Hodnocení uživatelů: 0 / 5

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

O členech PTP (Černých baronech) se dneska u nás už moc neví, většinou jsou po smrti a je tu jen ta groteska od Švandrlíka. Mě se poštěstilo setkat se před lety v Sokolově s kamarádem Ledňáčkem, který mi o svém působení v PTP vyprávěl zajímavý příběh. Kamarád zanedlouho potom zemřel (bylo mu přes 80 a měl podlomené zdraví) a žádného odškodnění se nikdy nedočkal. Tady je jeho story, kterou jsem sepsal podle jeho vyprávění a nikterak jsem do toho nezasahoval. Frank.

 

PTP (Pomocný technický prapor) - zvláštní vojenské jednotky zřízené v 50. letech ministerstvem obrany, do kterých zařazovala komunistická strana mladé muže nepohodlné režimu. Příslušníci PTP sloužili beze zbraně, byli ubytovaní v lágrech; pracovali na stavbách , v kamenolomech, dolech a lesích. Stálá persekuce byla vykonávána formou vojenských rozkazů nebo prodlužováním služby až na 4 roky.Výrazy „pétépáci“ a „černí baroni“ (byli označeni černými výložkami) byly i po roce 1953 běžně používány pro vojáky technických praporů (TP) a vojenských pracovních jednotek (VPJ), později dokonce i pro ženisty.

 

Jak jsme zmagořili četaře!

 

Odloučená část Komárenského praporu PTP v Bratislavě (1950), byla asi jedinečnou raritou mezi vojáky s černými výložkami. Začalo to tak, že po dlouhých lékařských procedurách nás asi 160 nemocných, neschopných důlních prací poslali do Komárna za trest, že jsme si dovolili marodit. Odtud nás rozeslali na stavby po celém Slovensku. Nakonec nás tak 20 mužů nemohlo dělat ani na stavbách a tak se tahle parta marodérů ocitla v kanonýrských kasárnách na kraji Bratislavy, kde jsem dělali ve skladech a dílnách. Tam se opravovaly vozy z celé republiky. Hlavní bylo, jak nám na velení posměšně řekli, že v baráku je marodka a tak budeme mít doktora při ruce.

 

Byli jsme opravdu extra parta, revmatici, astmatici, jeden měl kratší nohu, další chromou ruku, jeden byl hluchý a další koktavý a ten když vyprávěl jak se dostal k PTP, bylo veselo:

 

„ Ttto měmě tty vvoli, ssstarrrosta aa tttajemmmník, chchtělli přepřessvěčičit do JJZZDé a jjá jjim chchtěl řříct žeže ssou blbý, aale ppři ttom – bbb – ssem se zzasssek a nnemoh ddál, ttak ssemm jjim ddal ppřes dddržku a vloni zz ttohho ppak mmarroddovalli.“

 

Dál tu byl nervák Eman, postrach důstojníků od bojových jednotek. Když ho zastavili, že je nepozdravil, chytil jednoho z nich za klopy, vyzvedl ho do vzduchu a začal s ním třást : „ Neser mě, já mám papíry na hlavu, že jsem blázen a když tě tady ztřískám, nic se mi nestane!“

 

Možná mezi námi bylo i pár šikovných simulantů, ale to bylo vojenské tajemství. Horší bylo, že se dělalo za malý žold a cigarety, tehdejší nejlacinější Detvy. Říkali jsme jim hřebíky do rakve. Byl hrozná bída, byli jsme nejchudší PTPáci v republice. Odpovídalo tomu i oblečení. Měli jsme jen jedny vycházkové šaty pro dva lidi a pracovní hadry z různých kusů sešité. Košile byla šedá, tričko, kabát a lodička byla modrá, plátěná po německém wehrmachtu. Kalhoty byly rajtky, nebo šortky po německém Afrikakorpsu, šněrovací boty a spinky přes kalhoty.

 

Ale mělo to jednu výhodu. Když jsme vykládali rozbité vozy z vagónů na nádraží, kolemjdoucí si mysleli, že jsme trestanci a házeli nám povptajmu cigarety a svačiny. Byl tam také s námi důstojník, co přebíral papíry od nákladů a lidi si mysleli, že nás hlídá. Taky jsme svého času obdělávali posádkovou zahradu, vytvořenou z fotbalového hřiště, ale měli jsme malé výnosy. Zelenina se totiž prodávala přes plot paničkám, co si pro ni jezdily s kočárky. Hlavní zahradník to zažaloval a bylo po kšeftu.

 

Také se tam přerovnávaly a skladovaly postroje na koně, sedla, opratě a podkovy. Jeden selský synek z Hané, když se dostal na dovolenou domů, táhnul sebou vždy do vlaku balík, div mu to ruku neutrhlo. Stejně to nebylo na nic, protože je i s rodiči za čas vystěhovali jako kulaky. Ty vagóny jsme vykládali hlavně v neděli a tak jsme šli za doktorem, aby nám vymohl, že když děláme v neděli, máme mít volno v pondělí. Před okny naší světnice bylo komandýrské cvičiště, kde ještě učili nováčky jezdit na koních. Vypozorovali jsme, jak jeden četař – instruktor zařizoval, že ti mlíčňáci padali do vodního příkopu. Měl na to vycvičenou kobylu tak, že na tiché hvízdnutí prudce zastavila a bažant ji přeletěl přes hlavu do vody a ještě dostal vynadáno. Četař se pak předváděl v sedle a ukazoval jak se správně jezdí. Tak jsme pootevřeli okno a když se zase předváděl na kraji příkopu, hvízdlo se a byl ve vodě. Vylezl ven s vytřeštěnýma očima, nakopl koně, ale hrdinně nasedl a po dalším hvízdnutí byl ve vodě zase. To už mu došlo, že to není jen tak, přiběhl k vyjeveným vojákům a strašně se na ně rozeřval, až z toho začal chraptět. Oni neměli ani tušení co se děje. Byli z toho ježdění stejně úplně nešťastní, protože byli v civilu buď krejčí, ševci, nebo úředníci. Když jsme se pak ptali důstojníka, proč nedají ke koním raději sedláky, řekl nám, že kdyby tihle za války padli nic se nestane a sedláky pak můžou dát ke kobylám od pěšáků vždycky.

 

Druhý den měl už četař od jezdectva jinou partu a my jsme čekali u přivřeného okna. Když zase na naše písknutí dvakrát spadl, ztratil hlas úplně. Nechal si přivést jiného koně a nováčci už do vody nepadali. Takže my, nespolehliví PeTePáci, jsme pomohli vojákům ve zbrani k lepší vojně!

 

(Podle barvitého vyprávění starého pána, - už zesnulého, kamaráda Honzy Placka (Ledňáčka) ze Sokolova - sepsal L.F. Nykl)