Náchylnost k nastuzení, revmatické bolesti kloubů, potíže s urologickými záněty a podobně. Najednou jsem nemohl pochopit, jak to že slavní pistolníci neměli díky nocování na holé zemi a spaní pod širákem jen pod dekou, starosti s močením, nebo se stolicí. A jestliže ano, měli nějaká podobná místa klidu a úlevy jako my?
Nedalo mi to a začal jsem se po tom pídit v archivech. Ale v puritánské Americe oněch dob, se o tom nemluvilo a tak ani nepsalo. Muži se tehdy třásli rozkoší při pohledu na ženský kotník, který se objevil, když si dotyčná dáma musela trochu vykasat sukni, při nastupování do dostavníku. Muži museli nosit na hlavě klobouk, jakož i ženy a prostovlasý byl jen tulák a žebrák, který měl klobouk na vybírání drobných. Pornografie neexistovala, jen mezi muži kolovaly užmoulané obrázky žen v nočních úborech a nahota byla jen v nevěstincích. A tak záchody - ty prakticky nebyly a o tom jak vznikly, se mi z různých světových historických archivů podařilo sestavit tyto další řádky.
I když se to nezdá, Leonardo da Vinci je jedním z prvních průkopníků záchodu.
Morová nákaza, která postihla v letech 1484-86 Milán, podnítila Leonarda k vytvoření plánu ideálního města, kde by se žilo lépe a především zdravěji než v dosavadních lombardských městech. Klíčovou úlohu v jeho návrhu měla především síť plavebních kanálů spojených s řekou. To představovalo nejen nejčistší dopravu v rámci města, ale byl tak umožněn i obchod se vzdálenými oblastmi.
Cílem Leonardova urbanistického řešení bylo také omezení nebo, ještě lépe, zrušení úzkých špinavých uliček města. To se pokoušel řešit víceúrovòovými komunikacemi. Spodní byly určeny hlavně pro obchod, jenž musel počítat také s koòskou dopravou, a horní pro běžný pěší provoz. Pamatoval i na podzemní kanalizaci pro odvoz odpadků, na vodovody, na vhodné způsoby topení a dokonce na štoly pro dopravu zásob přímo do sklepů.
V r. 1516 Mistr Leonardo plánoval řady splachovacích záchodů pro hrad Františka I v Ambrose, včetně odtékajících kanálů ve stěnách uvnitř a větrací systém který procházel skrz střechu. Bohužel, stejně jako jeho plány pro létající stroje a vojenské tanky, byl tento projekt zničen a prohlášen za nesmysl. Proto skutečný dnešní vynález splachovacího klozetu musíme připsat na konto Sira Johna Harringtona.
Největší počin lidského důmyslu a duchaplnosti byl vynalezen pro jeho schopnost, použití v okamžiku běžné lidské reakce. Tento vynález, který je teď převážně přehlížen, nebo pokládán za samozřejmost, se ale stal revolučním převratem v hygieně po celém světě víc, než nějaká vakcína. Tento úžasný vynález je splachovací klozet.
Já se stále domnívám, že největší lidský vynález moderní doby není jen elektřina, auto a domácí spotřebič. Dokázali by jste si ale představit váš život bez moderního splachovadla? Nejspíš by vám nepřišlo na mysl, že by jste mohli žít bez toalety, ale až do 18. tého století byl sváděn s lidským odpadem každodenní boj a stal se tak odporným problémem.
Historie
Toalety se objevily v historii brzo. V 25. století př.n.l. lidé z oblasti Harappa (Pákistán) měli v každém domě vodní toalety spojené kanálem zakrytým pálenými hliněnými cihlami. Toalety byly i v starověkém Egyptě a číně. V římské civilizaci byly někdy toalety částí veřejných lázní, kde ženy a muži byli společně ve smíšené společnosti.
