Články Blogu

stbanner.gif
frank_k.jpgKamarádi, kamarádky, přátelé.
      Do tohoto Blogu budou postupně zařazovány články, které přímo nesouvisí s trampskou problematikou, ale vyjadřují moje názory, postřehy nebo úvahy. Většinou jsou to články, které píši pro Karlovarské, Sokolovské a Chebské noviny i některé další časopisy u nás i v zahraničí. Zároveň mé články přebírá a přetiskuje mnoho trampských i civilních internetových stránek. Cokoliv si chcete stáhnou, můžete, jen na konci ponechte mé jméno. Na tom musím trvat.
Přeji dobré počtení a doufám, že si vyberete podle svého ražení a vkusu.
Frank Nykl.

Hodnocení uživatelů: 0 / 5

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení

  Ve Státní oblastní nemocnici v Karlových Varech bylo v roce 1950 zřízeno zvláštní vězeňské oddělení s 36 lůžky. Kapacita samozřejmě brzy nedostačovala, avšak k dalšímu rozšíření nedošlo.

Vězeňský špitál ležel v areálu karlovarské všeobecné nemocnice v jednopatrové zamřížované budově, nejstarší z celého objektu, která prý kdysi sloužila jako nevěstinec. Bylo to za původní branou, naproti kantýně nalevo. Vedly tam schody a na konci byla velká vězeňská mříž. V prvním patře byly tři světnice a ve třetí byl záchod. Všechno už bylo plné štěnic a blech. Ty si vězni přiváželi z  Jáchymovských lágrů.  Na oknech byly všude mříže. Útěkáře přivazovali za nohu k posteli ocelovým řetězem. Špitál měl svého velitele a asi pětičlennou ostrahu, nejprve ještě Sbor vězeňské stráže, od poloviny roku 1951 SNB, dva muklové tam dělali zřízence. Vozili z nemocniční kuchyně jídlo a pak ho porcovali pro vězně.

Lékařské vedení měl rovněž vězeň, v oněch časech německý primář Clar z Krnova, vynikající chirurg a slušný člověk. V roce 1955 byla uvedena do provozu vězeňská nemocnice v Ostrově, jež i podle svědectví muklů splňovala vysoké nároky na zdravotnickou péči. Lékařům-vězňům v Ostrově  např. bylo umožněno pracovat na koncepci preventivních prohlídek vězňů.

Takže vězení v Karlovarské nemocnici skončilo. Po likvidaci vězeňské nemocnice z toho udělali dole garáže pro sanitky a nahoře kanceláře. Dnes už nikdo neví, že tady něco takového bylo. Když vezli vězně na rentgen, nebo na operaci, popř. prohlídku museli na jiné oddělení nemocnice a s jedním vězněm vždy šli dva dozorci. Přesto se i odtud podařil útěk.

V r. 1966 jsem nastoupil do Karlovarské nemocnice a po zaměstnání jsem začal chodit na Zdravotní školu, kde jsem pak získal Diplom Nižžšího zdravotního pracovníka (dnešní forma Zdravotního bratra.) Dělal jsem na operačním sále chirurgie u prim Wachtfeidla kde operovaly tehdejší lékařské špičky, jako byl dr.Gruber, dr.Máj, dr Tauš (Urologie), prim Jadrný (Anestezie), dr. Král a další. Jednou, když byla větší pauza, se dr. Máj zadíval na mé tetování na ruce a řekl. „Jáchymov z nám dobře, byl jsem tam taky zavřenej." Ptal jsem se s údivem proč? A on mi řekl, že když tady v nemocnici ještě před lety fungovaly vězeňské cely pro nemocné a nebo pomlácené mukly, poznal mezi nimi svého kolegu ze studií. Ten prý simuloval zánět slepého střeva a tak ho s dr. Šaškem nechali přivézt, že ho budou operovat. Bachaři si dali zatím večeři a přestali ho hlídat. Vždyť byl v narkóze a jak by mohl utéct? Oběma doktorům se podařilo sehnat sanitku a jejich kolega v ní utekl. Měli kolem toho obrovské problémy, ale žádný úmysl jim prý nemohli dokázat. Až jednou, jim ten kolega z Německa poslal pohlednici, kde jim velice děkoval. Okamžitě je zatkli a pak šli do Jáchymovského lágru. Dr.Máj dostal pět let, ale za tři roky ho na amnestii pustili.

