O otci (Ladislavu Kříčkovi) vím jen to, že bojoval na barikádách v Praze v květnu roku 1945, ale kde a od čeho měl zranění na hlavě, mi už v archivech nenašli, nebo je to nezajímalo. Já ho vlastně ani neznal. Moji matku si nikdy nevzal (byl ženatý), takže jsem parchant! Měl jsem po něm jenom jméno Ladislav. Jméno Nykl mám po matce. Když mi bylo 25 let, začal jsem po něm pátrat. Hledal jsem ho přes cely Žižkov, od jedné ženy k druhé. Našel jsem ho až v Koněvově ulici u Hrdlořez. Než šel do důchodu, dělal na seřaďovacím nádraží na Žižkově, jako železničář. Alimenty platil jen omylem a ještě málo. Našel jsem ho v hospodě, kde hrál karty, a přihlásil se k němu. Pak si mě vzal stranou a důrazně mě upozornil na to, že o mně nikdo neví a tak by to mělo i zůstat. „Několikrát jsi mně před kamarády řekl táto a já měl pak hodně práce jim vysvětlit, že jsi u nás byl na výchově a tak jsi se navykl mé tak nazývat. Už to, prosím tě nedělej, každý nemusí vědět, že jsem měl nemanželské dítě! Raději mi říkej pane Kříček." Když jsme přišli k němu a já mu doma řekl pane Kříčku, řekl. že už mu tak říkat nemusím když jsme sami. Odpověděl jsem mu, že nemá smysl dál si na něco hrát, když jsem pro něho cizí, ať to tak zůstane.
Jeho medaile z barikád jsem v den po pohřbu Křička už neviděl, jeho bratři mi slíbili, že mi je pošlou, ale jejich hamižnost byla zřejmě silnější. Mám jen jeho Diplom obránce barikád. Parte jsem dostal den po pohřbu, aby si jeho bratři stačili všechno rozebrat. Viděl jsem je, jak se hádají o jeho oblečení, a tak mi také nabídli nějaké obstarožní šaty. Když jsem je odmítl. bylo vidět, že.se jim ulevilo. Brali, co se dalo. Mě pozvali až po pohřbu a snad to bylo také tím, že měl Křiček v hlavě platinovou destičku po úderu granátem z barikád a bráchové si ji po jeho smrti asi rozebrali. Baráček měl v Horních Chabrech 421 u Prahy a tam by měli dodnes bydlet jeho další příbuzní. Několikrát jsem psal místnímu starostovi, ale ten mi neodpověděl. Asi jsem byl pro něho také cizí. V rodném listě ale mám, že se ke mně po mém narození Kříček přiznal. Díky jeho komunistickým příbuzným a soudružce Joskové, u které naposled na Žižkové bydlel a která je jako jediná napsána na jeho parte, nemám po něm nic cenného. Podle ní všechno propil. Soudružka Josková byla kamarádka místopředsedkyně Národního shromáždění, slavné Anežky Hodinové Spurné z jejich ansámblu sufražetek - Svazu žen v KSČ.
Ihned po prvním setkání s Joskovou, kdy se mi pochlubila, že souhlasí se „vstupem spřátelených armád" na naše území, jsem jí řekl, že je zrádkyně a kolaborantka a bylo po radosti. Snad také proto mi po Křičkovi nic nezůstalo. Jenom knížka Josefa Čapka „Masaryk v obrazech" z r. 1948. Když jsem se při tomto rozhovoru obrátil na něho a chtěl vědět jeho dnešní názor (ne jeho názor milicionáře z r. 1948), odpověděl, že ho politika už dávno nezajímá, natáhl ruku, bába mu dala kapesné a šel naproti do hospody U Klasu na pivo a hrát karty. Nic jiného už nedokázal. Pak jsem tam byl ještě jednou s manželkou a za pár let sám v den po jeho pohřbu. Byl pro mne hrozným zklamáním a poznal jsem, že hrdinou musí být člověk celým svým způsobem života, nejen krátkým (i když význačným) činem na barikádách. Kříček zemřel v 65 letech a matka v 86 letech.
FRANK NYKL