Články Blogu
Yes and No – Man.
(Muž který říká jen Ano, nebo Ne.).
V těžkých dobách prvního Temna – po Bílé hoře, muselo mnoho čestných lidí opustit své domovy pro svoji víru a odešli do celého světa. Hodně se jich usadilo v Severní Americe, kde zakládali misijní stanice. Moravští Bratři (Moravians Brothers (stavěli svoje Moravian Tract po celém území dnešních Spojených Států.
Hlavně na území kam se obyčejní běloši nedostali – mezi indiány kmene Irokézů, Delawarů, Huronů a dalšími. Přinášeli jim svoji víru a učili je hledat smysl v pravdě i práci. Učili je také obdělávat půdu a obchodovat. Bílým osadníkům se to moc nelíbilo, měli indiány za barbary a vidět je pracovat a modlit se, jim stěžovalo podvodné zabírání jejich území. Misionářům ze země Moravians se začalo říkat „Yes and No – Man“.To bylo podle toho, že stáli za tím, co řekli. Když řekli ano, tak to bylo Ano a když ne, tak to bylo Ne! Jednou v Coloradu přijel na Moravian Tract farmář, požádat o pokřtění svého právě narozeného syna. Seskočil s koně a zeptal se Padreho jestli přijede na křtiny. Ten řekl jen Ano. Farmář na to, že to musí vědět určitě, jestli mu na to může přísahat. Chtěl by totiž svolat sousedy a udělat hostinu. Padre pomalu zvedl hlavu od bible a pravil: „Nikdy nepřísahám. Říkám Ano a říkám Ne, neboť co nad to je, od zlého jest.“
V tom je celá podstata . Nazývat věci pravými jmény a dávat smysl tak obyčejným slovům jako jsou Ano, nebo Ne. Prostě stát za tím co řeknu. Škoda, že už to dneska dávno neplatí. Pro většinu lidí jsou tato slova jen prázdným pojmem. Ale ještě dnes existují potomci indiánů, kteří nosí na krku medailónek s Pannou Marií a českým nápisem. I když už nic nevědí o Moravské zemi nezapomínají na slova Bratrů misionářů, která jim řekli jejich dědové. Třeba jen to obyčejné Ano – Ne!
Naši předkové byli uznáváni a ctěni pro svou moudrost ve všech koutech světa. Nejvíce mezi Americkými indiány, jen u nás se o tom skoro vůbec neví. Je to škoda, usnadnilo by nám to přemýšlení o tom, kde vzít vzory, podle kterých by se nám žilo snadněji. Proč se nechovat jako Moravians a říkat jen slova která dávají smysl? Tím by jsme ale asi zlikvidovali celou naší dnešní politickou scénu!
Frank Nykl.
(Úvod: Všichni, kdo píší o Karlových Varech, se snaží vypodobnit jejich krásu a starobylost. Vyhlídky, rozhledny i půvab lázeňských domů, jakož i celou scenérii noblesních kaváren a vináren. Já jsem zjistil, že o divokých hospodách a nálevnách alkoholu, nikdo nenapsal ani řádku. Proč? To byla a samozřejmě i stále bude součást města i když se o tom bude mlčet. Já nemlčím! )
Vzpomínky na Divoký Západ v Karlových Varech.
Koncem padesátých a začátkem šedesátých let bylo ve Varech několik hospod, kde se scházelo zdejší podsvětí. Většinou si říkali karlovarští Chulí a scházeli se ve všech okrajových čtvrtích. Tam nebylo tak draho. To byla hospoda „Beseda“ v Doubí, „Dolní nádraží“ a „Černá Plzeń“ za „Staliňákem“ (dnes Milady Horákové) na kraji Tuhnic. Nad ní nahoře v kopečku byla a snad stále je „Jízdárna, neboli Gáb“, podle toho, že se tam čepovalo pivo Gambrinus. Na boku Národního domu byla krčma zvaná „Kufr“, nad Skleněným palácem „Jizera“, na Čerťáku „Evropský dvůr“, Na Vyhlídce krčma a herna zvaná „Jaro“ a o kus dál opilecká nálevna jménem „Orion.“ Na rozcestí u Dvorů byla taky správná knajpa „U Koníčka“. Bylo jich mnohem víc, ale tahle alkoholická doupata byla asi nejznámější. Skoro všude se čepovala karlovarská desítka a jedenáctka. (Cena 1.50 Kčs a 1.70 Kčs.) Zdejší pivovar byl vynikající a proto jej skoupil Plzeňský pivovar Prazdroj a zlikvidoval. Ve Varech se pivo začalo vařit už v roce 1879 a skončilo v roce 1999. Plzeňáci svou konkurenci napřed koupili a pak zničili. Vyrábělo se zde pivo 11% Karel, 12% Dukát, dále pak tmavé pivo Lord a Baltazar. V poslední fázi výroby desetistupňový Primus. Teď se snad Prazdroj pokouší pivovar prodat, ale celé zařízení je už rozprodáno a nenávratně zmizelo. (Doufám, že firma, co koupila pozemky, na místě slavného pivovaru nepostaví paneláky!) Nesmím zapomenout ani na nejslavnější noční „Moravskou vinárnu“ dole v Pasáži. Tam bývalo veselo každou noc a když se chlapům zachtělo rvačky, krásná Miluška za barem, která se sice uměla chovat s noblesou, ale rvačky nestrpěla, ihned sama zasáhla. Okamžitě vyběhla, dala každému jednu pěstí, nebo je nakopla do rozkroku a byl pokoj. Proč volat policii? Pak si dali po štamprdli a byl klid. Dodržoval se tam i tradiční rituál, o půlnoci se roznášela česnečka, která přišla každému návštěvníkovi určitě vhod.