V nejstarších rukopisech je zmínka o lidském odpadu už před více jak 3.600 lety a je o tom zápis i v bibli. "A budeš míti kolík mezi nástroji svými, a když bys chtěl sednouti vně (svého stanu), vykopáš jím důlek a obrátě se, zahrabeš nečistotu svou..."(Pátá kniha Mojžíšova, kap. 23:12-13). Před několika tisíci lety, kdy byla sepsána bible , se lidské bytosti začaly usazovat a jeden druhému se snažily pomáhat.
Jak se svět stával stále více zalidněný, ukládání lidských odpadů bylo těžší a obtížnější. Ve starém Egyptě, bylo řešení likvidace odpadu stále větším problémem. 2500 let př.n.l., Egypťané vyřešili toto dilema likvidace odpadu tak, že vybudovaly koupelny s latrínou kterou, která se ručně splachovala vědrem vody. Latrína se vlévala do potrubí z kameniny a mnoho z těchto zařízení je používáno dodnes. řím měl také veřejnou kanalizaci a tento systém se nazýval Cloxa Maxima. To bylo vybudováno tak, že byla v každé ulici ve stejné výši umístěna káď s dešťovou vodou na spláchnutí lidského odpadu. Veřejná latrína byli přímo nad kanálem s vodou. Latrína byla z kamene s dírou uprostřed a mnohé z nich se už podobaly dnešním toaletám se sedátky, jako je používáme dnes. Mnoho těchto pokrokových technologií se však po Evropě nerozšířilo, nicméně, Evropané bojovali s kanalizací dlouhá staletí, protože ta byla pro ně nejdůležitější.
Po římanech, kteří budovali velkolepé veřejné lázně (ti nejbohatší měli dokonce i své soukromé), přišla doba temna pro osobní hygienu. S výjimkou oblastí pod arabským vlivem se lidé ve středověké Evropě nekoupali. Každá domácnost sice měla vědra a kádě na mytí, ale příliš často se nepoužívaly. Dokonce ještě v roce 1750 byla koupelna v pouhých šesti procentech pařížských paláců. Panoval názor, že koupání je nezdravé. Lidé věřili, že teplá voda rozšiřuje póry, kterými pak do těla mohou snáze pronikat choroboplodné zárodky. Až koncem osmnáctého století začali lékaři lidem doporučovat, aby si každý den myli obličej, krk a ruce. Francouzi vymysleli vanu s odtokem, kterou si v roce 1790 odvezl do USA Benjamin Franklin, jenž byl americkým vyslancem ve Francii. Uběhlo ale ještě hodně času, než se z koupání stal každodenní zvyk. A tak když královna Viktorie nastupovala v roce 1837 na anglický trůn, nebyla v Buckinghamském paláci jediná koupelna. Ještě v sedmdesátých letech devatenáctého století byste koupelnu našli jen v několika málo domech. Vany s trubkami pro přívod teplé vody se začaly vyrábět v 80. letech devatenáctého století, kdy se začaly používat domácí kotle ohřívané teplem z kuchyòských kamen. V té době také začala sériová výroba litinových van.
V r. 1189, bylo město Londýn naprosto špinavé. Populace narůstala rychle a mnoho jeho obyvatel žilo v bídě. Londýn proto vybudoval veřejné a soukromé zařízení nazvané "garderobes". To byla toaleta, nebo sedátko, obojí v soukromém domě nebo ve veřejné hale. To bylo připojeno rourou přes zadní stěnu budovy, kde bylo zakončeno. Odpad se odtud vyprázdnil přímo do jámy, příkopu, nebo řeky ven z budovy. Ohromné veřejné záchody se vyprazdòovaly přímo do řeky Temže a to způsobovalo strašný zápach a nakažlivé nemoce pro celou populaci Londýna. řeka Temže byla zaneřáděná a zaváněla hnilobou. Veřejnost si proto vyžádala, nařízení, že veřejné záchodky musí být vyzděné, nebo alespoò vzdálené 5 * stop od nejbližšího souseda. To nařídila v r. 1189 Londýnská zdravotní komise a tento zákon měl tímto zlepšit zdravotní podmínky obyvatel.
