Nejčtenější
- Počet zobrazení článků
- 1086537
Přihlášení
Kdo je zde?
Právě přítomno: 24 hostů a žádný člen
Webarchivováno
Národní knihovnou
ČR
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.
Články Blogu
Kamarádi, kamarádky, přátelé.
O otci (Ladislavu Kříčkovi) vím jen to, že bojoval na barikádách v Praze v květnu roku 1945, ale kde a od čeho měl zranění na hlavě, mi už v archivech nenašli, nebo je to nezajímalo. Já ho vlastně ani neznal. Moji matku si nikdy nevzal (byl ženatý), takže jsem parchant! Měl jsem po něm jenom jméno Ladislav. Jméno Nykl mám po matce. Když mi bylo 25 let, začal jsem po něm pátrat. Hledal jsem ho přes cely Žižkov, od jedné ženy k druhé. Našel jsem ho až v Koněvově ulici u Hrdlořez. Než šel do důchodu, dělal na seřaďovacím nádraží na Žižkově, jako železničář. Alimenty platil jen omylem a ještě málo. Našel jsem ho v hospodě, kde hrál karty, a přihlásil se k němu. Pak si mě vzal stranou a důrazně mě upozornil na to, že o mně nikdo neví a tak by to mělo i zůstat. „Několikrát jsi mně před kamarády řekl táto a já měl pak hodně práce jim vysvětlit, že jsi u nás byl na výchově a tak jsi se navykl mé tak nazývat. Už to, prosím tě nedělej, každý nemusí vědět, že jsem měl nemanželské dítě! Raději mi říkej pane Kříček." Když jsme přišli k němu a já mu doma řekl pane Kříčku, řekl. že už mu tak říkat nemusím když jsme sami. Odpověděl jsem mu, že nemá smysl dál si na něco hrát, když jsem pro něho cizí, ať to tak zůstane.
Jeho medaile z barikád jsem v den po pohřbu Křička už neviděl, jeho bratři mi slíbili, že mi je pošlou, ale jejich hamižnost byla zřejmě silnější. Mám jen jeho Diplom obránce barikád. Parte jsem dostal den po pohřbu, aby si jeho bratři stačili všechno rozebrat. Viděl jsem je, jak se hádají o jeho oblečení, a tak mi také nabídli nějaké obstarožní šaty. Když jsem je odmítl. bylo vidět, že.se jim ulevilo. Brali, co se dalo. Mě pozvali až po pohřbu a snad to bylo také tím, že měl Křiček v hlavě platinovou destičku po úderu granátem z barikád a bráchové si ji po jeho smrti asi rozebrali. Baráček měl v Horních Chabrech 421 u Prahy a tam by měli dodnes bydlet jeho další příbuzní. Několikrát jsem psal místnímu starostovi, ale ten mi neodpověděl. Asi jsem byl pro něho také cizí. V rodném listě ale mám, že se ke mně po mém narození Kříček přiznal. Díky jeho komunistickým příbuzným a soudružce Joskové, u které naposled na Žižkové bydlel a která je jako jediná napsána na jeho parte, nemám po něm nic cenného. Podle ní všechno propil. Soudružka Josková byla kamarádka místopředsedkyně Národního shromáždění, slavné Anežky Hodinové Spurné z jejich ansámblu sufražetek - Svazu žen v KSČ.
Ihned po prvním setkání s Joskovou, kdy se mi pochlubila, že souhlasí se „vstupem spřátelených armád" na naše území, jsem jí řekl, že je zrádkyně a kolaborantka a bylo po radosti. Snad také proto mi po Křičkovi nic nezůstalo. Jenom knížka Josefa Čapka „Masaryk v obrazech" z r. 1948. Když jsem se při tomto rozhovoru obrátil na něho a chtěl vědět jeho dnešní názor (ne jeho názor milicionáře z r. 1948), odpověděl, že ho politika už dávno nezajímá, natáhl ruku, bába mu dala kapesné a šel naproti do hospody U Klasu na pivo a hrát karty. Nic jiného už nedokázal. Pak jsem tam byl ještě jednou s manželkou a za pár let sám v den po jeho pohřbu. Byl pro mne hrozným zklamáním a poznal jsem, že hrdinou musí být člověk celým svým způsobem života, nejen krátkým (i když význačným) činem na barikádách. Kříček zemřel v 65 letech a matka v 86 letech.
FRANK NYKL
Carský podvod.
Z vyprávění mé matky Antonie Nyklové.
„Náš rod Nyklů pochází z obce Levousy u Libochovic. Můj praděd Jan (v každé rodině tehdy musel mít prvorozený syn jméno Jan) Nickel byl přejmenován r. 1840 Levouským farářem, dobrým Čechem, na Nykla s ypsilonem. Praděd měl u obce kousek políčka 2 krámy, ševcovský verpánek a spoustu dětí. Poněvadž se jim zdálo, že mají málo polí a dostalo se k nim prohlášení Ruského cara, že dá každému tolik země, kolik dokáže obdělat, rozhodli se, že pojedou na Ukrajinu, jako hromada Čechů před nimi. Tři jejich synové už byli na vojně na 7 roků a tak vzali sebou další tři dospívající děti a nejmladšího, 1 ½ roku starého mého pozdějšího dědu. Zapřáhli do vozu dvě kravky, naložili co se dalo a jeli do neznámého Ruska. ( Pozn.v té době přibližně v r. 1870 žilo v Ukrajinské Haliči, ve Lvově a okolí už přes 1.000 Čechů.)
