Dne 27. listopadu 1989 měla být v podniku Chodos v Chodově u Karl. Varů jako po celé republice, generální stávka. Dělal jsem tam tehdy zednickou práci na stavební údržbě. Ráno po 7. hodině zavolali našeho parťáka, komunistu, na nějakou schůzi. Bylo to v poslední době tak časté, že jsme to už ani nevnímali. Po dvou hodinách přišel a prohlásil, že právě zvolili Stávkový výbor. Trochu mne udivilo, co s tím mají zrovna komunisté společného. Zeptal jsem se kdo tam byl zvolen a jestli s nimi mohu také mluvit. Prý to nejde, zrovna zasedají, ale já jsem na tom trval. Můžu to prý zkusit, jestli budou mít čas v jejich nabitém programu. Začal jsem si sepisovat ve zkratce, co jim tam řeknu, když přišel náš mistr. Prozradil mi, že mluvit bude jen soudruh ředitel a dva nově zvolení členové Stávkového výboru, kteří vystoupí s prohlášením za náš podnik. Řekl jsem, že mám také co říci a to o Chartě 77, za  kterou jsem byl doteď pronásledován. Mistr mi to nakonec rozmluvil s tím, že stejně nedostanu slovo, protože nebude žádná diskuze a pak prý jsou lidé rozhořčeni nad projevy Občanského Fóra před tím na Letné v Praze. Ještě bych si prý mohl nakonec uškodit. Měl nakonec pravdu v tom, že diskuze dělníků nebyla povolena a pár lidí, kteří chtěli také k tomu něco říci se museli vnutit a byli okamžitě přerušeni.

Druhý den jsem zašel za jedním členem Stávkového výboru a zmínil se mu o tom, že bych se chtěl také zapojit. Jakmile jsem mu řekl, že jsem rozepisoval Chartu 77 a svůj podpis k ní poslal tajně do Prahy, bylo mi takto odpovězeno: „Oni jsou jako Stávkový výbor řádně zvoleni, mají už plný počet členů a nikoho už nepřibírají. Jestli se chci zapojit do dalšího článku Občanského Fóra, musím do městského, kde se už sice také ustanovili, ale nějak se tam hádají."

Bylo mi ze všeho tak nějak smutno. Donedávna jsem zažíval jen nadávky a vyhazovy z práce,  musel jsem se odstěhovat z Karl. Varů a hlavně jsem musel mlčet. Teď bych měl mlčet zase a za mne budou dál mluvit ti samí co mi zničili život. Demokracie by snad měla vypadat poněkud jinak.

  Takže mi nezbývalo, než odejít do Občanského Fóra města Chodova a tam nabídnout své služby. Přišel jsem tam včas, den před mým příchodem se totiž konala veřejná schůze OF v místním kině a plný sál chodovských občanů byl rozčarován, když jako zástupci OF na pódiu vystoupili někteří členové KSČ, kteří ještě nedávno mluvili jinak. Lidé z kina houfně odcházeli a někteří z rozhořčených občanů zahazovali před kinem své trikolóry. Bylo jich na chodníku dost. Takže nastala velká práce, vysvětlovat lidem, že to s nimi myslíme vážně a že nejsme bývalí funkcionáři KSČ. O mě se vědělo, že jsem stál proti totalitě a tak jsem se stal střídavě mluvčím OF. Začal jsem pomáhat, jak jen to šlo. Kancelář o dvou místnostech jsme měli na pokraji starého náměstí, v prvním domě od silnice, v posledním patře. Před vchodem byl tehdy stánek - trafika.  Avšak i tady jsem stále narážel na neporozumění a někteří co byli se mnou ve výboru, měli poněkud odlišné názory než já. Já jsem měl snad na jejich vkus k tomuto tématu příliš radikální přístup.  První, co jsem se pokusil prosadit, bylo vyjmutí a odstranění busty Lenina před tehdejším NV u kostela. Když se mě mí kolegové naivně zeptali, proč mi tam ten Lenin tolik vadí, dal jsem jim okamžitou odpověď: „Když se někdo k tomuto krvavému idolu modlí, ať si jej dá doma na kredenc, ale ať ho nenechává venku na ulici, mezi slušnými lidmi!" Díky nesouhlasu s mým návrhem, byla pak tato busta v Chodově stažena jako jedna z posledních na okrese.

Další, o co jsem se jsem se zasloužil, bylo prosazení návrhu mnoha obyvatel, ve formě změny názvu některých ulic. Jenom se mi dodnes nepodařilo a už asi nepodaří, změnit název náměstí ČSM u Kulturáku, na název ulice generála Pattona, osvoboditele Západních Čech. Jméno ČSM byla přece zkratka Československého Svazu Mládeže, to je mladých komunistů. Za mého času, kdo do této mládežnické organizace nevstoupil, musel počítat i s tím, že se nemusel ani vyučit, natož absolvovat Vysokou školu. Bylo to prostě terorizování osobnosti. Několikrát jsem pak na různých podiích vysvětloval cestu ke svobodě člověka a demokracii, ale dodnes se mnoho nezměnilo. 