Nicméně, vynález který měl největší vliv na naprostou velikost a koncentraci lidské civilizace, je domácí záchod. Přesněji řečeno, je to záchod (s průvodním jevem a nápadem na zpracování odpadu), který takto umožòuje vysokou hustotu lidské populace. Vezměme v úvahu, jaký by to byl život ve velkém městě, jestliže by každý člověk z 50 podlaží v bytě ve věžáku musel používat stále stejnou kůlnu venku před barákem. Nebo tím hůře, jestliže by pokaždé vyprázdnil svůj nočník z balkonu, jak to bylo dosud samozřejmostí před 150 lety. To by přineslo úplně nový význam pro ranní vstávání a bez záchodu by vysoká hustota obyvatelstva byla prostě nemožná.
Veřejné záchodky " garderobe" se stavěly až do roku 1530, a nakonec vyústily v nový moderní záchodek. Z dřevěné sedačky pak vznikl porcelánový nebo kovový hrnec, pod kterým byla nádržka na odpad. Stolička měla sedadlo které bylo pokryto sametem a bylo často vybaveno držadly pro cestování. Toto byl veliký vynález pro krále a královny, šlechtice a dámy. Chudí přesto vykonávali potřebu na ulici, nebo do kbelíku, popřípadě do vodovodní nádržky ve svém domě. Kbelíky nebo noční nádoby se pak vylévaly z okna rovnou na ulici a tak si dovede jistě představit ten zápach v temných středověkých městech. Sice byl kolem domů jakýsi odpadní žlábek, ale ten byl věčně ucpaný a odtékal rovnou do řeky. Koupání v této řece muselo být nebezpečné a plné nákazy. Tak mohly vznikat i různé nakažlivé choroby a mor.
Jako s mnoha vynálezy i splachovací toaleta nebyla objevena najednou, ale je výsledkem dlouhodobého vývoje. Proto následující seznam obsahuje mnoho jmen tvůrců, kteří významně přispěli k vynálezu.
Za vynálezce splachovací toalety se považuje Sir John Harington (v roce 1596), i když během Viktoriánské éry nastala zlepšení regulace (pravděpodobněji to provedl Alexander Cummings než Thomas Crapper, jak je obvykle uváděno) a použití splachovacích toalet se rozšířilo. Před a během tohoto přechodného období (v některých oblastech až do 20. století) mnoho lidí používalo externí toalety, zvlášť v rolnických oblastech. Sir John Harington byl příbuzný královny a uplatnil v Británii dva modely záchodu, které byly skutečně vyrobeny a používány. Ale žádný nepřežil a tak jsou dohady, jestli opravdu existovaly. Zásluha Haringtona na vynálezu záchodu je stejný, jako že slavný Da Vinci je otcem vrtulníku.
Koncepce měla možná dobrý nápad, ale zhotovit výrobek skutečně tak, aby byl funkční, je něco úplně jiného. Přibližně o 200 let později v r. 1775, získal Alexandr Cummings Anglický patent na odtokový odlučovač vody pod mísou. To byl největší pokrok směrem k opravdovému fungování záchodu, který se již nezměnil a zůstal ve stejné funkci. Ve skutečnosti vše setrvalo až do výrobku slitiny, ze které se vyrobila odtoková roura a to celé bylo v r. 1800 vylepšeno porcelánovou mísou. Jestliže měla fungovat toaleta, tak mohla být umístěna do jakékoliv kůlny.
První smontovaný odpad byl vynalezen pro obydlí v Anglii a Spojených státech během 19 století a byl mechanický, ne hydraulický. Byla to přenosná kůlna a pod ní díra v zemi a to vše bylo pro několik domů. Suchý zrnitý jíl byl používán jako splachovadlo a sypal se do díry již vysušený, aby to zamezilo zápachu. Když byla díra plná, tak se zasypala a záchod byl přenesen někam jinam. To byla polo-automatická výroba hnoje v budce pro lidi a pro malé vylepšení měla budka sedátko i stříšku.
