Život jako americká vlajka

Pavel Kovář | (Tištěný Reflex, 3. 12. 2009)

Reflex 49/2009

POLAPENÍ PSANCI

Narodil se roku 1944 v Praze jako nemanželské dítě. Příjmení dostal po matce, protože jeho biologický otec byl ženatý a nechtěl se rozvést. Tím nastal první a přímo osudový zádrhel. "Když mi byly čtyři roky, matka, zdravotní sestra, odjela se mnou do Karlových Varů. Tam působil jeden z jejích
bratrů, hudebník, který mě později učil v hudebce na trubku. Byli jsme chudí, bydleli v malém bytě a já s klíčem na krku byl dítě ulice. Máti dělala ve špitále, nevdala se, ale byla na mě moc hodná, a já bych tak potřeboval přísného tátu. Měl jsem dobré známky, dostal bych se na střední školu, ale potřebovali jsme peníze, tak jsem šel na zedníka."

Víc než řemeslo ho bavilo hrát v dixielandu na trubku, ale to bylo jen hobby. Pak poznal tramping, únik z reality, krátkou víkendovou volnost. Bylo jich pět, říkali si Psanci. Tohle slovo se skautskou lilií si vytetovali na zápěstí. Vedli řeči o útěku na Západ, ale netroufl i si. Místo toho přestali chodit do práce a měsíc se toulali kolem Berounky. "Když jsme utratili peníze, kterých nebylo moc, prodala se kytara,
pak jsme somrovali a udělali blbost -vykradli dvě chaty, ale jen konzervy a tepláky."

Ladislav Nykl dnes: jeho sbírka placek, cen za vyprávění na potlachu, čítá skoro dvě stě kusů

Hladoví a utrmácení se vrátili domů, byli zatčeni a souzeni. Z průšvihu normálně nejspíš na pokutu či důtku v učňáku, a hlavně na pár facek vznikl však monstrproces krajského formátu. Politický proces s chuligány ... Režim velel mládeži plnit různé odznaky -Fučíkův či Buď připraven k práci a obraně vlasti (BPPOV). Ale tomu oni nerozuměli, místo toho trampovali. A tak byli potrestáni. "Dostali jsme deset měsíců podmínku na dva roky. Sedmnáctiletý Jarda Vaněk šel sedět hned, protože utekl z děcáku. Mě zavřeli za rok. Počkali si, až mi bude osmnáct. Vymysleli mi krádež auta a další smyšlené zločiny, takže jsem dostal tři roky natvrdo."

Stalo se v létě 1961 a u soudu zazněly formulace oné doby, že "jako organizovaná skupina úmyslně rozvraceli socialistické soužití". Co jiného s trampy, co obdivují Ameriku a mluví o útěku na Západ, než je zavřít.

ULIČNÍ VÝBOR ZAMÍTL

Čtyři měsíce vazby ve Vykmanově, zemědělský pracovní tábor v Sýrovicích, věznice v Borech a vězeňská nemocnice v Ostrově nad Ohří. Čtyři štace, na něž nezapomene. Nejvíc zabrat dostal v Sýrovicích u Podbořan při výkopu meliorací ve zmrzlé půdě. Chatrné oblečení, hlad, za dva týdny mu omrzly prsty na rukou i na nohou. "Na jaře nás vozili na jednocení řepy. S motykami v rojnici, konec pole v nedohlednu, střeženi ozbrojenými

bachaři. Kdo zůstával pozadu, šel na noc do izolace, do díry, jak se říkalo. V noci místo spánku škrábal brambory. K jídlu byla v díře po celodenní práci jen melta a kousek chleba. Když jsem byl na pokraji sil, dostal mě z díry kulturní referent, jistý nadporučík. Hrál jsem dobře na trubku, potřeboval mě do táborové kapely. Tím mi zachránil život."

V Sýrovicích uviděl zblízka další tragédii. Mezi mukly byl major Stiglitz, západní pilot, za války sestřelený Němci. Po válečných zraněních špatně chodil a nedokázal plnit normy. "Byl proto věčně v díře, až se pokusil o útěk. Chtěl spáchat sebevraždu, aby ukončil to utrpení. Musel vědět, že nemá šanci utéct. Bachaři ho chytli a do krve zmlátili. Připoutaný pak stál čtyři dny u brány, aby ho všichni viděli. Nesmělo se mu dát ani napít ... Pátý den ráno
už tam nebyl. Jak skončil, jsme se nikdy nedozvěděli."

