Veselý nemocný.

Mé letošní ubytování na nemocničním lůžku Sokolovské nemocnice zasáhlo svým dílem do mého stereotypního mládeneckého života. První bylo to, že jsem spatřil po ránu rozespalé postavy, jak se jako stíny plouží do koupelny s ručníkem na krku. To prý je kvůli osobnímu mytí, jen jsem nedokázal rychle pochopit, proč bych se ráno měl cákat ve vodě, když jsem se v noci neušpinil. Ale asi to patří do tajů mě málo známé civilizace a mé nemocné trampské srdce pod vrstvou mýdla trochu pookřálo. Toto jsem začal praktikovat i po návratu z nemocnice a pavoučí nožky zamotané do pavučin ve dveřích mé koupelny nestačily utíkat. To, že jsem dostával do kelímku barevné prášky a nevěděl na co jsou, už mne nepřekvapilo, ruce jsem měl rozbodané jako potrhlý vyznavač pervitinu a jediným potěšením mi byl pohled na mladé sestřičky. Erotický náboj už byl ten tam a já to musel, ač nerad, přičítat svému pokročilému věku a nevábnému omšelému vzhledu. Nemocnice se sice opravovala, v přízemí vyrostla nová kavárna, jen okna v mrazivých dnech na oddělení se stále nedala pořádně zavřít. Zpuchřelé rámy pamatovaly snad ještě doby, kdy se městu Sokolov říkalo Falknov. Snad to někoho napadne a smiluje se i nad tím aby jezdily výtahy a strava se dala stravovat. K snídani a k večeři byl pořád chleba s něčím, jen oběd byl o něco teplejší. Tak nevím za co se zdražo-valo. I přes tyto nedostatky je patrné, že se Sokolovská nemocnice začíná probouzet ze své zakřiknuté letargie a pokouší se na sobě pracovat.

Přesto je zdejší nemocnice oázou klidu a díky obětavosti personálu má člověk pocit, že mu někdo pomůže i když většina lidí venku za okny o něho ztratila zájem. Mé poděkování za nevšední péči a laskavá slova patří dr.Svěrákové z interního oddělení a jejímu kolektivu.

Frank Nykl.