První zpracovatelské pokusy o hydraulickou likvidaci odpadu přinesl vynález, dostatečně logický, který vypadal jako automatická komora s hrncem. Byla to vykopaná jáma pro mísu nebo hrnec, připojená na nádrž na vodu, nebo cisternu, která proudila do hrnce a dírou do odpadu potrubím ven do nádrže v podzemí, nebo vytékala dál do vody. Nějací vynálezci použili lepší mísy s držadly a pod odpadovou mísu dali vodní uzávěr, čímž zajistili, že odtok do kanalizace se už nemohl vrátit zpátky do domu. V r. 1862, během Americké Občanské války, byl tento záchod navržen pro loď Monitor a instalován potápěčem. Byl to první typ mechanické toalety pro posádku.
Nejvíc používaná první generace záchodu byla ta nejjednodušší. Mísa s dírou vpředu nebo vzadu a nádržka naplněná vodou s uzávěrem a tak byl odpad odváděn z domu do hlavní kanalizace. To byl ten základní způsob, který Alexander Cummings navrhl už o století dříve. V uspořádání tu je malá odlišnost od typické výlevky v kuchyni. Jedná se o větší zdokonalení jeho vynálezu, který se začal používat až pod porcelánovou mísou. Je to sifon, který dokázal zamezit páchnoucímu puchu, prosakovat ze septické jámy.
Tato první generace toalet se stala známou jako, (záchod vyplachující se ven). Některé společnosti v Anglii je začaly prodávat již v r. 1879 Jedná se o společnostThomas Twyford England, kde už byl záchod vybaven první celo-keramickou mísou. „Delfínový " záchod byl vystaven na Světovém veletrhu ve Philadelphii, ačkoli není tak jisté, že výrobcem byl onen Twyford. Tento nový anglický splachovací záchod, se ukázal být tak populární, že do něho musel městský úřad instalovat vodu z odpadových rour. Toalety začaly být exportovány na Americký kontinent, aby podnítily zájem místních výrobců. Splachovací záchod ale zatím ještě nezvítězil nad venkovní budkou, nebo nočníkem - ještě je neporazil! Stále dobře fungovaly celá staletí. Jestliže všechen odpad neodplaval přes sifon, smradlavý zápach nezmizel. Výrobci a vynálezci neustále pátrali po vylepšení. První zlepšení bylo zkombinování směru odtoku vody v míse pod sifonem. Tato toaleta se stala známou jako „splachovací dolů " a byla na trhu krátce po záchodu „splachovací ven." Nicméně, obě bývalé soupeřící strany měly souhlasný názor na odstranění těžšího odpadu z mísy. Na konci 19.století výrobci sanitárního zboží přišli na to, jak je možno spláchnout vodou z nádržky zbytky odpadu na stěně mísy a jak by mohl tryskající příval vody vytlačit odpad ven. Stačilo změnit tvar výpusti sifonu a ten tak začal pomáhat dostat ven zbytek odpadu.
Tak se narodil moderní splachovací záchod!
Angličtí dějepisci uznávají porcelánky v Chelsea a v Beaufort Works., které jako první v r. 1886 vyvinuly záchod se splachovacím přítokem vody rourou zezadu do mísy, ačkoli Američané měli nádržku s vodou patentovanou v Americe už o 10 let dříve, na stejný způsob splachování.
Většina vkusných reliéfních a ozdobných toalet byla instalována ve starých zámcích nebo v architektonických starověkých domech, kde už byly zavedeny typy na „ splachování ven." Rozmachem dalšího století, kdy už byly vyrobeny dokonalé splachovací záchody, se styl módy změnil. Začaly reakce na bohaté dekorace celé domácnosti a na předměty ve Viktoriánském stylu. Na začátku 20 století byly tvary moderních vyráběných předmětů, už hladké a jednoduché. Ale změna samotného vkusu nezodpovídá za dokonalý nedostatek uměleckého vyjádření a tak zasadila ránu průmyslu minulého století. Tím také nastaly ve velkých továrnách obrovské změny ve výrobě. Kapitáni průmyslu odvozovali z anglického keramického průmyslu, který měl ve výrobě dlaždice, stejně jako jídelní porcelán. Royal Doulton, dům dosud známý dekorativním čínským porcelánem, se stal jedním z prvních a největších výrobců splachovacích záchodů.
