Rok 1945. V některých částech města se v utajených dílnách vyráběly až do konce války součástky pro Hitlerovy tajné zbraně! Věděli o tom jen prověření Němci, kteří tu pracovali a na konci války se to dozvěděla i Americká tajná služba CIA, jejíž velitelství bylo v Lokti na nádraží. Bývalá československá armáda po válce úspěšně a bez poruch používala německou spojovací techniku až do konce 60.let minulého století. Konec druhé světové války zastihl tehdejší Západní Sudety (Chebsko a Karlovarsko) celkem v poklidu. Do Karlových Varů byli přiváženy zdravotními vlaky nemocní a ranění němečtí vojáci a ubytováni v honosných lázeňských domech. V dubnu 1945 se na velitelství v Rybářích a ve Dvorech němečtí důstojníci dozvěděli, že Karlovy Vary obsadí Rusové. Nastalo soustřeďování vojsk a hromadný odchod do Americké zóny. Část pěších a běžných divizí odcházely přes Sokolov do Chebu a ti, co museli utíkat před Stalinovou pomstou – divize SS a divize z Východní fronty - , se vydaly v kolonách na cestu k hranicím do Kraslic a za Nejdek. Jak to vypadalo v Chodově? Nedělo se tu něco, o čem by jsme my Chodováci měli také vědět? S těmito a dalšími otázkami jsem se obrátil na pamětníka pana Parůžka. Na to má stručnou odpověď.

„V třicátých letech první Československé republiky bylo mimo zemědělství v Chodově jako hlavní průmysl výroba užitkového porcelánu dva velké podniky, sklárna výroba plochého skla pro obklady, slévárna kovů, strojírenská výroba a těžba uhlí a kaolinu. Z tohoto výčtu nevyplývá nějaká možnost použití průmyslu pro nějakou významnou strategickou výrobu. Po roce 1945 jsem se však dozvěděl zajímavé skutečnosti. Vyprávěl mi je můj mistr  (p.Miesel německé národnosti!) u kterého jsem se zde po  r. 1945 učil v oboru elektrotechniky. V Chodově byla posádka Amerických vojáků a byl jsem osobně svědkem, když několik velkých nákladních vozů odváželo v létě 1945 celé technologické zařízení jedné malé firmy neznámo kam, neznámo proč. V roce 1945 byl rovněž velký sklad radiotechnického materiálu hlavně speciálních elektronek pro radary, LB8, elektronky pro vysílače RL12P35, LS50 a další, v budově starých pecí. Počet beden čítal několik tisíc v areálu porcelánky H&C, dále v budově bílého skladu byly obsazeny 2 podlaží výrobními automaty (počet více jak 100 ks) na obrábění hliníkových dílů hydrauliky pro letadla. tato plně funkční výroba osazená úplně novými stroji instalovanými začátkem roku  1944 na kterých se vyrábělo jen jeden rok. Stroje byly po ukončení války ve správě Fondu národní obnovy a její komisař p. Stejskal nechal výrobní stroje koncem roku 1945 odvézt někam na Slovensko. Sklad odvezli a z velké části rozbili ČS vojáci a neznámo kam odvezli začátkem roku 1946, svědek který to může dosvědčit Víťa Rycyk ještě žije!. Tento sklad ani výrobní stroje v areálu H&C americké vojáky nezajímaly. Kde nejmenovaná firma sídlila?  Bylo to po silnici směrem na bývalou obec Smolnice (kolem dnešního penzionu Nautilus) před posledním stavením stál vpravo od silnice malý podnik vyrábějící nějaké tvarovky ze šamotu, jak se oficiálně uvádělo. (Později v tomto areálu sídlil podnik prodej stavebnin). Mimo jiné necelých 100 metrů za tímto podnikem probíhala demarkační čára, na silnici do obce Smolnice za posledním domem po levé straně silnice dělenou závorou s hlídkou rudé armády SSSR, stejně tak na silnici směrem na Božíčany a Mírovou a nádraží ČSD Chodov.

Podnik vlastnil p. Riedel  z Prahy a byl v provozu od začátku 30tých let. Současně vlastnil tento majitel podnik na výrobu speciálních šamotových cihel na stavbu továrních  komínů a speciální tvarové cihly na vnitřní obložení vypalovacích pecí, v Horní ul. (šamotka na silnici k Chranišovu).  Na přímou otázku na p. mistra  proč se z této jediné továrny odváží tak rychle celé technologické zařízení se z jeho  vyprávění dozvěděl, zajímavé skutečnosti. Již  v roce 1935 byly v tomto podniku zaměstnány dvě skupiny pracovníků z nichž bylo několik desítek zaměstnanců výhradně německé národnosti pod velmi přísným utajením. Zaměstnanci nesměli ani v kruhu svých rodin sdělovat co a jak vyrábějí. Jediný podnik který pracoval od r. 1936 až do r. 1945 na tři směny! Vyráběly se tu díly pro radiotechnický průmysl v Německu např. pro fy. Siemens, Telefunken, Lorenz a další, včetně  vzorkové výroby. Bylo již po válce a pan mistr mi ještě s velkými obavami tyto skutečnosti vyprávěl. Měl malé tělesné postižení takže nebyl pro Wehrmacht odveden. Pro značný nedostatek odborných pracovníků měl příležitost v průběhu války při opravách el. zařízení, v tomto podniku technologii výroby bezprostředně osobně vidět. 

