Články Blogu

stbanner.gif
frank_k.jpgKamarádi, kamarádky, přátelé.
      Do tohoto Blogu budou postupně zařazovány články, které přímo nesouvisí s trampskou problematikou, ale vyjadřují moje názory, postřehy nebo úvahy. Většinou jsou to články, které píši pro Karlovarské, Sokolovské a Chebské noviny i některé další časopisy u nás i v zahraničí. Zároveň mé články přebírá a přetiskuje mnoho trampských i civilních internetových stránek. Cokoliv si chcete stáhnou, můžete, jen na konci ponechte mé jméno. Na tom musím trvat.
Přeji dobré počtení a doufám, že si vyberete podle svého ražení a vkusu.
Frank Nykl.

Hodnocení uživatelů: 5 / 5

Aktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnocení

Vážení přátelé. Kdo mě zná ví, že jsem přes polovičku svého života prožil v Karl. Varech, celé své dětství a mládí. Tenkrát na začátku 50 let se pojednou mezi obyvateli města začala šířit fáma, že jakýsi "Rusák" zabíjí lidi, co chtějí uprchnou na Západ. Prý je to šílený vrah, který lidem naslibuje že je převede přes zadrátované hranice u Chebu a těsně před cílem je zabije. Tvrdí, že to tam dobře zná a že je bez problémů převede. Opak je pravdou! Když je před hraničním pásmem zabije, vezme jim tašky, vybere kufry a posbírá zlato stříbro i peníze tam ukryté. Proto vraždí hlavně bohaté lidi. Pak je tam zahrabe a odejde. Jmenuje se prý Skomarovský. Celé Vary si o tom šeptaly, ale nahlas o tom nikdo nemluvil. Lidé se báli! Kdo vlastně byl Skomarovský - vl. jménem Jermolenko? Byl to několikanásobný vrah, o kterém se dodnes neví jak skončil. Když už toho bylo moc a nedalo se to zaretušovat, byl prý zatčen a pak odvezen do Ruska. Tam jeho stopa končí. Snad tam byl potom zastřelen. Podařilo se mi sehnat nějaké protokoly z Karlovarského archivu o tomto hrozném Karlovarském zabijákovi, o kterém se dodnes skoro nic neví. Tak je přikládám v příloze.
 
Frank Nykl.
K tomu Skomarovskému mi odpověděl vedoucí Taxmenů Jarda Čvančara takto - v příloze a je tam i jedna ze starých hornických šachet z okolí Karl. Varů kam házeli Skomarovský s  Bělousovem zabité lidi. Bylo jich prý více jak 50. Takže to byli několikanásobní ruští vrahové mužů, žen a dětí z Varů.
Frank.
 
dopis Franty televize z 2-4-1968 ohledně Belousova wsachta
 
 

 

 

                                                                                                                
Pakliže byl Skomarovský v Karlových Varech velice známá osoba, navíc prý osoba vyznamenaná osobně Klementem Gottwaldem, dovede si každý představit co se odehrávalo když se mezi obyvatele dostala zpráva že byl zatčen, jaká jsou podezření a že bylo také zjištěno skutečné jméno jiné než celou dobu uváděl. Na základě těchto a dalších uniklých informací pak mezi obyvateli vznikla fáma o tom že Skomarovský v bojích o Dukelský průsmyk zabil důstojníka Rudé armády vzal mu jeho doklady, jeho vyznamenání a celou dobu po válce až dodnes se za něj vydával.

Kdo to byl Skomarovský opravdu.
Vypráví  Hrihorij Pavlovič J. alias Skomarovský.