Léto 1971: vznik kapely Pekelníci z osady T.O.Z. Fort Hills; jako nově zvolený šerif vykukuje za vlajkou
Ladislav Nykl Foto:
Ze Sýrovic putoval Ladislav Nykl do věznice v Plzni-Borech. Tady po uplynutí půlky trestu žádal o podmínečné propuštění. Komise, která o tom rozhodovala, mu však oznámila, že jeho dosavadní trest nesplnil výchovný účinek. A přidala i další pádný argument -vyjádření tzv. uličního výboru v místě bydliště, v karlovarské Bulharské ulici. V něm stálo doslova: Delikvent má sklony k západní módě a západní kultuře, výstředně se chová a výstředně se obléká. Proto si nepřejeme, aby se vrátil domů před skončením výkonu trestu.

Pamětníci vědí, že v uličních výborech si notovaly převážně zlé babizny, většinou zanícené členky KSČ, domovnice a drbny, jež v praxi prováděly stranickou politiku.

PANYCHIDA A VÝSLECH

Kvůli onemocnění srdce strávil konec trestu ve vězeňské nemocnici v Ostrově nad Ohří. Poznal tu zdravotní sestřičku a po propuštění si ji vzal. K zedničině se ze zdravotních důvodů nevrátil a po kursu nižšího zdravotního pracovníka nastoupil do nemocnice. O víkendech se opět vrátil k trampingu. Zpočátku byl samotář, ale pak ho přijal karlovarský camp Arizona, kde pak dělal hlavního sheriffa Spojených karlovarských osad. A protože měl rád country a trampskou muziku, založil kapelu Pekelníci Karlovy Vary. Začal skládat písničky a dohánět vězením zameškané nejhezčí roky
mládí.

"Při jednom výročí vypuštění sovětského Sputniku jsme se sešli asi s pěti kluky na hřišti zvaném Sokolák. Pepa, alias Černý sup, tam slavnostně odpálil náš karlovarský Sputnik. Pumpičku na kola naplnil výbušninou z německého granátu. Po děsné ráně zmizela v oblacích a přistála před divadlem u Leninovy sochy. Dráhu letu nešlo spočítat líp! Naštěstí nikoho nezranila, zato esenbákům způsobila
velké manévry ..."

Další historka už tak zábavná není. V lednu roku 1970 trampové uspořádali panychidu za Jana Palacha a Jana Zajíce. "Dvacet se nás sešlo u Bečova, připravili jsme hranici, zapálili ji, zazpívali hymnu, drželi minutu ticha, zpívali Krylovy písničky a vyprávěli si historky z počátku ruské okupace. Pak jsme vlezli do blízkého polorozpadlého mlýna a rozdělali oheň ve starých kamínkách. Náhle se však do zabedněných oken opřely zvenčí reflektory, hlas z megafonu vyzýval, ať vyjdeme ven. Esenbáci nás nacpali do aut a vyslýchali v Sokolově, Varech i Bečově. Podle domluvy jsme tvrdili, že slezina nemá s politikou nic společného, že jsme se chtěli jen ohřát a zazpívat si. Druhý den nás pustili, ale stejně nám nevěřili. Někdo nás udal."

Ladislav Nykl s maminkou a strýcem Antonínem Nyklem, sochařem, jenž se podílel na vzniku Stalinova pomníku v Praze
Ladislav Nykl Foto:

Kdo to byl, to Ladislav Nykl dnes ví, ale nechce jmenovat. "Takových bylo tehdy dost jak mezi trampy, tak v celé zemi. Esenbáci měli zprávy takřka o každém místě i datu potlachu. Nadporučík Kroupa z Bečova měl naši kartotéku -jména, přezdívky i fotky. Chlubil se, že často ví o slezinách dříve než my. Režimu nebezpečné trampské hnutí bylo fízly protkáno."

CHARTA 77 PŘI NOČNÍ

Když vznikla Charta 77 a Rudé právo o ní psalo nekonečný seriál, dostal se mu v ostrovské nemocnici do ruky její text. Dva měsíce jej přepisoval na stroji při nočních ošetřovatelských službách na interně: vždy originál plus pět kopií. "Rozdával jsem je známým, aby věděli, proti čemu hlasují na schůzích. Ale pak stačila neopatrnost, jedna sestra text našla, řekla o tom manželovi, státnímu zaměstnanci, bachařovi, a spustila se mašinérie. Několikrát mě vyslýchala StB, chtěla znát, zda se stýkám s chartisty v Praze a které znám. Já ale nikoho neznal, podepsanou Chartu 77 jsem pouze předal známému z Prahy a o něm jsem nemluvil. Estébáci navrhovali, ať se vystěhuju ze země, že takové lidi nechtějí mít v zátylku. Odmítl jsem a uslyšel, že mi život znechutí. A to se stalo. Z nemocnice jsem byl vyhozen, načež jsem nemohl dostat práci v celém karlovarském okrese. Uchytil jsem se až jako myč nádobí v hospodě, ale i tam na mne StB nasadila agenta."