Mohl jsi v těchto krčmách potkat, jak špinavé opilce co se jim nechce dělat, tak lidské trosky, které přišly z komunistických kriminálů. Byly mezi nimi i ženy různého věku, jako byla třeba Karina, které se věk nedal určit ani přibližně. Byla známá tím, že neustále točila v ruce kabelkou a nikdy neměla daleko k okamžitým slovním výpadům. Jednou z večera vešla do dveří „Gábu", točila si kabelkou a vypadala zachmuřeně. Mě to nedalo a přes celou hospodu jsem na ní zahalekal: „ Karino, jdeš mi zaplatit pivo?" Obrátila se ke mně, přestala točit kabelkou a s pohrdáním v hlase mi odpověděla tak, že to slyšeli všichni: „ Pane Nykl, vy jste somrák!"
My trampové, jsme přijížděli v neděli večer z bečevských hvozdů vlakem a tak než jsme se rozešli domů, navštívili jsme ještě své oblíbené hospůdky. Z Dolního nádraží bylo nejblíže do „Černé Plzně" a nebo „Gábu." Bylo to naše divoké mládí a jako každé mládí bylo směsicí naivity a touhy po dobrodružství.
Mezi drsnými karlovarskými bijci, byli i ti, co v hospodách nadávali na komunisty a čekali kdo se přidá, aby je mohli udat a tak získat od STB nějaké peníze na pivo. Byly to podivné existence zdejšího podsvětí, ale byli mezi mimi i tací, kteří vážně pomýšleli na útěk za hranice a také se jim to pak často zdařilo.
Začal bych u party Vřídelních jezdců. Ti napodobovali před tím kriminalizované pražské Vyšehradské jezdce, kteří byli všichni pochytáni a výpovědi z jejich procesu se objevily i v rádiu. Bylo to dáno jako odstrašující případ mladých zločinců. Vím, že Vřídelní jezdci se jen bohatě opíjeli, pak se vytahovali jak utečou na Západ a sháněli zbraně. Měli prý mezi sebou udavače a tak je Tajná policie lehce pozavírala. Něco podobného byla parta zvaná Malá Paříž a po jejich rozprášení, jsem pak přišli my - parta Psanců. Jako parta jsme měli ve znaku vytetovanou skautskou lilii, měli svou kroniku a chtěli jsme také utéci na Západ. Něco jako skauti a trampové dohromady, jen trochu divočejší. Napřed jsme se jen tak toulali v okolí Berounky a hledali spřízněné duše. Když jsme se vrátili, tak nás pozavírali. To bylo v létě r. 1961. Já tenkrát dostal podmínku a šel jsem sedět až za rok, kdy mi bylo 18 let. Na mě nic neměli a tak si počkali a dali mi s různými s smyšlenými „zločiny" dohromady i s tou podmínkou 3 roky. Náš kamarád Texi, měl krutou vzpomínku na podivnou a krvavou „vzpouru", které se v Libkovickém kriminále zúčastnil. Měl ránu v plících a prostřelenou ruku Nerad o tom po roce 1968 mluvil, jen u piva si zanadával a pak si sedl před boudu k ohni a začal potichu hrát na kytaru zakázanou písničku "Bratříčku zavírej vrátka," Snad asi to co prožil, ho pak donutilo v roce 1971 skočit pod autobus. I když je jeho smrt stále sporná a není zájem to pořádně vyšetřit!
