Po dlouhé nemoci zemřel ve středu 20. listopadu 2013 v Praze zpěvák Pavel Bobek. Bylo mu 76 let.

(Před léty, tak v r. 1989 jsem se setkal na Country kamiónu v Božičanech s paní Lídou Nopovou a ta mi po příjemné rozmluvě poslala pro můj časopis Stopař některé zajímavosti ze života jejího přítele Pavla Bobka. V těchto dnech jsem povídání našel, přečetl jej znovu a domnívám se, že je nadčasové a mohlo by zajímat i dnešní čtenáře, hlavně pak milovníky country music. Pavel Bobek měl letos v září 76 let, zpíval dokonce s kapelou Olympic a 20 let vystupoval na prknech Semaforu. Já jsem se s ním sešel v r. 1969 u pomníku Amerických vojáků na Ypsilonce u Chebu. V padesátých letech se pokoušel režim tento památník zbourat, ale nemohl. Pozemek na kterém stojí je totiž majetkem americké vlády. Tak jej alespoň kolem dokola osadili keři a stromy, a by nebyl ze silnice vidět a silnici posunuli o něco dál. Přímo pár metrů od památníku po pravé straně stála vždy „dělnická“ maringotka, o kterou byla opřena lopata s krumpáčem. Okna byla tmavá a přes ně Státní Tajná Bezpečnost sledovala a fotografovala lidi, kteří se tam scházeli. Pravidelně každý rok na květnové výročí osvobození sem přijížděl americký velvyslanec položit věnce za asistence STB a jejich kamer i fotoaparátů. Velvyslanec také rozdával okolo stojícím lidem malé odznáčky s naší a Americkou vlaječkou. Pak podal lidem u pomníku ruku na znamení toho, že nezapomněli, kdo je osvobodil. STB Filmovala každého, kdo se tohoto aktu zúčastnil a jakmile velvyslanec odjel, agenti STB si rozebrali věnce a došlo na prohlídky občanských průkazů a častým provokacím, urážkám ze strany tajných i zadržení občanů. Několikrát jsem tam zahlédl i zpěváka Pavla Bobka, který se nebál a také přijel položit květiny, na rozdíl od ostatních populárních zpěváků, kteří podlézavě zpívali po roce 1968 sovětské častušky aby nepřišli o koryta. Několikrát jsme spolu mluvili a měli jsme vcelku stejné názory. Poslední dobou byl Pavel Bobek těžce nemocen, ale zatínal zuby a zpíval s přestávkami dál. Za svůj hrdinný postoj si zaslouží náš obdiv a proto vyprávění paní Nopové má i dnes své opodstatnění.)

Letní povídání o zpěváku Pavlu Bobkovi trochu jinak…říká zpěvačka, spolupracovnice a jeho dlouholetá kamarádka Lída Nopová.

„Pavla Bobka jasem poznala osobně v roce 1975, kdy mě s ním seznámil klavírista Miloš Nop. Bylo to při natáčení Pavlovy první velké desky s názvem „Veď mě dál cesto má.“ Miloš už byl můj manžel a já jsem zpívala s kapelou „Bezinky.“ Miloš aranžoval písničky na desku a toto osudové spojení mě vlastně bude provázet do konce života. S Pavlem jsem pak spolupracovala na každé jeho desce, natočila s ním plno duetů, občas si odskočila – tu na dva roky ke Karlu Duchoňovi na Slovensko, jindy do programu Heleny Vondráčkové a Jiřího Korna. Které doprovázel orchestr Gustava Broma, či na devět let do souboru Karla Gotta. Ale spolupráce s Pavlem Bobkem probíhala tiše, nenápadně a vytrvale dál. Při natáčení silvestrovského pořadu v Táboře v r. 1986, (tam jsem ještě byla s Karlem Gottem), Pavel pro tento pořad točil písničku s Petrou Janů, Karlem Zichem, Petrem Jandou a Josefem Lauferem. Všichni byli oblečeni jako staří rockeři a namaskováni k neuvěření. Tam jsme se s Pavlem dohodli na společném účinkování v jeho programu. Někdy v legraci na případné dotazy o počátku naší spolupráce odpovídám, že Pavel tenkrát v tom kostýmu vypadal tak strašně, že jsem si řekla, že vedle něj budu ještě dlouho vypadat dobře.

Ale to je samozřejmě žert, dojednali jsme spolu naprosto seriózní spolupráci, na základě oboustranných, pracovních i osobních sympatií. Rok 1987 pro mne znamenal dvě velké životní změny. Začala jsem zpívat s Pavlem Bobkem jako svým nejhlavnějším pracovním partnerem a zároveň přijala jako profesorka nabídku učit na konzervatoři v Praze „Populární zpěv.“ Tím jsem si vlastně rozjela neuvěřitelný pracovní kolotoč, který trvá dodnes. Ale už dost vzpomínání – to byl jen výčet některých důležitých faktů. Vzpomínat zatím ještě nechci, ještě bych chtěla ty svoje životní „dějiny“ tvořit. Chtěla bych Pavla Bobka popsat jako člověka, z pohledu který nevidí divák a posluchač, ale který vidím já na hotelu, uvnitř auta, v šatně a při zkouškách.

Příklad: Jeli jsme autem, Miloš řídil, já uviděla v nějaké výloze šaty, které jsem si chtěla víc prohlédnout a poprosila jsem Miloše aby zastavil, že se chci na ně podívat. Miloš zabručel že spěcháme a jel dál. Pavel viděl že jsem posmutněla a řekl: - „Miloši, já si myslím, že ženě se má vždycky vyhovět“. Ty šaty mám samozřejmě dodnes doma! Jiná situace – občas má každý (spíše každá) své chvíle, kdy má pocit že šaty nepadnou, účes nedrží a nalíčení není nejlepší. Když potom znejistím a ptám se: „Pavle, můžu takhle na jeviště?“ Odpoví s úsměvem: „ Vypadáš skvěle!“ a všechno kolem se zalije sluníčkem. Ale abych jenom nechválila i Pavel má svoje minus. Nejhůře jsem nesla , že při mém škemrání v autě nebo hotelu, jestli nemá něco ke čtení, měl – ale vždycky jenom časopis „Letectví“. Prostě, podobně jako se Ant. Dvořák chodil koukat na nádraží na lokomotivy, my na cestách za koncerty jezdíme oklikami dívat se na letecké dny, vzducholodě a jsme neustále upozorňováni na kdejakého opuštěného větroně. Nakonec z nedostatku jiného čtiva dnes vím, že letadlo nemá křídla po stranách, ale nahoře nebo dole, poznám stíhačku „Harrier“ a ovládám názvosloví pro nejmodernější druhy materiálu na výrobu letadel. Směla jsem také nahlédnout do Pavlova zahradního domečku, kde místo sekaček a motyk, jsou kolem dokola police plné modelů letadel – „No dámy a pánové, nekupte takovouhle spolupráci!“ V r. 1989 poslala zpěvačka Lída Nopová – Praha.

(Moje poznámka: Pavla Bobka jsem si vždycky vážil a budu vážit, protože dokáže stát za tím, co říká a co zpívá. To je také důvod, proč jeho písničky stejně jako Waldemara Matušky, zdomácněly i u táborových ohňů.) Frank Nykl.