Režim se mstil i tím, že kapela Pekelníci nesměla vystupovat na veřejnosti. Tramping mu však nikdo zakázat nemohl. Jenomže mýt nádobí -to nebyla práce pro živitele rodiny, a tak si našel místo v sousedním sokolovském okrese: národní podnik Chodos v Chodově potřeboval dělníky; přeškolil se na jeřábníka a zámečníka. "Měl jsem štěstí, než z okresu do okresu přešly mé papíry, dělal jsem v Chodosu už třiměsíce, takže mě nemohli bez udání důvodu propustit. Nakonec jsem tam vydržel jedenáct let. Až do listopadového převratu."

OF JEN PRO VYVOLENÉ

Když se v roce 1989 komunistický režim zhroutil, chtěl se v Chodosu zapojit v továrním Občanském fóru, ale neuspěl. "Řekli mi, že když nejsem v KSČ a ani v ROH, nemám do čeho mluvit ... Kdyby to nebylo tak smutné, musel bych se tomu dodnes smát. V Občanském fóru města to naštěstí bylo jiné. Pak jsem pomáhal při obnovení organizace Junáka v Chodově a taky jsem požádal o občanskou i politickou rehabilitaci, abych se mohl vrátit k práci ve špitálu," říká a ukazuje dopis z OÚNZ Karlovy Vary. Na zažloutlém papíru lze číst mj.: Bývalý ředitel nemocnice jednal prokazatelně pod nátlakem StB, která trvala na okamžitém rozvázání pracovního poměru s Vámi. Celá tato perzekuce vedla nepochybně k podstatné újmě morální, materiální i zdravotní. (...) Za toto bezpráví, jímž jste byl v minulosti postižen, se Vám omlouváme a předpokládáme, že se Vám tímto dostává morálního zadostiučinění.

Ladislav Nykl (zcela vpravo): zakladatel a vedoucí kapely Pekelníci je autorem desítek písní; těší ho, slyší-li je dnes u ohňů
Ladislav Nykl Foto:
Dopis podepsal v říjnu 1990 předsedarehabilitační komise OÚNZ. Poté se Ladislav Nykl vrátil do nemocnice. Pracoval tu však pouze dva roky, déle mu to nedovolilo nemocné srdce. "Postupně jsem absolvoval čtyři operace, mezitím jsem mohl dělat jen vrátného, ale to mi dlouho nevydrželo. Od loňska, kdy mému srdci pomáhá kardiostimulátor, si musím odepřít i úplně nenáročné výšlapy za kamarády do osad. Těžko je vydejchávám," stručně se dostává k dnešku.

ŠÉFREDAKTOR STOPAŘE

Sedíme v panelákovém 1+1 na sídlišti v Chodově, který víc připomíná redakci než byt. Tady začal Ladislav Nykl před osmnácti lety vydávat trampský časopis Stopař: tehdy samozřejmě v papírové, ale dnes už jen v elektronické verzi. "Takhle jej mohou snadněji číst kamarádi doma i ve světě, v USA či Austrálii," říká šéfredaktor i vydavatel. Na stěně pokoje nad počítačem a tiskárnou visí obálky jeho knih. Zatím jich napsal šestnáct. O Buffalo Billovi, Annie Oakleyové, Ponny Expressu, o historii Texas Rangers, o dějinách prostituce na
Divokém západě. Za zmínku stojí Historie Západočeského kraje (1918-1948) nebo Bible trampská. O českém trampingu, jeho vzniku i současnosti by mohl přednášet. Od sedmdesátých let o něm napsal stovky článků. Tohle hobby mu dodávalo po celou dobu minulého režimu tu největší možnou radost ze života. "V dnešní době -a díky Bohu za ni -se ale tramping rozdělil. Někdo zůstal tramp, další je Indián či traper, jiný jezdí v kovbojském s Ponny Expresem. Do chat v osadách pronikla televize," povzdechne si. Ale jako by si uvědomil, že realitu je nutné brát se vším všudy, pokračuje: "Můj život je pestrý jako americká vlajka. Má matka ošetřovala při pražské revoluci vlasovce, můj otec, kterého jsem vyhledal v pětadvaceti letech, dostal vyznamenání za boj na pražských barikádách. Strýc, sochař Antonín Nykl, se podílel na výstavbě Stalinova pomníku. Já jsem tramp, a až jednou z tohoto světa odejdu, nezůstane po mně jen prázdná židle, ale přinejmenším tenhle časopis Stopař a něco písniček i textů o historii
trampingu. Teď zrovna pomáhám budovat trampské muzeum."