Pepík (Černý sup) s námi pak jezdil na vandr do Tatrovic a byl to můj soused z naší Bulharské ulice. (Pod bývalou Vindobonou, naproti Lázním V.) Skončil ale hrozně. On měl rád palné zbraně a měl ve své sbírce mimo jiné zbraně i Parabelum a belgickou FN. S tou si jednou u něho hrál i kamarád Reďák a když to jeho neopatrností spustilo, málem si prostřelil nohu. Tady se ještě dlouho po válce zbraně daly sehnat, jeden můj spolužák - Harry Volf, měl doma dokonce i německý lehký kulomet z války. Protože se rád chlubil, jednou v létě si ho postavil v mansardě do okna a jen tak bez nábojů jeho hlavní mířil na kolemjdoucí. (Bydlel u Nemocnice a tak ho uviděli brzy). Lidé ihned zavolali SNB, dům byl obklíčen a Harry byl zatčen. Dostal 3 roky za zakázané ozbrojování.
Pepa - Černý sup měl pořád nějaké problémy, sháněl výbušniny a pokoušel se sestavovat různé granáty. Na konci Tuhnic, u kolejí, byla za války umístěna německá protiletadlová děla. Pepa si vzal krumpáč a vykopával postupně nevybuchlou munici. Tu, již značně rezavou otevíral a z ní pak odebíral výbušnou náplň. Měl na ruce už jen několik prstů, ale to mu nevadilo. Když vypustili v SSSR do vesmíru družici zvanou Sputnik, sešli jsme se s Pepou a asi v pěti lidech jsme na bývalém Sokolském hřišti (na Sokoláku) odpálili svůj Karlovarský Sputnik. Byla to velká pumpička na kolo, naplněná výbušninou z německého granátu, opřená o kámen tak, aby mířila do nebe a byla pak odpálená zápalnou šňůrou. Nastala ohlušující rána a družice zmizela v šedivém oblaku nad námi. Za pár dní jsme se dozvěděli, že se náš Sputnik donesl až k Divadlu a tam u sochy Lenina vybuchl. Policajti (SNB) z toho měli tenkrát manévry. Ale byli jsme po Sovětském svazu první, kdo poslal do vesmíru svůj pozdrav, dokonce z Karlových Varů.
Bylo to kolem roku 1976 a Pepíka zase honili policajti. Už ani nevím proč ho honili, asi zase kvůli zbraním a dostali ho před hospodou v Merklíně. .Tam ho SNB obklíčila. Schoval se za popelnice u hospody a začal střílet. Poranil prý dva členy SNB a tak ho zastřelili. Podle jejich řečí to bylo proto, ze mu došly náboje. To vše jsem jen slyšel a tak nevím, co je na tom pravdy.
Mnoho karlovarských krčem, o kterých jsem tu psal, už nejsou, zmizely pod novými jmény (i napsanými azbukou) a nebo byly zbourány. Je to škoda, ale život jde dál. Děkuji vám starším, že jste si se mnou zavzpomínali. Vždyť trocha nostalgie přece neuškodí.
Groteskní citáty a neslavné výroky z Karlovarska, které nebudou nikdy vytesány do kamene, ani je nenajdete v kronikách.
Přihrublé výrazy nebyly vytečkovány protože jak pravil klasik Jaroslav Hašek, když se ptal jednoho nakladatele, proč na papíře v novinách, v místech kde měly být jeho vulgární výroky, zůstalo jen pár teček: „ Pane redaktore, vytečkovaný hovno neexistuje. Vy už jste ho viděl? “
Odposlechnuto v hospodě Evropský Dvůr na Čerťáku v r. 1965. Seděli jsme tam s partou a začali si povídat s jedním starým Němcem o konci války. Když jsme mu zaplatili pivo, dal se do vyprávění:
„ Dostal jsem tank Tygr a nové boty a jel hurá nach ten Stalingrad. Tam přišla zima a pak Rusi, ti sebrali tank Tygr a boty a já cufůs pěšky do Karlovy Vary. Já seru na jejich válka!“
Když byla ve Varech před rokem 1960 jako odstrašující příklad souzená parta „Vřídelní jezdci“ soudcem Bartůňkem, kterému se přezdívalo „Karlovarský kat“, byl vyslýchán před obecenstvem i jejich sheriff. Soudce Bartůňek se ho začal ptát na to, jak mohl mít pohlavní styk se svou nezletilou milenkou a proč si nezjistil její věk. Ten na to slušně odpověděl:
„ Gentleman se nikdy neptá na stáří ženy.“
Později mě také soudil Bartůněk, za členství v podobné „Organisované skupině s úmyslem rozvracet Socialistické soužití“ v partě Psanců a nejvíc ho zajímalo mé vzezření. Chvilku se zamyslel a pak zaburácel: „ Jak vidím, na hlavě máte, na bradě máte, ale v hlavě asi nemáte.“
Na malém prostranství před tehdejším ONV na kraji čtvrti Rybáře stále socha Stalina. Vydržela by tam dlouho, kdyby nebylo Chruščevova odhalení kultu osobnosti v r. 1956. Ke konci tohoto roku tam Stalin stál pořád, kult - nekult, když tu jednoho dne ráno si na něho se smíchem začali ukazovat kolemjdoucí. Jak by ne, na záda mu v noci kdosi připevnil starý baťoh a na krk mu dal cedulku s nápisem "Pepo, dej bacha, jdou po tobě!" Do rána zmizel.
