Články Blogu
O členech PTP (Černých baronech) se dneska u nás už moc neví, většinou jsou po smrti a je tu jen ta groteska od Švandrlíka. Mě se poštěstilo setkat se před lety v Sokolově s kamarádem Ledňáčkem, který mi o svém působení v PTP vyprávěl zajímavý příběh. Kamarád zanedlouho potom zemřel (bylo mu přes 80 a měl podlomené zdraví) a žádného odškodnění se nikdy nedočkal. Tady je jeho story, kterou jsem sepsal podle jeho vyprávění a nikterak jsem do toho nezasahoval. Frank.
PTP (Pomocný technický prapor) - zvláštní vojenské jednotky zřízené v 50. letech ministerstvem obrany, do kterých zařazovala komunistická strana mladé muže nepohodlné režimu. Příslušníci PTP sloužili beze zbraně, byli ubytovaní v lágrech; pracovali na stavbách , v kamenolomech, dolech a lesích. Stálá persekuce byla vykonávána formou vojenských rozkazů nebo prodlužováním služby až na 4 roky.Výrazy „pétépáci“ a „černí baroni“ (byli označeni černými výložkami) byly i po roce 1953 běžně používány pro vojáky technických praporů (TP) a vojenských pracovních jednotek (VPJ), později dokonce i pro ženisty.
Jak jsme zmagořili četaře!
Odloučená část Komárenského praporu PTP v Bratislavě (1950), byla asi jedinečnou raritou mezi vojáky s černými výložkami. Začalo to tak, že po dlouhých lékařských procedurách nás asi 160 nemocných, neschopných důlních prací poslali do Komárna za trest, že jsme si dovolili marodit. Odtud nás rozeslali na stavby po celém Slovensku. Nakonec nás tak 20 mužů nemohlo dělat ani na stavbách a tak se tahle parta marodérů ocitla v kanonýrských kasárnách na kraji Bratislavy, kde jsem dělali ve skladech a dílnách. Tam se opravovaly vozy z celé republiky. Hlavní bylo, jak nám na velení posměšně řekli, že v baráku je marodka a tak budeme mít doktora při ruce.
Byli jsme opravdu extra parta, revmatici, astmatici, jeden měl kratší nohu, další chromou ruku, jeden byl hluchý a další koktavý a ten když vyprávěl jak se dostal k PTP, bylo veselo:
„ Ttto měmě tty vvoli, ssstarrrosta aa tttajemmmník, chchtělli přepřessvěčičit do JJZZDé a jjá jjim chchtěl řříct žeže ssou blbý, aale ppři ttom – bbb – ssem se zzasssek a nnemoh ddál, ttak ssemm jjim ddal ppřes dddržku a vloni zz ttohho ppak mmarroddovalli.“
Dál tu byl nervák Eman, postrach důstojníků od bojových jednotek. Když ho zastavili, že je nepozdravil, chytil jednoho z nich za klopy, vyzvedl ho do vzduchu a začal s ním třást : „ Neser mě, já mám papíry na hlavu, že jsem blázen a když tě tady ztřískám, nic se mi nestane!“
Možná mezi námi bylo i pár šikovných simulantů, ale to bylo vojenské tajemství. Horší bylo, že se dělalo za malý žold a cigarety, tehdejší nejlacinější Detvy. Říkali jsme jim hřebíky do rakve. Byl hrozná bída, byli jsme nejchudší PTPáci v republice. Odpovídalo tomu i oblečení. Měli jsme jen jedny vycházkové šaty pro dva lidi a pracovní hadry z různých kusů sešité. Košile byla šedá, tričko, kabát a lodička byla modrá, plátěná po německém wehrmachtu. Kalhoty byly rajtky, nebo šortky po německém Afrikakorpsu, šněrovací boty a spinky přes kalhoty.
Ale mělo to jednu výhodu. Když jsme vykládali rozbité vozy z vagónů na nádraží, kolemjdoucí si mysleli, že jsme trestanci a házeli nám potajmu cigarety a svačiny. Byl tam také s námi důstojník, co přebíral papíry od nákladů a lidi si mysleli, že nás hlídá. Taky jsme svého času obdělávali posádkovou zahradu, vytvořenou z fotbalového hřiště, ale měli jsme malé výnosy. Zelenina se totiž prodávala přes plot paničkám, co si pro ni jezdily s kočárky. Hlavní zahradník to zažaloval a bylo po kšeftu.