Skupina průkopníků tak přinesla na trh první záchod, který vyrobili společně umělci a inženýři. Oni dali svoje jména drze a hrdě na výrobky které stvořili. Jedna anglická společnost Thomas Crapper připomíná záchod více než kdo jiný svým jménem a tak se jeho jméno stalo nerozeznatelné od jeho výrobku. Podle Crappera by měl být záchod výstavní místností bytu.
A tak jsme konečně u historie Anglo - Amerického záchodu.
Již několikrát zmiòovaný Thomas Crapper vymyslel koncepci moderní koupelny jako hlavní chloubu celého bytu. Ale v tehdejší puritánské době 19 století, se jaksi nedalo na veřejnosti mluvit o zařízení koupelny a zvláště záchodu, bylo to prostě tabu! Crapper & Company dokázal i přesto prosadit hygienické zařízení u velké části špinavých a nedůvěřivých lidí. Ti pak začali přemýšlet nad tím, jak je nelogické chodit na kbelík nebo na nočník v rohu místnosti a splašky pak vylévat z okna, nebo je nosit na hromadu za dům! Ale nakonec sami ti, co už byli přesvědčeni, zahráli ze studu tohle téma do ztracena. Ostatní zákazníci pak museli projednávat tuhle otázku diskrétně se svým architektem nebo klempířem, který s tím navštívil prodavače oněch nejmenovaných výrobků. Zastupující firma se Zdravotnickým zbožím (tak se nenápadně jmenovala), jim pak poslala tyto předměty na ukázku v miniaturní velikosti; t.j. mísy, umyvadla a vany v jednom pytli. Zákazníci si pak museli představit, jak to vše bude vypadat v opravdové velikosti až to dostanou a jestli to bude splòovat jejich předpoklady.
A Crapper pak způsobil senzaci, když na domě své firmy kde také bydlel, dal instalovat do velkého okna nad úrovní dlažby velké tabulové sklo hned na kraji cesty u Malbororough. Všechno zboží bylo uvnitř za sklem komplexně vystaveno i když to pohoršovalo, přesto se stal slavným a lidé se u jeho okna zastavovali. říká se že - uhlazené dámy při pohledu na lesklé záchodové porcelánové mísy omdlévaly!
Kdo tedy opravdu byl vynálezcem WC?
Je jasné, že mezi hlavní průkopníky patří Thomas Crapper. Byl to zlepšovatel a vynálezce a obdržel 9 patentů, ale on nevynalezl záchod, ten se vyvíjel po mnoho staletí. On ho jen zdokonalil a předal široké veřejnosti. Proč je Crapper divné jméno ? Nám, kteří neznáme anglosaský jazyk, to mnoho neříká ale....
Crap - je starý anglický výraz pro „ lidský trus, výkaly, nebo podobný odpad ", který se požíval ve staré dobré Británii koncem 16.století a proto také nebylo ve Viktoriánské době nic zábavného na přímení „ Crapper " . Nicméně první angličtí osadníci v Americe vzali tenhle výraz za svůj a tak se v USA používá dodnes ve spojení se záchodem. Když byli Američtí vojáci na konci první světové války v r. 1917 odveleni do Londýna, ohromně se bavili, když viděli jméno Crapper, které zdobilo nádržky na WC. Jejich Angličtí přátelé v tom neviděli žádnou legraci, protože tenhle hanlivý výraz pro lidský trus už dávno zapomněli. Američané jim ihned se smíchem vysvětlili, že takto pojmenovaný celý WC přístroj, je vlastně The Crapper - neboli „ Hovòák ". Tento výraz se pak s ještě větší vehemencí znovu uchytil po jejich návratu do Ameriky. Pravděpodobně proto, že to dávalo smysl těm, co si byli vědomi vulgárního významu slova Crapp. Kvůli Americkým kulturním vlivům na Velkou Británii a Evropu je slovo Crapp teď široce používáno a humorná přezdívka záchodu je vesměs uznávána. ( Takže, když jde někdo na Crapp, už víte kam jde.) Thomas Crapper odešel do důchodu v r. 1904 a předal celou svoji firmu svému společníku Robertu Marr Wharamovi a svému synovci jménem George. Sám zemřel 27.ledna 1910 a byl pohřben na Elmerském hřbitově. Leží tam vedle své ženy Mary, která zemřela už v r. 1902. Mr. & Mrs. Crapperovi ( Hovòákovi), nezanechali žádného vlastního potomka.