Další věc, kterou jsem měl na mysli, jsem propracoval do důsledku. Chodil jsem po Chodově a sbíral od občanů města podpisy na obnovení pomníku Americké Armády. Sehnal jsem s dalšími spolupracovníky přes 1.000 podpisů. Na schůzi OF jsem se sešel s nově zakládajícím členem Soc. Dem a s tím jsme se domluvili na místě pamětní desky a protože tam, kde kdysi stával pomníček na paměť osvobození US Army je už dnes  rozšířená silnice, dohodli jsme se na tom, že z toho bude nakonec pamětní deska na zdi školy. Sociální Demokracie slíbila, že bude tento projekt financovat a nastalo ticho. Když se pak tato deska po 10 letech objevila přesně tam, kam jsem ji tenkrát chtěl dát a  můj nápad se konečně realizoval, nebyl jsem ani pozván na její slavnostní odhalení.

Nás členů OF byla jen malá hrstka a tak díky spolupráci s některými rozumnými členy Národního Výboru a příslušníky SNB, se nám podařilo ve městě udržet pořádek bez jakéhokoliv náznaku vyřizování účtů a nebo (nedej Bože), rabování. Bylo to těžké, protože ve městě byla většina těch co byli členy KSČ a ti se jen tak nehodlali vzdát.. Je pravda, že hornické „Brigády Socialistické práce" tam vstupovali hromadně, ale jen pod pohrůžkou  vyhazovu z práce a podobných nepříjemností. Ti a další nám pak plnili sály ,kde jsme promlouvali k občanům města, hlavně v kinosále a pak začátkem ledna 1990 před kulturákem, k výročí úmrtí Jana Palacha a Jana Zajíce. Já jsem si žádné projevy nepsal a mluvil tam k lidem bez papíru. To, že se o těchto důležitých věcech, jako je obnova demokracie ve městě nikde po 20 let nepsalo, ani v historických knížkách o Chodově není naše vina, my jsme jen přišli z práce domů, už jsme utíkali na schůzi OF a byli tam až do noci. (Samozřejmě zadarmo). Mezi tím přicházeli lidé se svými starostmi, stížnostmi a problémy a my jsme vše pomáhali řešit. Zda se nám to podařilo, to posoudí historie. 

Poslední věc, kterou jsme s jinými nadšenci dovedli do zdárného konce, bylo znovu založení Skauta Junáka v Chodově. Dne 15.12. 1989 jsem na Veřejném zasedání v kině z pódia vyhlásil, že hledám bývalé činovníky a členy Junáka a že se sejdeme 20.12. v místnostech OF. Také jsem tohle provolání vyvěsil na městskou nástěnku.  Mám kopie originálních dokumentů o tomto aktu. Originály jsem zapůjčil zdejšímu oddílu Junáka, pro jejich budoucí výstavu. Toho dne 20.12. jsme se konečně sešli s lidmi, z nichž někteří byli činovníky Junáka již po válce a zažili jeho první likvidaci po r. 1948. Některé další jsem znal byli to kamarádi, protože své oddíly, které byly sice pod hlavičkou Svazu mládeže, oblékali do trampského oděvu a tak pokračovali ve stylu J. Foglara. Ti se k nám rádi hlásili, protože jsme byli „jedné krve" jako Mauglí.

I přesto jsem rád že jsem Junákům pomohl v těžkých začátcích a našel pro ně první klubovnu na Koupališti. Můj idealismus v boji  za lidskou svobodu už nebyl na pořadu dne a začalo se bojovat o židle na Národním Výboru a o funkce. Tomu už jsem nerozuměl a tak jsem skončil s politikou.

Začal jsem zase jezdit do Sokolova, ale už ne na setkání s jejich OF, teď jsem pomáhal s dalšími kamarády při obnově Tábornické Unie. Nakonec jsem zůstal trampem a nikdy toho nebudu litovat! Na závěr bych chtěl dodat, že existují i lidé, kteří nezapomínají. Při oslavách Výročí města, kdy se rozdávala různá ocenění občanům, co se zasloužili o rozvoj města, mě nikdy neposlali ani pozvánku. Už jsem si zvykl na to, že nepatřím mezi bohaté vyvolené, jen mě překvapilo, že na mě nezapomněli zdejší skauti. Na konci léta 2009 jsem byl totiž pozván do zdejší skautské klubovny na slavnostní zakončení Skautského roku. Tam jsem byl vedoucím představen dalším činitelům (s některými už jsme se znali skoro 20 let), mladým skautům a jejich rodičům. Pak mě přede všemi oficiálně poděkovali a předali své nášivky a odznaky na košili. Mám to v knihovničce na čestném místě a jsem velmi rád, že ještě existují lidé, kteří se nebojí říkat pravdu o své minulosti. Dnes se ale se mnou skauti zase nebaví a o tom, jak byl znovu Chodovský oddíl v r. 1989 založen se taktně mlčí. Muselo by se říci mé jméno a protože jsem starý tramp, tak se asi do jejich historie nehodím. Jak mi tenkrát po tom, co jsem jim pomohl při obnově, řekl jeden z jejich funkcionářů: „ Vy trampové si vodíte do lesa děvčata, opíjíte se a to se neslučuje se skautskými zásadami." Jsem tramp a jsem na to hrdý. Na co je hrdý on? Vždyť většina skautských vedoucích tehdy byla v KSČ a dodnes se z toho nevzpamatovali. Frank Nykl.