Články Blogu

stbanner.gif
frank_k.jpgKamarádi, kamarádky, přátelé.
      Do tohoto Blogu budou postupně zařazovány články, které přímo nesouvisí s trampskou problematikou, ale vyjadřují moje názory, postřehy nebo úvahy. Většinou jsou to články, které píši pro Karlovarské, Sokolovské a Chebské noviny i některé další časopisy u nás i v zahraničí. Zároveň mé články přebírá a přetiskuje mnoho trampských i civilních internetových stránek. Cokoliv si chcete stáhnou, můžete, jen na konci ponechte mé jméno. Na tom musím trvat.
Přeji dobré počtení a doufám, že si vyberete podle svého ražení a vkusu.
Frank Nykl.

Hodnocení uživatelů: 4 / 5

Aktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení

Zní to krutě, ale je to pravda!

    

     Letos uplyne 25 let od změny režimu, při které se skoro nic nezměnilo, protože ti co byli ve vysokých funkcích KSČ si vytvořili jiné strany a kradou i lžou dál.!V roce 1977 jsem pracoval v Nemocnici v Ostrově jako sálový sanitář a začátkem roku se mi od dcery primářky gynekologie dostalo do rukou Úvodní provolání Charty 77. S jeho myšlenkami jsem souhlasil a když začaly těžké útoky v novinách a TV na jejich signatáře, obraceli se na mě lidé s tím, jestli o tom něco nevím. Měli něco na schůzích podepisovat a protestovat, aniž by to četli. Tak jsem při nočních směnách v nemocnici počal přes kopíráky Provolání rozepisovat. Začátkem léta, když už špína na Chartu dosahovala vrcholu, jedna ze sester ráno našla mé kopírované listy a hned mne udala. Ještě před tím jsem stačil poslat svůj podpis na Chartu 77 do Prahy po jednom známém. Když jsem po odeslání svého podpisu , byl v červnu 1977 zatčen a dovezen k výslechu v Karlových Varech do hlavní budovy SNB, bylo mi řečeno, (to mi sami řekli), že mě nevyslýchají žádní „venkovští policajti“, ale STB Praha. Chtěli se ode mne dozvědět, odkud znám Václava Havla, prof. Patočku a ostatní Chartisty. Já jsem je vlastně vůbec neznal. To mi nevěřili a tak mne sledovali. Pak následovaly vyhazovy z práce, nadávky ve stylu „Zrádce dělnické třídy a zaprodanec imperialismu“ a pak když jsem odmítl vycestovat za „svými chlebodárci na Západ“, Bylo mi řečeno – „tak vám to tady znechutíme.“ Při vyklízení své skřínky v šatně Nemocnice v Ostrově, na mě někteří soudruzi plivali a řvali na mě, že jsem zradil dělnickou třídu!

 

     Jako vedoucí trampské a country kapely jsem musel skončit s muzikou, protože jsem nesměl na podium, abych „svými politickými názory nemohl ovlivňovat veřejnost.“ Písničky co jsem složil se nesměly hrát pod mým jménem a tak postupně zanikaly. Na camp Arizona u Tatrovic, kam jsem jezdil jako sheriff, jsem na přání kamarádů musel přestat jezdit, protože prý chtěli mít klid od častých prohlídek a nájezdů SNB, které byly prováděny prý k vůli mému působení v těchto místech. Kamarádi, kteří už byli ženatí a jezdili tam i se svými rodinami mi řekli rovnou: „Prosím tě Franku, už sem přestaň jezdit, my tu chceme mít konečně pokoj.“

Několikrát jsem byl na ulici napaden, kdy mě cizí muži obstoupili, dva mi zkroutili ruce dozadu a ostatní se mi strefovali, hlavně do břicha. Nebyl jsem okraden, jen mě mlčky zbili. Proto jsem byl jsem donucen k vystěhování z Karlových Varů, napřed do Horní Blatné a později do Chodova. Šel jsem vlastně jako zdravotní pracovník kácet stromy poblíž Kovářské nad Chomutovem a pak jsem myl nádobí a čistil záchody jako údržbář po hospodách. Nakonec jsem se kvůli bytu musel vystěhovat i s mojí novou rodinou do Chodova, kde jsem se díky naší byrokracii (než za mnou přišly z Varů papíry o tom že jsem antikomunistický živel) už jsem ve fabrice Chodos – Chodov dělal více jak tři měsíce. Tudíž mne nemohli vyhodit bez udání důvodů jako mnohokrát před tím. Dělal jsem tam 11 let. Dělal jsem zámečníka a s autogenem a tahal těžká železa. Mému zdraví to neprospělo, přišly žaludeční vředy a revmatickou horečku s postižením srdce už jsem měl z kriminálu. Po létech nadávek a ponižování od nadřízených : „Když si budeš stěžovat, tak řekneme že urážíš Sovětský Svaz a naše zřízení a oni tě zavřou“, jsem se dočkal Sametové revoluce a v Chodově jsem dělal mluvčího OF. Také jsem pomohl znovu založit ve městě oddíl Skaut – Junák.

 

     Od pana Havla, ani nikoho z ostatních jsem nikdy nedostal ani halíř a když jsem po revoluci napsal Havlovi a Rumlovi, aby mi pomohli s občanskou rehabilitací, tak mě jejich kancelář odbyla. Dodnes čekám na nějakou omluvu a snad i poděkování za to, že mám zničený život a hlavně zdraví. Pokouším se získat právo účastníka 3.Odboje, ale to celé už trvá 25 let. A bude tak dál, protože to převzalo MO a to mi dává nepokrytě najevo, že o můj případ nemá zájem. Asi se počítá s tím, že my co jsme stáli za svým slovem a opravdu bojovali za svobodu člověka vymřeme a bude od nás klid! Havla jsem osobně neznal, ani ty vysoce postavené chartisty, nejsem slavný, já byl jen obyčejný pěšák, ale bez nás by zřejmě nic nezmohli!