Nevím, jestli jsem to všechno odříkal přesně – už je to 47 let, snad mě doplní pamětníci (jsou li jací). Říkám jen to, co jsem slyšel. Dr. Máj už před několika lety zemřel v Německu v emigraci, takže mu nemohu dát láhev vína, kterou na mě v r. 1968 vyhrál. Byla to taková smutná sázka, sázeli jsme se toho léta, že k nám Rusové nevtrhnou a dr. Máj mi tvrdil, že Rusové nás jen tak nepustí, jsme jejich kolonie a chceme svobodu. To je podle nich zločin a za chvíli tady budou i s tanky. Měl pravdu, znal je a věděl co dokážou. Tyhle řádky jsou na Vaši památku pane doktore.

Frank Nykl

 

(Foto - Operační sál chirurgie Nemocnice Karlovy Vary v roce 1967. Zleva dr.Gruber – dr. Máj – uprostřed moje hlava a vpravo prim Wachtfeidel)

chirurgie4

 

 

(Foto - Tamtéž ve stejnou dobu – vpravo dr. Gruber při jeho precizní a expresní appendectomii)

Chirurgie2

 

(Foto - Tamtéž i ve stejný rok. Vlevo anestezie dr. Král – vpravo nad žlučníkem dr. Gruber a v pozadí mezi sestrami já ve svých 23 letech.)

chirurgie3

 

Hodnocení uživatelů: 0 / 5

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení

Krutý příběh důstojníka Šebesty.

Když se mi v r. 1968 dostala do rukou knížka spisovatele Jana Procházky „Přestřelka“, začalo mi to vše být nějak povědomé. Jedná se tam o útěk šesti vysokých důstojníků armády přes zadrátované hranice na začátku padesátých let a jejich zoufalý boj s pohraničníky. Jsou tam samozřejmě vylíčeni jako nepřátelé v černých barvách a pohraničníci i přes své různé malé nedostatky a milostná intermezza, jako hrdinové. Proč to říkám? Protože jsem jednoho z oněch důstojníků poznal osobně v pracovním táboře ve Vykmanově v proslulém lágru „C“ u Ostrova nad Ohří v r. 1963. Tento lágr byl Centrálním táborem Jáchymovských lágrů a proto to označení „C“.

Jedná se o podplukovníka Šebestu, který byl bývalým důstojníkem MO a tady dělal vedoucího táborové samosprávy, prostě byl tzv.“Táborák“ Byl ustanoven k tomu aby se dodržovala kázeň, organizoval nástupy ke sčítání a snažil se z vlastní vůle nás mukly hájit proti zlovůli bachařů. Ti ho uznávali a měl u nich i mezi námi velkou autoritu. Ne vždy se mu podařilo nás obhájit, ale přesto se nevzdal. Dělal také přátelské návštěvy na barácích a tak jsem jej slyšel jednou u 5 litrové sklenice s čajem na našem baráku vyprávět o svém pohnutém osudu. Po roce 1948 se nedokázal smířit s komunistickými důstojníky, které jim přidělili, protože ti ani neuměli pořádně česky (většinou byli z Ukrajiny) a byli napůl gramotní. (Viz filmy „Tankový prapor, nebo „Černí baroni.“) Když mu přidělili nadřízeného, který ani neuměl číst v mapě a každého kdo s ním nesouhlasil chtěl zastřelit, tak už toho měl dost a rozhodl se, že uteče za hranice. Ale už tehdy se začaly stavět drátěné ploty, mezi nimi minová pole a vše začínalo fungovat podle sovětského vzoru jednotek Pohraniční stráže.