Ve dnech okupace v roce 1968, kdy nám mladým začali pomáhat i policajti a dávali nám barvy na nápisy protestů proti okupaci, se objevil před Národní Bankou naproti Skleněnému paláci tento nápis: „ Na ochranu Státní banky přijely k nám Ruské tanky. Vždyť to hovno co tu máme, to si sami uhlídáme!“
Také doba okupace, rok 1968. Na pokraji Varů ve čtvrti Dvory, stával ocelový most přes řeku Ohři a když se k nám začaly hrnout ruské tanky s předvojem zřejmě negramotných Mongolů na nich, několik tanků najelo na most a ten se pod nimi probořil. Před mostem stála výstražná cedule s označením 5T (pět tun) a po Varech se ihned rozletěly obrázky s pěti tanky na zlomeném mostě. (Rusové se zřejmě domnívali, že 5T znamená pět tanků). Pod obrázkem byl pak nápis: „ Tam se vás vejde!“
21.srpna 1968 se začaly do Karlových Varů hrnout Ruské tanky a my jsme dostali strach, že díky své neznalosti a hlouposti mohou jejich stroje vjet i na Kolonádu. Tam je několik významných pramenů a mohly by se porušit, nebo i zničit. Tak jsme na jejím konci, odkud by se mohly tanky objevit, s několika nahodilými spoluobčany vytvořili lidský řetěz. Jak jsme uslyšeli jejich hukot, vzali jsme se za ruce a čekali. Ze zatáčky se k nám vyřítily dva tanky a s rámusem se zastavily přímo před námi. Chvilku tam stály a my nevěděli, jestli na nás najedou nebo ne, ale po chvíli zřejmě přišel nějaký rozkaz, tanky se otočily a odjely. Kdyby to nebyla tak vážná situace, bylo by to vlastně k smíchu. Před námi totiž na průčelí Sovětského knihkupectví, visel velký výstižný transparent s nápisem: „ Sovětská kultura, náš vzor.“
Když mi v r. 1970 nadporučík Kroupa v Bečově zabavil po neoprávněném zatčení a následné prohlídce mojí Bibli, kterou jsem si vozil na vandr sebou, začal v ní listovat a pak se zeptal: „ Na co to máte?“ „Občas se do ní u ohně dívám a přemýšlím. Jsou to moudrosti věků“, odpověděl jsem. Ten se prudce postavil a zařval s plných plic: „ Tady vidím Starý a Nový zákon, my vám ale ukážeme náš proletářský Nový zákon!“
Po Chartě 77, kdy jsem se musel nedobrovolně vystěhovat z Varů do Chodova abych „ Svými politickými názory nemohl ovlivňovat veřejnost,“ jsem krátký čas bydlel na ubytovně fabriky, kde jsem konečně pod dohledem sehnal práci, v Chodosu. Jednou tam honili jakéhosi zlodějíčka co vykrádal trafiky a našli ho podle toho, že nebral žádné luxusní cigarety, jejich nápisům totiž nerozuměl, ale bral jen značku Mars. Zeptali se dalších zlodějů, kdo z nich kouří jen cigarety zn. Mars a měli ho. Při prohlídce u něj našli hromadu těchto cigaret, ale dotyčný se vypařil. Tak mu dali na postel papír s předvoláním na Chodovské SNB a v rubrice - Dostavte se -, napsali rukou „kdikoliv“.
Nejznámějším číšníkem ve Varech byl v šedesátých letech náš kamarád Jarda Beneš(Jerry.) Ten byl bohužel díky svému povolání notorickým alkoholikem a tradovalo se o něm, že je opilý ještě dřív než otevře hospodu. Nakonec skončil Na rozcestí v bývalé hospodě U koníčka. Rádi jsme tam chodili, protože si v alkoholickém opojení nepamatoval kdo už mu zaplatil a kdo ne a tak jsme mu párkrát zalhali, že už jsme platili. Účtenky si nevedl a čárky psal na tácek, kde to šlo dobře umazat. Jednou k němu do hospody zavítal jakýsi nový host a když nebyl rychle obsloužen, začal něco vykřikovat o opilých číšnících. Jerry ho popadl, vynesl před hospodu a chvilku se na něho díval jak se zvedá ze země. Potom zakřičel do jeho nadávek: „Když se ti nelíbí ožralí, nemáš lézt do hospody, ty vole!“
L. F. Nykl.