Začalo to však v  úplně jiném podniku, který s výrobou porcelánu souvisel pouze z technologických důvodů jako dodavatel základní suroviny. Mistr zaváděl v tomto podniku kde několik let dříve pracoval, technickou novinku „Elektro Osmozu“ zařízení pro oddělování a čistění kaolinu elektrickým proudem v nedalekých Božíčanech. Bylo mu velmi divné, když celkem ekonomicky chudý podnik získal  najednou velké finanční prostředky na realizaci této tehdy nové a velmi drahé technologie. Vzdálenost těchto dvou podniků byla jen přes malý kopec. Takže strategickou surovinou se naráz stal kaolín, základní surovina na výrobu porcelánu. Hrnky a talíře však nebyly strategické výrobky, pokud  nebudeme uvažoval hromadné stravování vojáků za období druhé svět války a totálně nasazených lidí  v „kantýnách“ kde se hromadně stravovali. 

Strategické výrobky z kaolínu byly hlavně díly pro elektrotechniku a zvláště pak pro radiotechniku sloužící v této době Německu nejvyššímu vojenskému zájmu. V této době ještě neexistovaly dnešní izolační materiály pro úspěšnou konstrukci dílů, nezbytně potřebných v sestavách radiotechnických přístrojů velmi potřebných v budované nacistické armádě. Už tehdy platilo „Když není spojení není také velení“! Proto se vývoji válečné radiotechniky ve 30 letech min.stol. věnovala ze strany „Wehrmachtu“ nejvyšší priorita.

Technické souvislosti jsem plně chápal až po vystudování průmyslové školy elektrotechnické a následně dalším studiem ve výzkumném ústavu sdělovací techniky A.S.Popova v Praze. Měl jsem příležitost porovnat tvar a použití součástek, velmi spoře nalezených na haldě jmenovaného podniku díly z r. 1945 s použitými díly v zařízeních např. E10k3, S10k3, E4, EZ6, EP2 přesný goniometrický přijímač pro zaměřování ilegálních vysílačů, naváděcí a přistávací zařízení FuBI, dělostřelecké radiolokátory „Würzburg“, přehledové radiolokátory „Freya“, a velmi mnoho dalších složitých radiotechnických zařízení. Každé letadlo mělo soupravu FuG II až FuG XXVI obsahujíc 10 až 14 radiotechnických přístrojů,  každý tank 6 přístrojů, až po řízené střely V1, V2, každá loď ponorka desítky radiotechnických zařízení atd. každé velitelské stanoviště 20 až 60 přístrojů. Výčet přístrojů používající keramické díly by zabral několik stránek ! 

Uvážíme-li, že každý radiotechnický přístroj obsahoval 10 až 40 dílů z různě jakostního „Steatitu“ vyjde nám jak velice potřebný byl tento strategický materiál pro válečnou mašinérii. Celkově bylo vyrobeno do konce války asi 60 000 souprav, z toho vyplývá že už stratégové připravující „Wehrmacht“ k útočné válce věděli, že už musí začít s přípravou výroby  nejpozději v r. 1935! Takže již za první republiky kdy ještě existovala svrchovaná Československá republika někteří podnikatelé hlavně v pohraničí v zájmu zisku plně podporovali vyzbrojení německé armády! V době po 15.3.1939 už všechny radiotechnické podniky  na území protektorátu Čechy a Morava se nařízením říšského protektora zásadním podílem zúčastnily výrobou kompletních radiotechnických přístrojů pro Wehrmacht. Přístroje byly v té době tak dokonalé, že  naše armáda a civilní letectvo je používala ještě více jak 10 let po druhé světové válce!  

Po mnoha desítkách let mi tyto otázky potvrdili, němečtí občané, dnes žijící v BRD, kteří v oboru výroby porcelánu a keramiky jako mistři v Chodovských porcelánkách dříve pracovali, nedovedli však určit k čemu ty „divně tvarované výrobky“ od fy. Riedel sloužily neměli ani nejmenší tušení, asi to bylo pro „Wehrmacht“, jinak nedovedli na přímou otázku odpovědět. Omlouvám se že jsem použil velké množství technických výrazů ale jinak nešel tento příběh vysvětlit.“ Končí své vyprávění zdejší pamětník. Stanislav Parůžek. 

Z rukopisu  a vzpomínek zpracoval  Frank Nykl.