Také se tam přerovnávaly a skladovaly postroje na koně, sedla, opratě a podkovy. Jeden selský synek z Hané, když se dostal na dovolenou domů, táhnul sebou vždy do vlaku balík, div mu to ruku neutrhlo. Stejně to nebylo na nic, protože je i s rodiči za čas vystěhovali jako kulaky. Ty vagóny jsme vykládali hlavně v neděli a tak jsme šli za doktorem, aby nám vymohl, že když děláme v neděli, máme mít volno v pondělí. Před okny naší světnice bylo komandýrské cvičiště, kde ještě učili nováčky jezdit na koních. Vypozorovali jsme, jak jeden četař – instruktor zařizoval, že ti mlíčňáci padali do vodního příkopu. Měl na to vycvičenou kobylu tak, že na tiché hvízdnutí prudce zastavila a bažant ji přeletěl přes hlavu do vody a ještě dostal vynadáno. Četař se pak předváděl v sedle a ukazoval jak se správně jezdí. Tak jsme pootevřeli okno a když se zase předváděl na kraji příkopu, hvízdlo se a byl ve vodě. Vylezl ven s vytřeštěnýma očima, nakopl koně, ale hrdinně nasedl a po dalším hvízdnutí byl ve vodě zase. To už mu došlo, že to není jen tak, přiběhl k vyjeveným vojákům a strašně se na ně rozeřval, až z toho začal chraptět. Oni neměli ani tušení co se děje. Byli z toho ježdění stejně úplně nešťastní, protože byli v civilu buď krejčí, ševci, nebo úředníci. Když jsme se pak ptali důstojníka, proč nedají ke koním raději sedláky, řekl nám, že kdyby tihle za války padli nic se nestane a sedláky pak můžou dát ke kobylám od pěšáků vždycky.
Druhý den měl už četař od jezdectva jinou partu a my jsme čekali u přivřeného okna. Když zase na naše písknutí dvakrát spadl, ztratil hlas úplně. Nechal si přivést jiného koně a nováčci už do vody nepadali. Takže my, nespolehliví PeTePáci, jsme pomohli vojákům ve zbrani k lepší vojně!
(Podle barvitého vyprávění starého pána, - už zesnulého, kamaráda Honzy Placka (Ledňáčka) ze Sokolova - sepsal L.F. Nykl)
Kriminální hantýrka z let šedesátých.
Význam některých slov a událostí z věznic a lágrů začátkem šedesátých let minulého století..
Mukl - v padesátých letech to znamenalo:
Muž určený k likvidaci
V šedesátých letech po vyhlášení socialistického státu to znamenalo:
Muž uvězněný komunistickou lůzou
V sedmdesátých letech a později:
Muž určený k lopatě.
„15“ -
Na každém lágru byl zavedený zvyk, že se příchod bachaře oznamoval výkřikem „Patnáct“! To pocházelo z Jáchymovských dolů. Bachaři měli totiž ve zvyku každému za sebemenší kázeňský přestupek dávat 15 dní korekce. Proto se začalo říkat – „dej bacha, jde patnáct“!
Bomzák – bonzák -
Většinou všemi známý udavač z řad zlodějů a menších kriminálníků. Byl od každého bit a napadán. Takže žaloval a udával dál.
Brána –
Vstup pro pěší a vedle pro auta do areálu věznice, nebo vězeňského pracoviště, kde se každé auto a lidé prohlíželi a kontrolovali.
Černoprdelník -
Civilní hlídač a strážce muklů, většinou kovaný soudruh z řad místních obyvatel.
Fet -
V té době to byl Efedrin a Neurogen. Pašoval se do věznice při návštěvách příbuzných a tyhle prášky brali většinou jen nesoběstační hlupáci. Z tehdejších drog figurovaly v kriminále na prvním místě tzv. Klepky.
Ty prášky byly v pytlíčku a jmenovaly se Yastil. Protože se vyklepávaly z pytlíku na hřbet ruky aby se mohly nassávat nosem, říkalo se jim "klepka".S fenmetrazinem a dexfenmetrazinem byly nejvíce v oběhu. Prostě to nebyla ještě móda, za kterou se zbabělci co neumějí samostatně myslet a žít, dnes schovávají.