Jako vojín Rudé armády jsem sloužil u námořnictva na parníku
Železňakov v Sevastopolu a po zničení flotily jsem odešel na úsek fronty pod Starou Rus. Tam jsem také získal první vyznamenání za hrdinství a odvahu, sestřelil jsem německého Junkerse 88. V r.1943 jsem byl poslán do Buzuluku, nastoupil jsem tam v rotě kde byli – podkarpatští Rusíni a Slováci. Zde jsem prodělal výcvik partyzánského charakteru, po absolvování výcviku jsem byl vybaven výstrojí a výzbrojí, zároveň mě byly vystaveny nové průkazy v němčině „Ausweiss“ s německými razítky a znaky z důvodu oklamání nepřítele - já dostal průkaz totožnosti vystavený na jméno Jurij Skomarovský s udanou adresou v Magdeburku v pracovním táboře že jsem slovenské národnosti a že můj otec je Polák, vystupovat jsem měl jako utečenec z výše uvedeného pracovního tábora. Z Buzuluku jsme byli dopraveni do města Jefremovo a s 15ti členy skupiny jsme prodělali parašutistický výcvik, pak byla naše skupina dvěma letadly zn.Dagles dopravena a vysazena na Slovensku v okolí Banské Bystrice, měli jsme provádět diversní činnost na Slovensku a dále jsme se měli spojit z druhou partyzánskou brigádou která tam operovala. Při výsadku jsem se zranil, naštípnul jsem si kost a 14 dní jsem nebyl schopen chůze navíc celé území bylo obsazeno němci a z toho důvodu nešlo splnit úkol a spojit se s dalšími partyzány. Už po výsadku se naše skupina zúžila na 7 osob a nevím kam se poděli ostatní, pak od listopadu až do ledna 1944 jsme téměř neměli co jíst tak jsme v počtu 5 lidí přepadli německý konvoj několika povozů ale střelba která nastala přilákala další německou posilu a nás 5 padlo do zajetí. Já zůstal sám, byl jsem mučen a kde jsou ostatní jsem se nedozvěděl. Odtud jsem byl poslán do českého tábora kde jako tlumočník působil jakýsi Růžička a tam bylo výslechem zjištěno že jsem polského původu načež jsem byl převezen do koncentračního tábora Ransdorf u Berlína. Dál se mnou byly vedeny výslechy polským němcem Josefem Klapštrekem a ten zjistil že nejsem Polák ale že jsem Rus tak jsem byl převezen do ruského koncentračního tábora ve Stuttgartu kde jsem pracoval v cementárně. V druhé polovině ledna 1945 jsem byl zařazen do Národní divize gen.Budiščenka – /zřejmě gen.Bunjačenko-Vlasovci/ kde jsme se připravovali na boj s Rudou armádou, já byl staršina a měl na starosti 30 koní s povozy a 30 osob. Velitelem byl němec Braun. V únoru 1945 ale byla značná část lidí z Vlasovovy armády vyslána k osvobozování koncentračních táborů a ke sblížení s Rudou armádou. 20.února 1945 jsme vyšli z Mündstetenu směrem na východ směr Drážďany, přešli jsme do Sudet a na Teplice směr Šanov a Louny, do Loun jsme dorazili v dubnu 1945. Již v táboře v Mündstetenu jsem se poznal s mojí manželkou Marií, byla tam v civilním táboře jako Ruska. Do Karlových Varů jsem přišel počátkem roku 1946 a uváděl jsem že jsem Slovák který bojoval na Slovensku v partyzánské skupině „Smrt fašizmu“.
 
 
 
 


Eskorta skupiny Skomarovského z K.Varů do Prahy ve středu 22.2.1950:1/. Jiří SKOMAROVSKÝ, pravým jménem Hrihorij Pavlovič Jermolen., nar.
     bydliště Masarykovo nábř. 23, v Karlových Varech byl se zatčeným sepsán první protokol,
     po transportu do Prahy byl se Skomarovským sepsán druhý protokol v Praze pak odvolává
     výpověď kterou provedl v Karlových Varech a přiznává že tam při výslechu zapřel že je ruským
     příslušníkem a uváděl že je Slovenské národnosti dále pak přiznává jen to co se mu dosud
     prokázalo. V druhé výpovědi v Praze pak uvádí že se chce co nejdříve vrátit vrátit do SSSR.
2/. Karel A. B ě l o u s e k, pravým jménem  Belousov, nar. - zatčen 22.ledna 1950.
3/. Petr Tatjanin, pseudo Lihovský , nar.
4/. Vasil Masjakov, pseudo Masjak, Ukr.nár., bytem K.Vary Drahovice.
5/. Vasil Černicho, pseudo Kolbasník , nar., čsl.st.př.,bytem Rybáře.
6/. Jan K., nar.,Slovenské nár., bytem Drahovice.
7/. Boris Stibůrek, správně Boris V, věk 37 let, nar., / získaný spolupracovník StB/
     při repatriačním řízení kdy byl zatčen a vyslýchán uvedl orgánům:
     "Byl jsem vychován v komsomole. Odešel jsem z Rusi bez povolení. Žádám aby bylo
     přihlédnuto na mé zásluhy při budování ČSR /spolupráce s StB/."

