Zemědělský lágr Syrovice u Podbořan.

Padesát let jsem v těchto místech nebyl, ale pořád mám noční můry. Na to se nedá zapomenout a tak jsem o tomto lágru psal na různá Ministerstva. Nikde nebyl zájem, protože je asi lepší zapomenout. Ale co když nemůžu zapomenout? Jediná redakce Chodovských novin po přečtení mých článků zareagovala a společně jsme se domluvili na tom, že utvoříme malý pietní akt v místech táborové vrátnice, kde byl podle mých pamětí umučen major západní armády Štyglic.

Tady mi také omrzly prsty na rukou i nohou, z čehož mám dodnes trvalé následky těžké srdeční choroby. Napřed revmatická horečka s postižením srdce, pak angina pectoris a vloni infarkt a zástava srdce. Po likvidaci všeho, co by mohlo připomínat sadistický tábor a jeho vymazání z paměti lidí, je tu ještě hrstka těch co přežili, co nezapomínají a chtějí o tom promluvit. Připomínám, že národ, který zapomíná své dějiny, je bude muset později opakovat! Bylo zde vězněno i větší množství Romů, hlavně z rodin Stojka a Bílý. Ti si také zakusili tvrdou práci, hlad a někdy i bití. Takže nejen německé lágry za války, ale i komunistické tábory v padesátých a šedesátých letech je terorizovaly a likvidovaly. Škoda, že už na to zapomněli.