Hodnocení uživatelů: 0 / 5

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

ROK 1968 - srpen 

Už nedlouho před tím začaly tát ledy a začala se říkat pravda o nevinně uvězněných a týraných, nebo i popravených politických vězních. Začaly vycházet knížky jako byly třeba Mňačkovy „Opožděné reportáže", Kunderův „Žert", Solženicinův „Jeden den Ivana Denisoviče," Pasternakův „Doktor Živágo", Procházkova „ Přestřelka" a mnoho dalších. Když se pak Dubček zmínil o tom, že se u nás začíná budovat „Socialismus s lidskou tváří", sovětští generálové se dali do útoku. Napřed si vymohli u nás cvičení Varšavské smlouvy nazvané Šumava, kde se začátkem června 1968 sešla uskupení armád SSSR, Polska, Maďarska, Bulharska a NDR, spolu s menším počtem našich vojáků. Tím už chtěli dát dopředu najevo, že si naše hranice nedokážeme sami ubránit. (Armády těch samých států se pak na 21. srpna vrátily a střílely do našich nevinných lidí). Cvičení zakrátko skončilo, ale Sovětská vojska se nějak neměla k odchodu. Až po několika výzvách našich představitelů, se začínala stahovat. Už tehdy to vše bylo divné, ale my jsme byli tenkrát mladí a tak jsme to brali na lehkou váhu.  


 

 

Protože jsem pracoval na operačním sále Chirurgie v Karlovarské Nemocnici, vedli jsme Operační sál Karlovarské chirurgie v r. 1968.často v pauzách mezi prací politické diskuze. Snad jako všude. Já tam byl nejmladší, bylo mi tehdy 24 let a tak jsem tvrdil z mladické hlouposti, že Rusové přece jen odejdou a už se nevrátí. Přece k nám nemohou jen tak vtrhnout, co by na to řeklo světové veřejné mínění a OSN? Dnes už nejsou padesátá léta a máme právo na svobodu projevu a myšlení. Ke stalinismu už cesta zpátky přece nevede. Pan doktor Máj, jinak vynikající chirurg, se nad mými řečmi jen usmíval. On totiž znal své. V padesátých letech, byl zatčen spolu s dalším doktorem, že prý pomohli z vězeňského nemocničního oddělení (které tehdy bylo v areálu zdejší nemocnice) na svobodu jednomu politickému vězni. Ten se dostal až na Západ. Byl za to asi 8 let ve vězení a měl na celou věc jiný názor: „ Pane Nykl" povídá „vsázím se s vámi o flašku šampaňského, že se Rusové zanedlouho vrátí a že to jen tak nenechají. Vždyť jsme stále jejich kolonie a budeme i nadále." Tak jsme se vsadili a zanedlouho pak jsem z nemocnice odešel a dozvěděl se po létech, že doktor Máj zemřel v Německu. Měl bohužel velkou pravdu a dodnes mu dlužím tu láhev, kterou na jeho počest jednou snad vypiji. 

    

21.srpna 1968 se začaly do Karlových Varů hrnout Ruské tanky a my jsme dostali strach, že díky své neznalosti a hlouposti mohou jejich stroje vjet i na Kolonádu. Tam je několik významných pramenů a mohly by se porušit, nebo i zničit. Tak jsme na jejím konci, odkud by se mohly tanky objevit, s několika nahodilými spoluobčany vytvořili lidský řetěz. Jak jsme uslyšeli jejich hukot, vzali jsme se za ruce a čekali. Ze zatáčky se k nám vyřítily dva tanky a s rámusem se zastavily přímo před námi. Chvilku tam stály a my nevěděli, jestli na nás najedou nebo ne, ale po chvíli zřejmě přišel nějaký rozkaz, tanky se otočily a odjely. Kdyby to nebyla tak vážná situace, bylo by to vlastně k smíchu. Před námi totiž na průčelí Sovětského knihkupectví, visel velký výstižný transparent s nápisem: „ Sovětská kultura, náš vzor.“

 