8/. Nina Z. - družka Borise V., nar. , pravoslavného vyznání, bytem
     Mezirolí, zatčena z důvodu nepovoleného opuštění SSSR, současně s eskortovanou se
     eskortuje její dcera, věk 7let, nar.
9/. Rostislav M. – , čsl.st.přísl.,ukrajinské národnosti, bytem Mezirolí.Současně se jmenovanými osobami se zaslaly i jejich vlastní věci a oděvní svršky. Většina zatčených si však vzala pouze nejnutnější věci neboť věřili a chtěli se navrátit zpět do svých bydlišť.
Současně byly zaslány i vlastní věci Jiřího SKOMAROVSKÉHO i jeho protokolární výpověď kterou učinil v Karlových Varech. Co se týkalo osobních svršků BĚLOUSKA nemohly tyto být se jmenovaným zaslány neboť dle sdělení jeho manželky tento žádných neměl.

Seznam věcí J.Skomarovského:
3 housle, 5 smyčců, 1 hodinky, 5 prstenů, 1 kousek zubního zlata, 5 párů dětských bačkorek
1 lovecký dalekohled, 1 fotoaparát Agfa, 1 fotoaparátBox Tengor, 1 fotoaparát ZeissIkon, 3 stativy na fotoaparát , 1 radiosluchátka.
Seznam věcí A.Bělouskova:
1 legitimace KSČ na jméno Karel Bělousek č.1535992, 1 reemigrační průkaz, 1 pracovní průkaz na jm.Karel Bělousek, 2 spisy Min.nár.obrany, 1 žádost o vydání osvědčení o Čs st. občanství pro Karla Bělouska.                                                                                                                     
                                                                                 
 

 
   


Pátek 24.2.1950
Vnitřní hlášení o splnění úkolu veliteli l.sektoru a uzavření případu.

Dne 23.2.1950 o 10.30 hod. byli sovětským bezpečnostním orgánům předáni příslušníci sovětské státní příslušnosti kteří přímo nebo úzce souviseli s tímto případem. Současně s těmito osobami byla předána zpráva o činnosti SKOMAROVSKÉHO na našem území, protokolární výpovědi všech zúčastněných jejich osobní doklady, doličné věci apod.. Tentýž den byly předány těmto orgánům i manželky a děti Skomarovského a Bělouska které jely zvláštním transportem, se skupinou Skomarovského bylo ještě předáno dalších 12 osob které byly jednak odhaleny na základě prováděných šetření v jiných případech a další osoby které byly zatčeny na dožádání sovětských bezpečnostních úřadů. Uvedená eskorta odjela dne 24.2.1950 o 6 hod. ranní v doprovodu sovětských bezpeč. orgánů směrem na Vídeň kde bylo v té době hlavní sídlo Ruské armády.                                                                              Na základě neustálé „šeptandy“ mezi lidmi která byla aktuální ještě rok po zatčení celé skupiny podalo Velitelství SNB K.Vary v červnu 1952 dotaz na Hlavní správu do Prahy:
" Mluví se o tom, že Jurij Skomarovský pracuje v Praze jako šofér".
   Sděleno zpět bylo:
"... že se to nezakládá na pravdě a že Skomarovský, který bydlel v
  K.Varech – Zahradní 21, byl předán již dříve do SSSR."

Zvláštní zjištění se objevilo před několika lety v roce 2003 v souvislosti s odškodňováním politických vězňů z té doby a hledáním jiného politického vězně který si kdysi odpykával trest v Jičínské věznici. Tento bývalý politický vězeň sdělil že seděl v cele s jakýmsi vězněm Bělouskem, který si tam odpykával 2 roky vězení. Tohoto prý převzala Čsl.eskorta v Čierné n/Tisou od Sovětských orgánů, byl souzen zde a umístěn v tamní věznici. Spoluvězeň Bělouska sdělil ještě že tento někdy v noci ze spaní vykřikoval: „…víc mi nedokážete, jen ty dva… „
                
                                                                                             


 

 
    

Závěr.