Filcung –
Osobní prohlídka muklů při odchodu do zaměstnání a jejich příchodu do věznice. Také občasná prohlídka jejich cel.
Homosexuál – homouš, teplouš, buzerant, buk, bukvice, buzík, buzna, védl ...–
Každý ještě málo znalý homosexuál, se domnívá, že přijde do kriminálu a všichni budou šťastni, že je sexuálně potěší. Snad se domnívá, že to bude jeho harém. Opak je pravdou! Muž, když na něho přijde ona chvíle se ukojí sám a nikoho k tomu nepotřebuje. Stane se, že si nový buk stoupne do dveří a s licoměrným úsměvem, červenými rty a šišlavým hlasem se představí. Už ve dveřích dostane facku od drsného velitele světnice. Musí pak stejně jako prcačkář dělat nejhorší práce a svými smyslnými rty líbat cizí boty. Jen málokdy se stane, že by někdo použil jeho sexuálních služeb. U nás je ve věznicích minimum lidí co fandí homosexualitě, filmy co to zdůrazňují jsou málokdy z Evropy. Tito lidé byli většinou biti, jak doma, tak v kriminále. Ani ne tak za svoje odlišné sexuální zaměření, ale za svoje udavačství, zbabělost a patolízalství, které jejich sexuální úchylku provází. Venku udávali za to, aby je SNB za tehdy trestný čin homosexuality nepronásledovalo a v kriminále ze zbabělosti. Z velké většiny to byli také lidé, co zrazovali za slibovanou sexuální svobodu svůj národ. Nejvíc jich bylo mezi Američany, co dělali v padesátých letech špióny pro SSSR. Jako příklad je tu Kim Philby a jeho 4. homosexuální přátelé co zrazovali jak USA, tak Británii skoro 30 let a nebyli sami. Nakonec utekli do SSSR a tam byli izolováni, protože i tam byla jejich sexuální úchylka trestná. Říkalo se jim „Velká Cambridžská pětka“.
Izolace bez vyvádění – je bývalá korekce, jen s tím rozdílem, že vězeň dostává stravu denně i když poloviční.
Izolace s vyváděním (hopsá, hopsá) –
Je sice na způsob korekce, ale s tím rozdílem, že vězeň musí chodit do práce a do kobky ho po zaměstnání odvedou jen přespat. Ráno dostane jen černou bryndu a krajíc chleba, večer také. V poledne má sice dostávat poloviční porce, ale někdo z těch co obědy přivážejí a rozdělují se vždy nad ním slituje a dá mu víc. V Sýrovicích v zimě roku 1962-63 jsme ještě po šichtě museli skoro do rána škrábat ve vězeňské kuchyni shnilé brambory. Takto byl týrán i major západní armády Štyglic a když to nevydržel, pokusil se na jaře 1963 svými zmrzačenými nohami o útěk. Byl postřelen a pověšen u brány tábora na pět dní za pouta na plot. Potom určitě zemřel. Jeho spisy se prý nedochovaly a tak není možnost jeho případ vyhledat. Mě se ale zdá, že prostě už není zájem!
Kérka –
Tetování, většinou se jednalo o naivní a hloupoučké obrázky, nebo jména dívek zanechaných za branou tábora. Když se ten dotyčný pak vrátil domů, byla ta dívka už většinou vdaná a nebo byla díky letům značně zchátralá. Kérka se ale pak dala odstranit jen operací a to bylo zdlouhavé a finančně náročné. Tehdy bylo tetování jen vězeňská záležitost a tak bylo trapné nosit v létě krátký rukáv a svléknout se na koupališti. Každý okamžitě poznal odkud to máš, ne jako dneska, kdy se s tím chlubí i mladé ženy. Podle mne (a něco mám taky), je to pořád ostuda a nesmyslné hyzdění těla. Po létech toho budou ti počmáraní litovat.
Klepeta -
Pouta na rukou a někdy i nohou, pro ty, co byli vyhlášeni, že jsou nebezpeční jiným i sami sobě.
Korekce – nejhorší vězení v samotném kriminále.