Ze sborníku od Pavla Vaňka, který o tom napsal:

„ Problémem třeba bylo i vytahování zvěře, zabité elektrickým proudem, z drátěného zátarasu. To se dělalo tak, že pohraničník prolezl krajní stěnu a vzal předmět rukou. Po několika „mimořádných událostech .– úmrtích pohraničníků,“ bylo nařízeno vytahování zabité zvěře pouze pomocí tyče s hákem Většina úrazů vznikala z domnění, že je proud vypnut. Kampaňovitost opatření proti nedovoleným přejezdům státní hranice vozidly a vlaky byla vyvolána především událostmi, ke kterým došlo v ašském výběžku v roce 1951, kdy v krátkém časovém odstupu přejely státní hranici 28. 7. 1951 v prostoru Benešova paloučku u Aše nákladní automobil Tatra 111 se 14 osobami a vlak se 107 osobami 11. 9. 1951 z Aše do Selbu, vlak i náklaďák byly později vráceny do ČSR. Na to konto dochází k instalaci výkolejek, těžkých závor a dalších překážek na železniční a silniční přechody. V druhé vlně pak šlo o zabezpečení státní hranice (v některých lokalitách) proti nedovolenému přejezdu státní hranice i mimo silnice. Impulsem pro budování byl známý přejezd obrněného pásového vozidla řízeného Václavem Uhlíkem přes drátěné zátarasy v srpnu 1953 u 9. poběžovické pohraniční brigády v úseku 10. roty Nemanice.“ (K vývoji ženijně technického zabezpečení státní hranice ... Sborník AMV 2/2004).

Takže když to shrneme, většina pohraničníků zemřela díky nedostatečné instruktáži o zátarasech, špatnému položení min, jejich samočinnému výbuchu v závislosti na drsném počasí i dotyku spadlých elektrických drátů. Jen málo z nich bylo opravdu zabito při přestřelce s „nepřátelskými zločinci.“ Od roku 1955 už se tušilo, že Pohraniční stráž nemůže vůči veřejnosti obhájit úmrtí a těžká zranění pohraničníků při využívání nástražných pastí ve službě a údržbě. Také proto došlo v chebském úseku v polovině roku 1954 k odstranění min. Zaminovaný drátěný zátaras byl mnohem nebezpečnější svým tvůrcům a „ochráncům“, než tzv. narušitelům.

Vraťme se ale ke nešťastnému útěku podplukovníka Śebesty a jeho přátel důstojníků v r. 1952. Nemohu zaručit, že je vše přesně podle pravdy, protože jsem nebyl jeho starý přítel, ale jen mladý 18letý mukl. Takže jsem poslouchal o čem se ti starší baví a dodnes si to pamatuji. Původně bylo oněch důstojníků šest ale jen jednomu se nakonec podařilo proklouznout a ten nejmladší se vzdal. Byl to Šebesta. Ostatní byli zastřeleni. Přišlo se na jejich útěk už tím, že několik kilometrů před hranicí s Rakouskem našla hlídka PS opuštěné nákladní auto a protože mělo pražské číslo, bylo jim to podezřelé. Auto bylo majetkem MO a telefonicky se zjistilo, že několik důstojníků nepřišlo v tyto poslední dny do zaměstnání. Doma je také nenašli a protože už byli někteří v merku STB za své politické názory, podařilo se zjistit o koho jde a kolik jich je. Celý kraj na jižní Moravě se začal otřásat nákladními auty s vojáky a pohraničníky. Všude byla pohotovost a hranice byly uzavřeny masou po zuby ozbrojených vojáků. Prchající důstojníci se museli nořit do bahna a bláta, aby je nebylo vidět a nemohli je vypátrat se psy. Všude se střílelo, bylo zabito hodně zvěře a jeden prchající důstojník byl těžce zraněn.Takže začali také střílet a několik vojáků postřelili a jednoho zabili.Přesto se jim podařilo dostat se bažinou na pokraji Dyje až ke drátům a naházet na dráty mokré větve, aby tím přerušili elektrický proud. Toho využil jeden z nich a protože byl štíhlý, propletl se mezi dráty a dostal se na druhou stranu. Zbývající důstojníci měli sice své osobní zbraně a jelikož bojovali ve válce proti fašismu, měli odtud hodně zkušeností a vyznamenání. Teď bojovali proti podobnému nebezpečí, proti komunismu a dávali to najevo svými výkřiky na adresu vojáků. Když jejich palba poněkud ztichla ozvalo se od obklíčených důstojníků několik pokřiků do řad svých protivníků, dříve spolubojovníků: „Haló, kamarádi, kamarádi vojáci, nestřílejte, jsme vaši kamarádi! Nebojujeme proti vám, ale proti komunistům! Nechceme po vás střílet! Bojujeme za svobodné Československo kamarádi! Bojujeme i za vás kamarádi! Jdeme a vy nás necháte projít!“ Nenechali, nevěřili jim a nechápali je. Většinou už to byli zfanatizovaní členové KSČ a v hlavách nosili citáty ze stalinských příruček. Podle spisovatele Procházky byl naivní ideál lásky r. 1952: „Ze všech soudruhů, budeme si nejbližší soudruzi! Ve světlé budoucnosti se pravděpodobně vůbec nebude líbat.“