Protokoly sepsané StB se Skomarovským byly výstižně označeny v předávacím spisu Sovětským orgánům: "Zpráva o činnosti Skomarovského na našem území", žádné další šetření. Při vyšetřování Skomarovského a při křížových výsleších jeho společníků se nikdo nepřiznal k převodům přes hranice a ani se jim nepodařilo prokázat další vraždy, vyšetřovatelé se dozvídali jen o šmelinách a kšeftech. Není ani vyloučeno že vyšetřovatelé se tehdy velice rádi celého případu zbavili a předali jej Pražským kolegům. Podle slov tehdejších novinářů byli vražděni nepřátelé národa a zřízení nastoleného dělnickou třídou v roce 1948 což nakonec ani nebylo považováno za tak velký zločin
vždyť v té době panovalo heslo uveřejněné v tisku:

          
„Lid čistí republiku od sabotérů, zrádců a nespolehlivých živlů.“
 

Kde byli souzeni a jaké tresty padly v rozsudcích nad obviněnými J. Skomarovskym a Belouskem nebylo nikdy publikováno a v ruských kruzích na Karlovarsku se potom dlouho vzpomínalo na to co se asi s nimi stalo. Podle zasvěcených lidí byla pravda o Skomarovském jak tehdy vyšetřující orgány zaznamenaly pokud se týká jeho aktivity v Rusku pravdivá ale jeho činnost v koncentračním táboře v Německu byla poněkud jiná jelikož Němci měli zvyk najímat jako kápa občany dotyčných národností a proto byl jejich zájem o Skomarovského přirozeně velký, citově tupý, bezohledný, bezcitný kariérista a profesionální voják, v koncentračním táboře byl prý jako kápo zodpovědný za zahubení mnoha ruských občanů a KGB ho měla údajně na listě hledaných lidí „živý nebo mrtvý“ ale pod jeho původním jménem a po válce ho všude hledala. Nežli KGB došla až do Karlových Varů Skomarovský už si udělal mnoho přátel mezi vojskem a důstojníci ho bez vědomí jeho minulosti chránili až nakonec když Čs.bezpečnost Skomarovského zajistila a zjistilo se jeho pravé jméno byl převezen do SSSR kde byl odsouzen a zastřelen. Kde – to nikomu nebylo známo ale co bylo známo že ho spravedlnost dostihla zrovna tak jak jeho ženu a všechny ty s ním zainteresované.
                                             

 



V roce 2007 vydalo knižní vydavatelství Mladá fronta román
  
SIROMACHA  
od autora Alexe Koenigsmarka který k tomuto dílu uvádí:

"Román je založen na skutečných událostech o nichž mi vyprávěl otec,
který léta 1945-49 prožil v Karlových Varech."

Ve zde popisovaném "Případu Skomarovský a spol." je použita krátká stať z románu.
Román nastiňuje události v té době - před a po osvobození v Karlových Varech,
okolo Skomarovského i jeho přátel.
Pro čitatele znalého Karlových Varů té doby je toto vyprávění vcelku poutavým zážitkem.Podobné a jiné kriminální případy z nedávné minulosti.

 

Hodnocení uživatelů: 0 / 5

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení

OF.

V sobotu 18.listopadu 1989, jsme nic netušíc o začínajícím pádu komunismu pomáhali trampům z T.O.Yak ze Sokolova, zvládnout Zimní hry v Libavském údolí. Když jsme v neděli ráno odjížděli, zpívali jsme si v autobuse nahlas umlčené písničky Waldemara Matušky a Karla Kryla. Lidé, kteří s námi jeli se napřed chovali zdrženlivě, ale pak roztáli a zpívali s námi. Když se pak celým autobusem nesla jedna ze zakázaných písniček Matušky „Jó třešně zrály…“, otočil jsem se na šoféra autobusu, jestli se nezlobí. Ten odpověděl jednou krásnou větou – „Mě Walda nevadí!“ Jako kdybychom to snad všechno přivolávali. Až doma jsme se dozvěděli z Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy, že už to začalo.

 

V pondělí ráno jsem jel do práce a v autobuse se jakási soudružka začala rozčilovat, co že si prý ti študáci dovolují, my na ně platíme a oni manifestují. Nastalo ticho, nikdo nic neřekl, až v tom se ozval jakýsi silný hlas. „Drž hubu soudružko!“ Ta se zarazila a zmlkla. Doteď jí to nikdo takhle neřekl a určitě pochopila, že ten hlas mluví i za nás ostatní. Zprvu si nebyl nikdo jistý, co se stalo, ale po vysílání rádia Svobodná Evropa a po ujištění, že byla krvavě potlačena studentská revolta na Národní třídě v Praze, lidé chtěli vědět, co se děje. Byl jsem tehdy pracovníkem podniku Chodos a když se tam začalo zakládat Občanské Fórum, snažil jsem se do něho vstoupit. Bylo mi ale řečeno, že je to záležitost dílovedoucích zástupců ROH a protože jsem nebyl řádně zvolen a nebyl jsem v KSČ, nikdo se semnou nebavil a do OF jsem se nedostal. Na mé námitky, že tady se nejedná o nějakou obměnu funkcionářů, ale o svržení totalitního režimu a protože jsem stál u Charty 77, musím být u toho, řekli mi, že mám asi špatné informace. KSČ se prostě držela moci a tu dodnes díky svým kontaktům a ponechaným majetkům v celé šíři nikdy nepustila.