Korekce existovala do konce padesátých let a protože byla tak krutá, byla pak zrušena. Byla to betonová cela s jedním zamřížovaným okénkem, kde dostával vězeň jíst jednou za tři dny. Jinak měl vězeň nárok na krajíček chleba a vodu jednou za den. Spal s jednou dekou na betonové podlaze a v zimě se tam netopilo. Ti, co tohle mučení přežili, měli následky do smrti.
Koridor -
Celkové oplocení a cestička pro hlídky sypaná pískem mezi dvěmi ploty z ostnatého drátu okolo věznice, nebo stavby, kde pracovali muklové.
Mundúr –
Nesměli jsme nosit své oblečení, jen to, co nám dali. To byly staré skoro plesnivé mundúry ze skladů naší armády a místo ponožek, jsme se museli naučit vázat onuce. V zimě to bylo hrozné, mám dodnes potíže kvůli tehdejším omrzlinám nohou. Na hlavách jsme měli vojenské lodičky, které jsme museli před bachaři smekat.
Pozdrav -
Při setkání s bachařem, nebo při vstupu do jakékoliv jejich kanceláře jsme museli smeknout a pozdravit „Dobrý den pane veliteli (jinak ho oslovit hodností)“ Slovo Soudruhu, jsme nesměli říkat, jen Pane. Soudruh bylo pro ně něco jako přítel a spolu druh. To my jsme nebyli. Nám to nevadilo, spíše naopak. Pro hodně muklů bylo a je dodnes slovo soudruh urážka.
Přezdívky bachařů –
Někteří bachaři měli různé přezdívky. Tyto přezdívky si sami pěstovali, aby nikdo neznal jejich pravá jména. Asi věděli proč. Byl to třeba : Šachový kůň, Pionýr, Makarenko, Glezos, Malý zákon, nebo Strana a vláda. Tomu tak mu říkali proto, že když někoho sekýroval, začal na něho nakonec křičet „ Strana a vláda a vámi zatočí!“
Prcačkář – muž který znásilňoval malé děti (většinou pomocník, nebo udavač SNB).
Protože snad každý z vězňů má tam venku doma rodinu která je pro něho posvátná, nenáviděl ty, co ubližovali malým dětem. Tito vězňové měli v kriminále peklo, byli neustále biti, museli dělat sluhy, pucovat ostatním boty a podobně. Ani sami bachaři je nesnášeli a jejich šikanu přehlíželi.
Regály –
Dvou až tří stupňovité palandy nad sebou. Když bachař večer zavelel „Tak tady už bude klid a padejte do regálů!“, tak nám svým způsobem popřál dobrou noc.
Špačkárna –
Vyvýšená budka s hlídačem, na kůlech mezi ploty kolem lágru.
Špehýrka –
Otvor pro nahlížející oko bachaře ve dveřích cely, aby byli muklové stále pod kontrolou. Hlavně ve vazbě a v noci.
Uzavřené spisy –
Ke konci padesátých let, po smrti Stalina a Chruščovově odhalení jeho Kultu osobnosti, se přestávalo tak v hojné míře popravovat. Tresty smrti, se většinou za politické delikty začaly měnit na „Uzavření spisů.“ To znamenalo, že na případného vězně nespadala milost Prezidenta, Amnestie a ani snížení trestu. To bylo svým způsobem opravdové doživotí. To měl v r. 1963 i uvězněný plukovník Šebesta, táborový vedoucí samosprávy na lágru „C“ ve Vykmanově.
Útěky –
Občas se stalo, že se někomu podařilo utéct. Buď z pracoviště na stavbě, na poli, nebo z věznice, zabalen ve špinavém prádle, které bylo odváženo do prádelny mimo věznici. Bylo ale běžné, ale většinou to bylo nedomyšleno a dotyčný mukl byl za pár dní dopaden před svým rodinným stavením. Tam na něho stačilo jen počkat, jiný směr cesty obyčejný zlodějíček nebo vexlák a nemakačenko neznal.
Vzpoura -
Většinou nikým neorganizovaný impuls vybíjení vzteku, buď něčím vyprovokovaný anebo bez smyslu a bez rozumného vysvětlení. Také to může posloužit k zakrytí pokusu o útěk, ale to už bylo lépe organizováno. Bývala tvrdě a krvavě potlačována ještě v šedesátých letech.
Podle vlastních vzpomínek sepsal Frank Nykl.