V roce 1991 mne zástupci Nemocnice rehabilitovali a to tak, že mi nabídli znovu práci v Nemocnici a tam jsem zjistil , že mi kolegy i nadřízené dělají ti samí, co mě před lety vyhazovali. V tomto prostředí se nedalo pracovat a tak jsem Nemocnici na konec sám opustil. Pak jsem k tomu dostal anginu pectoris a tak jsem musel kvůli svému zdravotnímu stavu dělat na vrátnici ve fabrice Liaz Vintířov, kde jsem dělal 8 let a proto mám teď malý důchod. Po veškerém „zvýšení“ mám dnes celých 7. 000 Kč, zatímco příslušníci STB a všichni ti, co mě jak sami říkali „znechucovali život“ dostávali vysoké platy a pak i mnohatisícové odstupné a důchody. Nikdy jsem nic po nikoho nechtěl a nedělal jsem to z falešného hrdinství. . Jen jsem stál za svým slovem a rval se za svobodu člověka. Před nedávnem jsem požádal Sociální úřad v Sokolově o příspěvek na bydlení, protože jakmile zaplatím 2.400 Kč nájem, 1.200 Kč elektřinu, pak plyn, popelnice, televizi, telefon, internet atd. zbude mi tak 500 Kč na měsíc. To je přibližně 35 Kč (slovy třicet pět korun) na stravu a den. Je jasné, že si nic nekoupím a jím jen suchý chleba a polívky. Ten příspěvek jsem nakonec dostal, ale díky kvůli neustálému zdražování jsem i přesto skoro žebrákem. To se mi nestalo ani za hluboké totality, tam jsem i přes všechno měl co jíst. Jak říkám, nepodepisoval jsem ani nerozšiřoval Chartu 77 kvůli nějakým výhodám a penězům, jen chci mít ke stáru co jíst a koupit si třeba novou košili. Svoboda je krásná věc, ale když nemáte z čeho žít, tak je iluzorní . Byl jsem jen pěšákem ve velké politické hře a tak jsem na to doplatil! Jestli mi někdo poradí, jak mám vegetovat za mých pár korun na den, budu rád. Nikdy jsem neuměl krást, ani podvádět a tak nic nemám. Celý život jsem musel pracovat (jinak na to byl §203.příživnictví) a musel platit daně. My nemocní důchodci už těžko chodíme a tak nekřičíme s transparenty v ulicích. Asi proto nás nikdo neposlouchá, ale vy taky budete jednou staří….

 

L.F.Nykl.

Hodnocení uživatelů: 0 / 5

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení

     Po mém rozesílání výtisku provolání Charty 77, jsem měl STB neustále v patách. Vyhazovem ze zaměstnání v nemocnici v Ostrově to začalo. Jakmile jsem někde nastoupil i na podřadnou i těžkou práci, byl jsem za pár dní na příkaz STB vyhozen. Hned nato jsem dostal dopis, že když nebudu mít do 14 dnů zaměstnání, budu zatčen za § 203 – příživnictví. Nejhorší střety byly u výslechů, kde chtěli vědět odkud znám V. Havla a ostatní Chartisty. Já jsem je neznal, jen jsem souhlasil s jejich názory a Tajná Bezpečnost to nedokázala pochopit. 

     Pak tu byly nechutné domovní prohlídky a kdyby to nebylo tak ponižující a vlezlé, bylo by to i poněkud humorné. Jednou ke mě přišli do bytu se seznamem zakázaných knih a autorů a podle toho mi z knihovny vybírali pro ně pobuřující knížky a házeli si je do tašky. Ty pak měly jít do stoupy. Ale to už tu v minulosti bylo, pálit knihy! Z počátku našli co hledali a sebrali mi knížky od spisovatelů Kundery, Procházky, Vaculíka, Mňačka, Muchy, Švandrlíka a od Čapka „Hovory s TGM“ i další.. Jen u několika knížek se dotyčný agent zastavil, asi je neměl na seznamu a díky své inteligenci bylo vidět, že tápe. Pak se obrátil na svého kolegu a ptal se ho, co má dělat s knížkami u nichž jsou jména ruských spisovatelů, jako jsou Boris Pasternak a Alexandr Solženicyn. Ten se zamyslel a pak mu řekl: „Jestli to tady ten Nykl má, tak to bude určitě taky závadná literatura! Ber to taky!“ Tak jsem nakonec ještě přišel o „Doktora Živága a Jeden den Ivana Denisoviče“. Opravdu trpký humor.                          

     Díky tomuto nenápadnému odsunu z Karlových Varů, jsem odešel do Sokolovského okresu, jmenovitě do města Chodova. Dnes má necelých 15.000 obyvatel.Tady jsem tehdy dostal konečně práci ve fabrice Chodos, ubytování a pak i vlastní byt. 

cena     Dnes i když mám mizivý důchod, mám střechu nad hlavou a relativně poklidné stáří. Proto občanům města Chodova, jeho zastupitelům i panu starostovi posílám velké díky za jejich odvahu a dobrou práci! Děkuji také za Cenu města Chodova, která mi byla těmito zastupiteli města předána v kanceláři starosty Josefa Hory dne 26.6. 2014.

Frank Nykl.