Takže mi nezbývalo, než odejít do Občanského Fóra města Chodova a tam nabídnout své služby. Město Chodov má 15.000 obyvatel. Přišel jsem tam včas, den před mým příchodem se totiž konala veřejná schůze OF v místním kině a plný sál chodovských občanů byl rozčarován, když jako zástupci OF na pódiu vystoupili někteří členové KSČ, kteří ještě nedávno mluvili jinak. Lidé z kina houfně odcházeli a někteří z rozhořčených občanů zahazovali před kinem své trikolóry. Bylo jich na chodníku dost. Takže nastala velká práce, vysvětlovat lidem, že to s nimi myslíme vážně a že nejsme bývalí funkcionáři KSČ. O mě se vědělo, že jsem stál proti totalitě a tak jsem se stal střídavě mluvčím OF. Začal jsem pomáhat, jak jen to šlo. Kancelář o dvou místnostech jsme měli na pokraji starého náměstí, v prvním domě od silnice, v posledním patře. Před vchodem byl tehdy stánek – trafika. Avšak i tady jsem stále narážel na neporozumění a někteří co byli se mnou ve výboru, měli poněkud odlišné názory než já. Já jsem měl prý na jejich vkus k tomuto tématu příliš radikální přístup. První, co jsem se pokusil prosadit, bylo vyjmutí a odstranění busty Lenina před tehdejším NV u kostela. Když se mě mí kolegové naivně zeptali, proč mi tam ten Lenin tolik vadí, dal jsem jim okamžitou odpověď: „Když se někdo k tomuto krvavému idolu modlí, ať si jej dá doma na kredenc, ale ať ho nenechává venku na ulici, mezi slušnými lidmi!“ Díky nesouhlasu s mým návrhem, byla pak tato busta v Chodově stažena jako jedna z posledních na okrese.

Další, o co jsem se jsem se zasloužil, bylo prosazení návrhu mnoha obyvatel, ve formě změny názvu některých ulic. Jenom se mi dodnes nepodařilo a už asi nepodaří, změnit název náměstí ČSM u Kulturáku, na název ulice generála Pattona, osvoboditele Západních Čech. Stále je tam cedule ČSM. Jméno ČSM byla zkratka Československého Svazu Mládeže, to je mladých komunistů. Za mého času, kdo do této mládežnické organizace nevstoupil, musel počítat i s tím, že se nemusel ani vyučit, natož absolvovat Vysokou školu. Bylo to prostě terorizování osobnosti. Několikrát jsem pak na různých podiích vysvětloval cestu ke svobodě člověka a demokracii, ale dodnes se mnoho nezměnilo.

Další věc, kterou jsem měl na mysli, jsem propracoval do důsledku. Chodil jsem po Chodově a sbíral od občanů města podpisy na obnovení pomníku Americké Armády. Sehnal jsem s dalšími spolupracovníky přes 1.000 podpisů. Na schůzi OF jsem se sešel s nově zakládajícím členem Soc. Dem a s tím jsme se domluvili na místě pamětní desky a protože tam, kde kdysi stával pomníček na paměť osvobození US Army je už dnes rozšířená silnice, dohodli jsme se na tom, že z toho bude nakonec pamětní deska na zdi školy. Sociální Demokracie slíbila, že bude tento projekt financovat a nastalo ticho. Když se pak tato deska po 10 letech objevila přesně tam, kam jsem ji tenkrát chtěl dát a můj nápad se konečně realizoval, nebyl jsem ani pozván na její slavnostní odhalení.OF před 25 lety

