Hodnocení uživatelů: 0 / 5

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

Paní Nagyová dělala napřed prodavačku v kantýně fabriky Chodos, kde jsem také pracoval. Já jsem musel odejít kvůli Chartě 77 na Sokolovsko, protože z Karl. Varů jsem byl, lehce řečeno vystrnaděn. Nikde jsem na příkaz Státní Bezpečnosti nedostal práci a tak byl konec. Za politiku si už netroufli tolik zavírat a tak to měl být § 203 – příživnictví. Odmítl jsem se vystěhovat do Rakouska a tak jsem musel jít z Varů. Dostal jsem nádenickou práci ve fy. Chodos – Chodov. Poprvé jsem se tam s paní Nagyovou setkal několikrát v kantýně, ale nikdo ji skoro neznal a ona se také s nikým nebavila. Asi měla jiné ambice. Protože se pak stala velkou funkcionářkou KSČ, postoupila ne lepší místo. To se psal rok 1985 když jsem dostal předvolání, abych se dostavil do zasedací místnosti fabriky. Když jsem tam došel, bylo tam několik funkcionářů KSČ a ti se spolu s paní Nagyovou do mě obuli. Prý jsem si pouštěl pusu na „špacír“ a před zaměstnanci jsem urážel naše socialistické zřízení. Měl bych vědět, že já se svou minulostí si takovéto řeči nemůžu dovolit a když se to stane znovu, pošlou hlášení na STB. Stál jsem před nimi a mlčel. Pak jsem slušně poděkoval a odešel. To bylo mé jediné seznámení s paní Nagyovou. Když někdo dnes říká, že to byla vcelku hodná paní a změnila se až po příchodu do pražského prostředí, říkám, že je to nesmysl! Za to nemůže Praha, ale vrozená povaha a touha po kariérismu těchto lidí. V Praze jí jen dali větší šance, aby to pak mohla rozvinout a vstoupit do ODS jako řada dalších významných funkcionářů KSČ.

 

Na jméno Nagy už kdysi napsal Egon Ervín Kisch jednu malou reportáž a je velmi výstižná. Vyšla v německém originálu v Mexiku pod jménem „Marktplatz der Sensationen – Tržiště senzací“ v r. 1942.

Jak jistě víte, nebyli jsme 300 let jen pod Rakouskem, ale pak i pod Uherskem. Maďarská feudální šlechta utiskovala sice Chorvaty, Rusíny, Sedmihradské Srby a Sasy z Banátu, přesto však Maďaři trpěli vrchovatou měrou národním stihomamem.

Na začátku 1. světové války cestoval Kisch vlakem v Uhrách a přisedli si k němu tři podnapilí vozatajští důstojníci, kteří se domnívali že je Maďar co zapírá svou národnost. Představil se jim totiž jménem Kisch. Když se jim to snažil vysvětlit, poslouchali s nevolí a začali ho poučovat.“ Kis je pravé maďarské slovo co znamená „malý“ a je to nejrozšířenější jméno. Deset procent všech Maďarů se jmenuje Kis a dalších deset procent Nagy, což zase znamená „veliký.“Ale ve světě prý není Nagy, aby nebyl Maďar a stejně tak nikdy neslyšeli o nemaďarském Kisovi.“

Nakonec po další jejich promluvě se ho zeptali: „Že je tomu tak pane kadete, že váš dědeček byl Maďar?“ Na to jim odpověděl, že ne, protože jeho rodina žije již od patnáctého století v Praze. Tak se do něho jejich velitel pustil ostře. „Neodmlouvejte pane kadete! Poroučím vám, aby váš dědeček byl Maďar!“

A kdo je vlastně paní Nagy?

Sestavil Frank Nykl z Chodova.