Nakonec zbyli už jen dva důstojníci a jeden si prohnal hlavou poslední kulku. Ten druhý, Šebesta nejmladší z nich, zůstal sám beze zbraně a tak se zvedl s rukama nad hlavou. Vojáci stříleli dál a tak jim nahlas řekl: „Nebojte se, on se zastřelil!“ Samozřejmě byl zatčen, bit od vojáků a pak i od vyslýchajících agentů STB v Praze. Ty velice zajímalo, kdo o tomto útěku ještě věděl a kdo jim pomáhal. Šebesta mlčel, nikoho neprozradil a tak dostal nakonec u soudu návrh na trest smrti. Protože neustále tvrdil, že on nikoho nezastřelil a protože nenašli ani jeho zbraň, skončil s doživotím a uzavřenými spisy. To tehdy znamenalo, že na něho nespadala milost prezidenta, zkrácení trestu a ani podmínečné propuštění. Takže měl zemřít v kriminále. Na táboře „C“, kde jsme se setkali, dokázal pan podplukovník svoji rozvahu a charakter tím, že nás zachránil před střílením. Jak už jsem několikrát psal, v neděli při malém fotbalu u koridoru, přelétl míč až ke drátům a jeden také osmnáctiletý vězeň zamával na strážného nahoře na věži, že si jde pro něj. Ten ale začal střílet a kluka zabil. Všichni jsme se stáhli do baráků a odmítli vyjít na sčítací nástup a pak i pro večeři. Ráno celý tábor odmítl nastoupit do práce, dokud se vše nevyšetří a tak na nás poslali Lidovou Milici, vojáky a útvary SNB z celého kraje a ti tábor obklíčili. Všude byly kulomety a samopaly, namířené na naše okna v dřevěných barácích, kde jsme byli. Šebesta se nahlásil k rozhovoru s náčelníkem tábora a tomu vysvětlil, že se nejedná o nějakou vzpouru, ale o to, že se bojíme vyjít ven, aby nás taky nezabili. Pak se vše uklidnilo a dodnes děkuji panu podplukovníkovi Šebestovi, za naší záchranu. Na to se nezapomíná. Snad jej propustili už v r. 1965 na politickou amnestii. Jestli ještě žije, nebo někdo z jeho blízkých, tak mu rád mu osobně poděkuji.

Ladislav Frank Nykl – vězeňské číslo 18665.

Prameny –

Spisovatel Procházka, knížka „Přestřelka“, kterou musel napsat ve stylu poplatnému své doby

Šebestovo osobní vyprávění, které jsem slyšel a napsal podle pravdy

Pavel Vaněk - K vývoji ženijně technického zabezpečení státní hranice