Hned v dalších dnech 22. a 23. srpna se u Hlavní pošty, kde se konala velká shromáždění lidí s tranzistory u ucha a lidí lačnících po informacích, se začaly objevovat plakáty. Některé byly vtipné, jiné obhroublé, prostě každý se chtěl k tomuto hanebnému činu ze strany Varšavské smlouvy nějak vyjádřit. Nejhorší bylo, když kolem nás projížděly tanky Východoněmecké armády a jejich vojáci a důstojníci, měli podobné (ne-li skoro stejné) uniformy, jako ti, co nás obsadili na začátku války. Mnoho lidí si na to ještě pamatovalo a tak se ne ně od Skleněného paláce, až k Poště neslo obrovské „FUJ"! Mezi kinem Čas a Poštou se objevil také velký plakát, ne kterém bzakaz-vjezdu-vozidel-hmotnost.jpgyly vyobrazeny Ruské tanky, jak se řítí z bořícího se mostu do vody. Ihned se to rozneslo a tak jsme se dozvěděli podrobnosti. Na kraji Karlových Varů ve čtvrti Dvory stál železný most a na jeho okraji byla velká kulatá cedule s nápisem -

Ruská inteligence nebyla zřejmě při síle a tak se domnívali, že na ten most může najet 5 tanků. Most se prolomil a spadlo to i s nimi do řeky Ohře. Jen to prý velice cákalo a dělalo to hrozný rámus, který postupně utichal. Na plakátu, kde bylo tohle vše znázorněno, byl dole připsán nápis - „Tam se vás vejde!" 


 

K nám mladým, co jsme ty dny stáli u pošty přijížděly auta SNB (policie), ale ne proto aby nás zatýkali, ale s barvami a štětkami, abychom po městě psali protiokupační hesla. Tehdy poprvé byli i oni s námi na jedné lodi. Všude se strhávaly rudé hvězdy i nad SNB a hlavně nad Grandhotelem Moskva, který se opět začal nazývat Pupp. Všude byly i podobné naivní plakáty a nápisy - jako „Lenine probuď se Brežněv se zbláznil", před Národní Bankou naproti Skleněnému paláci se objevil tento nápis: „ Na ochranu Státní banky přijely k nám Ruské tanky. Vždyť to h...o co tu máme, to si sami uhlídáme!“

a další. Jak už jsem se zmínil o informovanosti Rusů, tak ti ani nevěděli kde vlastně jsou, někteří si mysleli že je válka a že jsou v západním Německu. Snažili jsme se jim vysvětlit, že jsme suverénní stát, že jsme stát socialistický, tak proč proti nám bojují? Vůbec nic nechápali a co bylo nejhorší, ten první sled jednotek který k nám přijel byli nějací Mongolové, kteří ani neznali rusky číst ani psát, natož mluvit. Dostali rozkaz a tak jeli. Kdyby jim snad řekli, že mají ve svých jurtách postřílet své rodiny, nevím, jestli by váhali. Rozkaz je přece rozkaz!   

Občas jich několik seskočilo z tanku a vyřítilo se mezi davy lidí na chodníku. Lidem co měli u ucha tranzistory je vytrhávali z rukou a buď je rovnou rozšlapali a nebo si je brali sebou. Prostě nechtěli, abychom měli víc informací než oni. Promiňte, oni vlastně neměli žádné, jen své rozkazy a podle nich také jednali.Někteří přátelé na ně ale vyzráli, vzali si briketu uhlí, na ní nalepili podobná označení jako měly tranzistorová rádia a dávali si pozor, aby se neušpinili. Když jim je Rusové sebrali a dali si je k uchu, vypadali jako kominíci a vůbec nechápali, že z té brikety nejdou žádné zvuky.   


 

Tehdy jsme všichni drželi spolu a byli jsme jednotní. To náš národ dokáže vždy jen tehdy, když jde opravdu do tuhého. Škoda, že to není stále.

Frank.  

delo.gif

srpen2.jpg

Dovětek:

Výčet celé okupace byl 100 – 150 našich lidí zabitých. Zraněných bylo na 5.000 osob a znásilněných je to přibližně několik stovek. Okupace dokázala zničit budoucnost a osudy mnoha lidí. Po roce 1968 odešlo několik set tisíc lidí do emigrace, což jsou také svým dílem oběti okupace, protože museli odejít neboť si nedokázali představit život v nastupujícím reálném a nenávistném socialismu. Mnoho lidí se po roce 1968 rozhodlo odejít do zahraničí. Ze země jich asi tak odešlo téměř 130 000; mezi nimi mnoho vynikajících vědců, umělců a sportovců. Proto se stal celý český národ obětí okupace. Jenom ti, kteří začali tancovat a zpívat podle sovětského vzoru, na tom začali vydělávat. Zbytek národa mlčel a nebo udával ty, co mlčet nechtěli. Mám mnoho přátel v emigraci, hlavně trampů a scoutů. Dnes už jsou to šedesátníci a jejich děti mají v USA a Kanadě tamější školy. Ti už žijí jinak, mnoho se jich tam už narodilo a už nemají takový nostalgický vztah k naší zemi, jako jejich otcové a dědové. Ti sem dnes často přijíždějí, aby si mohli zavzpomínat a nechovají se jako nafoukaní turisté, ale jako by teprve nedávno odešli. Většina z nich se sem už nemíní vrátit. Tam mají svá zaměstnání, své nové domovy, nové přátele a svůj důchod. Proč by měli tady znovu strádat a živořit, jako většina z nás? Mnozí z nich tenkrát utíkali přes tehdejší Jugoslávii do Rakouska a pak dál, do celého světa. Spolu s nimi, jsme se stali všichni obětí okupace, aniž by jsme si to nějak uvědomovali. Ale je to tak. Já vím, že historie nemá ráda slovo „kdyby.“ Ale co by se stalo, kdyby nebylo 21.srpna 1968?

 21. srpen 1968 a svět.

Svět v té době se zabýval svými starostmi a problémy, které se velmi i protikladně lišily od našich. Ve Francii už v květnu začaly divoké protesty studentů (hlavně anarchistů) s jediným mottem: „Vše je dovoleno“. "Lidstvo nebude svobodné, dokud nebude poslední kapitalista viset na střevech posledního byrokrata" nebo "Zboží je opium lidstva". Studenti zpívali hlavně Interacionálu. Mladí vypadali jako my, také měli dlouhé vlasy a chtěli změnit svět. Jenom jejich cílem bylo zničit kapitalismus, zatímco my jej tehdy obdivovali. Tehdy se u nás říkal vtip: „Víš proč jsou kapitalisté na pokraji propasti“ „Nevím“. „ Aby na nás lépe viděli dolů.“

 

Ve Francii a Německu protestovali mnozí mladí, kteří studovali díky financím svých kapitalistických otců a pak zase odjížděli se svým cadillacem a šoférem domů, do rodinných sídel. Paříž byla zaplavena rudými a černými prapory a u nás se nedlouho potom zapalovaly rudé vlajky na protest proti okupaci. Dodnes je pro Západní svět při vzpomínce na rok 1968 jmenováno pouze studentské jaro ve Francii a Německu a o tancích střílejících do nevinných lidí u nás, se mnoho neví. V Americe sílilo květinové hnutí Hippies, kde z drog a volné lásky nakonec vznikl AIDS a z barikád ve Francii, nebo protestů v Německu byl dán základ teroristické organizace „Rote Army Frakcion“ – Frakce Rudé Armády. Ta pak dostávala zbraně od Lidové armády NDR a když šlo do tuhého, mohla se ukrývat ve Východním Německu. Její tvrdé jádro se nazývalo skupina „Bader – Mainhofové.“ Náš srpen 1968 inspiroval signatáře Charty 77 a pád skalního komunismu v r. 1989. Tím si utvořil v dějinách čestnější místo, než vzpomínky na hořící auta v Paříži. Nikdo nám tenkrát nepomohl a ani nechtěl! Jenom v Rusku na Rudém náměstí v Moskvě se našla 25.srpna skupina nazývaná později jako „Sedm statečných“, která si sedla doprostřed náměstí a rozvinula své transparenty proti okupaci. Nad hlavou měli nápisy „"Za vaši i naši svobodu!", "Ať žije svobodné Československo!", "Hanba okupantům", "Svobodu Dubčekovi!" nebo "Ruce pryč od Československa!". Byli zmláceni fanatickým davem a zatčeni. Byl jim nabídnut kriminál na Sibiři a nebo pozdější vystěhování. Většina z nich pak po návratu z vězení emigrovala. Pro západní svět jsme byli velkou neznámou a tamější občané už si zvykli na rozdělení světa. Obyčejný Američan o nás neví dodnes. Mnozí si nás stále pletou s Jugoslávci. Tehdy panoval v Evropě názor, že po uvolnění hranic jim budeme brát práci. Tohle se ze Západu ozývalo ještě nedávno, ale jak už poznali, nestalo se tak. Tyhle problémy mají s jinými imigranty. My jsme chtěli jen svobodu a za tu jsou mnozí z nás ochotni i nadále bojovat!

  Frank.