Toaletní papír byl poprvé vyroben v číně ve 14. století.
První továrně vyrobený papír propagován výhradně pro toaletní použití produkoval Joseph Cayetty v USA v roce 1857. Jméno Cayetty bylo vytištěno na každém listu.
Před tímto vynálezem, bohatí lidé používali ke své očistě vlnu, krajku nebo konopí, zatímco méně bohatí používali ruku omývanou v řece, nebo se čistili různými materiály jako hadry, dřevěné hobliny, tráva, seno, kameny, písek, mech, voda, sníh, kukuřičné slupky nebo mušle, v závislosti na zemi a počasí nebo sociálních zvyklostech. V starověkém římě se obvykle používala mycí houba.
V některých částech světa se běžně používaly (nebo i dnes používají), staré noviny, telefonní seznamy, reklamní brožury atd.
Použití vody pro čištění bylo obvyklé na Středním východě, kde lidé používali levou ruku na čištění a pravou ruku na jídlo. V některých částech Afriky to bylo naopak a stisk pravé ruky byl považován za nevychovaný.
A co Divoký Západ?
O tom se v souvislosti s obyčejnou lidskou potřebou moc nepsalo. Koho by zajímalo, jestli měl sheriff - hrdina, zácpu nebo nastydlé ledviny? Tady šlo o jiné hodnoty, o právo a čest a proto se tomuto tématu nepřikládalo tolik vážnosti. Spíše naopak. Na rančích byly různé přístavky a venkovní dřevěné budky, kterým se říkalo „ Outhauses" a ty byly častým předmětem drsného humoru.
Při shánění dobytka to však bylo horší, jít v prérii na velkou stranu, může přinést také nádech dobrodružství. Nedočkavý honák si pak musel dát pozor na tři věci. Nesednout si holou zadnicí na kaktus, na ostruhy a nebo na chřestýše. Bylo by to asi trochu nepříjemné. Spisovatel J.R.Pick ve své humorné knížce o Divokém západě „ Ruce vzhůru boys!" píše:
„ Beru vzhledem k jistým zažívacím potížím, denně živočišné uhlí. Trochu se stydím. Ve století páry a elektřiny funguji na uhlí."
V dalším odstavci pak mluví i o chorobách, které byly v těchto končinách rovněž běžné: „ Když mi bylo šestnáct, zavedl mě Joe Webster do nevěstince v Houstonu (Texas). říká se , že taková zkušenost je pro mladého člověka k nezaplacení. Ale nemyslím. Léčení mě přišlo všeho všudy na třicet dolarů."
U nás vyšla před lety knížka málo známého spisovatele Petra Chudožilova, která se jmenovala „ Kapři ve vysokých trnkách ". Knížka, která byla po r. 1970 zakázána, dokázala humorným způsobem popsat těžkou dobu padesátých let u nás: „ Stojím před záchodem a buším na něj pěstí. Uvnitř sedí kamarád a tak se ho ptám zvýšeným hlasem. Co tam tak dlouho děláš? Odpoví stručně a výstižně - Hovno! Jenom jednou před tím jsem ve svém životě slyšel tak stručnou a výstižnou odpověď na okamžitou lidskou činnost. To když jsme byli jako vojáci ve vojenské prostoru na Doupově a kamarád voják, rozstřílel samopalem barokní oltář. Otázal jsem se ho s hrůzou v hlase - proboha co to děláš? Odpověděl stručně a výstižně: Sloužím Vlasti!"
Z archivních materiálů a literatury celého světa sestavil L.F.Nykl