 12. amerického sboru plukovník P. Martin. Posledním aktem tragédie ROA se stala násilná repatriace většiny jeho vojáků a důstojníků do Sovětského svazu v souladu se smlouvami podepsanými v Jaltě 11.2.1945. Důstojníci byli zastřeleni bez soudu a ostatní byli převezeni do gulagů na Sibiř a Dálný východ. Ti, kteří nebyli odvezeni do táborů, byli rozhodnutím Ministerstva obrany z 18.8.1945 odsouzeni na 6 let vězení. Z velitelů ROA zůstali naživu 3 ze 4 velitelů pluků 1. divize (Sacharov, Archipov, Artěmev). Z 50.000 vlasovců ušlo vydání do SSSR asi 10.000. Soud s generálem Vlasovem pak proběhl v Moskvě. První den v soudní síni řekl generál Vlasov: „Ať je vaše rozhodnutí jakékoliv, já vstoupím do dějin “ , což mnoha lidem doslova vyrazilo dech. Generál Vlasov se nemýlil, do dějin skutečně vstoupil, ale jeho uznání zůstává stále v nedohlednu. Co se týče Vlasova a dalších činitelů KONR, byli souzeni v utajeném soudním procesu, ve kterém byli kromě Vlasova Malyškin, Žilenkov, Truchin, Zakutnyj, Blagoveščenskij, Meandrov, Malcev, Buňačenko, Zverev, Korbukov a Šatov. Soud je všechny odsoudil k smrti pověšením. Rozsudek byl vykonán 1.8.1946.

 

Tragika událostí je zřejmá. Mnohem horší a neodpustitelné je nepochopení. Žádná ze zúčastněných stran - zejména západní spojenci - dodnes nepochopila, oč tehdy na samém sklonku války vlastně šlo. Žádná kromě tehdy sovětské. Až se bude o těchto událostech hovořit objektivně, nezbude už z bývalé Ruské osvobozenecké armády naživu nikdo.

 

Na druhé straně spojenci, válčící proti německému nacionálně socialistickému totalitarismu, zapomněli na své cestě k vítězství na původní poslání a cíl: Sebeurčení národů. Žádný z těch států, které byly osvobozeny válečným úsilím z východu, se nedočkal skutečného sebeurčení a demokracie. Na čáře styku mezi osvobozením ze Západu a z Východu se ocitli dobrovolníci v cizím stejnokroji a nekonečné zástupy uprchlíků. Málo z nich se dožil svobody. Bez rozdílu byli vydávání svým nepřátelům, ať to byli vojáci nebo civilní obyvatelstvo s ženami a dětmi.

 

K nejhorším krutostem docházelo v jižním Rakousku, kde bezohlednost britské okupační armády byla nepochopitelná. Bitím a střílením byli násilně deportováni na Východ nejenom kozáci, ale také jejich rodiny a velké množství zde shromážděných uprchlíků. Co čekalo tyto nešťastníky za demarkační čárou, pro deportující Brity nebylo záhadou. Do dnešních dnů zbyly na těchto místech bezejmenné kříže na vesnických hřbitovech a vzpomínky starších venkovanů na matky, vrhající se i s dítětem v náručí do vln rozvodněné Drávy, místo odchodu do sovětského zajetí.

 

Frank.