Musela to být strastiplná a dlouhá cesta, ale všichni to přežili ve zdraví. Horší bylo, když se dostali na místo, kde byly jen lány divokých křovisek, břízy, kus neobdělané půdy a bažinatý porost. To znamenalo mnoho práce všechno odvodnit, vysekávat křoví a vykácet stromy. Široko daleko kolem nebylo žádné obydlí. Nejblíže, (několik kilometrů) to měli k pozemkům místního velkostatkáře. Když měli první rok špatnou úrodu, museli jít prosit statkáře o osev. Za to tam však museli nechat nejstarší dítě sloužit. Za pár roků tam sloužily všechny děti a nejmenší pásl dobytek. Později po létech mi můj děda vyprávěl co zkusil. Byli celkem 3 pasáčci a pásli velké stádo krav a býků. Na noc rozdělali velký oheň, ale to nevadilo vlkům, ti se stejně připlížili a odnesli nejlepší jalovici. Za to pak byli všichni statkářem zbiti až do bezvědomí.
Krajem se také toulaly tlupy loupeživých kozáků, kteří kradli a přepadávali usedlosti, hlavně ty české. O těch věděli, že tam vždycky něco najdou, buď plné sýpky nebo stáda prasat i jalovic. V těch ruských nebylo nic, protože mužici byli věčně opilí a neschopní pracovat. Praděd také vyprávěl o tom, jak byli mužici náchylní ke krádežím a protože měl na nohou velké nehty u palců, udělal si do jednoho dírku, kterou protáhl řemínek a ten navázal na rukojeť nože za pasem. Kdyby mu ho někdo ve spaní chtěl ukrást, tak by to ucítil a mohl se bránit. Nůž a sekera byly velice žádané a mužici je kradli, aby měli na vodku.
Byli tam asi tak pět let, když jejich otec začal postonávat a chtěl nazpět domů. Tak se sebrali, zapřáhli poslední nemocnou kravku a vraceli se zpátky domů. Ve Lvově jim otec zemřel. Pohřbili jej na hřbitově do společného hrobu a pokračovali pěšky. Zbyla už jen matka s nejmladším mým budoucím dědem. Jak to dopadlo s ostatními jeho sourozenci už se nikdy nedozvěděl. Asi tam zůstali a nebo zemřeli hlady. Nikdy potom se už nesešli. Jan se pak vrátil do Libochovic, kde se vyučil ševcem. Po vyučení se oženil v Libochovicích s Františkou Panešovou, která byla jednou z dcer zdejšího šlechtického hraběcího rodu. Moje prababička Františka Nyklová - rozená Paneschová (Panešová), byla totiž vnučkou Barbary Panešové - rozené hraběnky Barbary von Czernin (Černínové ) z Roudnice. První syn Libochovické rodiny Nyklů byl Karel, pak František a další syn, který se jim v r. 1886 narodil, byl můj otec Antonín."
Zde končí další část pamětí mého dědy, podle vyprávění mé matky Antonie Nyklové.
(Tehdy v polovině 19. století byla v Čechách veliká bída a tak tisíce lidí emigrovalo jak do Ruska, tak do Ameriky. (Škoda, že mí předci nešli směrem přes Hamburk a přes moře.) Rusko se ale mnohým zdálo být blíž a také díky našim národním buditelům, kteří byli z bratrů Slovanů nadšeni, se jich tam vydalo víc. Jaké muselo být jejich rozčarování, když uviděli jen divočinu a bažinatá pole. Žádné cesty a vesnice ze kterých se dalo přejít pěšky do další, tam nebyly. I se zdejšími lidmi to nebylo lepší, byli pro ně buržousti, které rádi přepadali a okrádali. Nikdo Čechům neřekl, že Rusové mají blíž k Mongolskému despotismu, než k osvícené Evropě. Národní buditelé, jako byli Palacký, Riegr a hlavně Jan Kollár, byli jen naivní snílci a ti emigranti v Rusku na to tvrdě doplatili. Dodnes však mají na Ukrajině české vesnice s českými školami a většinou se hrdě hlásí k tomu, že jsou Češi. Velká část jich žije v dřívější Ukrajinské Volyňské gubernii. To je dodnes. Při posledním sčítání lidu r. 1989 se jen tam hlásilo k české národnosti na 10.000 občanů. To nemluvím o dalších tisících v guberniích na Krymu, Chersonu, Kyjevě, Podolí, Haliči a Černobylu. Na Volyni jsou dodnes větší česká města jako je Rovno, Dubno a Luck. O vesnicích ani nemluvím, těch je tam opravdu mnoho. Nejvíc známé jsou u Kyjeva, Malinovka a Zubovščina.)
Sestavil Ladislav Nykl.