Nás členů OF byla jen malá hrstka a tak díky spolupráci s některými rozumnými členy Národního Výboru a příslušníky SNB, se nám podařilo ve městě udržet pořádek bez jakéhokoliv náznaku vyřizování účtů a nebo (nedej Bože), rabování. Bylo to těžké, protože ve městě byla většina těch co byli členy KSČ a ti se jen tak nehodlali vzdát.. Je pravda, že do hornických „Brigád Socialistické práce“ vstupovali hromadně, ale jen pod pohrůžkou vyhazovu z práce a podobných nepříjemností. Ti a další nám pak plnili sály ,kde jsme promlouvali k občanům města, hlavně v kinosále a pak začátkem ledna 1990 před kulturákem, k výročí úmrtí Jana Palacha a Jana Zajíce. Já jsem si žádné projevy nepsal a mluvil tam k lidem bez papíru. To, že se o těchto důležitých věcech, jako je obnova demokracie ve městě nikde po 23 let nepsalo, ani v historických knížkách o Chodově není naše vina, my jsme jen přišli z práce domů, už jsme utíkali na schůzi OF a byli tam až do noci. (Samozřejmě zadarmo). Mezi tím přicházeli lidé se svými starostmi, stížnostmi a problémy a my jsme vše pomáhali řešit. Zda se nám to podařilo, to posoudí historie.

Poslední věc, kterou jsme s jinými nadšenci dovedli do zdárného konce, bylo znovu založení Skauta Junáka v Chodově. Dne 15.12. 1989 jsem na Veřejném zasedání v kině z pódia vyhlásil, že hledám bývalé činovníky a členy Junáka a že se sejdeme 20.12. v místnostech OF. Také jsem tohle provolání vyvěsil na městskou nástěnku. Mám kopie originálních dokumentů o tomto aktu. Originály jsem zapůjčil zdejšímu oddílu Junáka, pro jejich budoucí výstavu. Toho dne 20.12. jsme se konečně sešli s lidmi, z nichž někteří byli činovníky Junáka již po válce a zažili jeho první likvidaci po r. 1948. Některé další jsem znal byli to kamarádi, protože své oddíly, které byly sice pod hlavičkou Svazu mládeže, oblékali do trampského oděvu a tak pokračovali ve stylu J. Foglara. Ti se k nám rádi hlásili, protože jsme byli „jedné krve“ jako Mauglí.

I přesto jsem rád že jsem Junákům pomohl v těžkých začátcích a našel pro ně první klubovnu na Koupališti. Můj idealismus v boji za lidskou svobodu už nebyl na pořadu dne a začalo se bojovat o židle na Národním Výboru a o funkce. Tomu už jsem nerozuměl a tak jsem skončil s politikou.

Začal jsem zase jezdit do Sokolova, ale už ne na setkání s jejich OF, teď jsem pomáhal s dalšími kamarády při obnově Tábornické Unie. Nakonec jsem zůstal trampem a nikdy toho nebudu litovat! Na závěr bych chtěl dodat, že existují i lidé, kteří nezapomínají. Při oslavách Výročí města, kdy se rozdávala různá ocenění občanům, co se zasloužili o rozvoj města, mě nikdy neposlali ani pozvánku. Už jsem si zvykl na to, že nepatřím mezi bohaté vyvolené, jen mě překvapilo, že na mě nezapomněli zdejší skauti. Na konci léta 2009 jsem byl totiž pozván do zdejší skautské klubovny na slavnostní zakončení Skautského roku. Tam jsem byl vedoucím představen dalším činitelům (s některými už jsme se znali skoro 20 let), mladým skautům a jejich rodičům. Pak mě přede všemi oficiálně poděkovali a předali své nášivky a odznaky na košili. Mám to v knihovničce na čestném místě a jsem velmi rád, že ještě existují lidé, kteří se nebojí říkat pravdu o své minulosti. Dnes se ale se mnou skauti zase nebaví a o tom, jak byl znovu Chodovský oddíl v r. 1989 založen se taktně mlčí. Muselo by se říci mé jméno a protože jsem starý tramp, tak se asi do jejich historie nehodím. Jak mi tenkrát po tom, co jsem jim pomohl při obnově, řekl jeden z jejich funkcionářů: „ Vy trampové si vodíte do lesa děvčata, opíjíte se a to se neslučuje se skautskými zásadami.“ Jsem tramp a jsem na to hrdý. Na co je hrdý on? Vždyť většina skautských vedoucích tehdy přešla do KSČ a dodnes se z toho nevzpamatovali. Frank Nykl.