Zemědělský lágr Syrovice u Podbořan.
Padesát let jsem v těchto místech nebyl, ale pořád mám noční můry. Na to se nedá zapomenout a tak jsem o tomto lágru psal na různá Ministerstva. Nikde nebyl zájem, protože je asi lepší zapomenout. Ale co když nemůžu zapomenout? Jediná redakce Chodovských novin po přečtení mých článků zareagovala a společně jsme se domluvili na tom, že utvoříme malý pietní akt v místech táborové vrátnice, kde byl podle mých pamětí umučen major západní armády Štyglic.
Tady mi také omrzly prsty na rukou i nohou, z čehož mám dodnes trvalé následky těžké srdeční choroby. Napřed revmatická horečka s postižením srdce, pak angina pectoris a vloni infarkt a zástava srdce. Po likvidaci všeho, co by mohlo připomínat sadistický tábor a jeho vymazání z paměti lidí, je tu ještě hrstka těch co přežili, co nezapomínají a chtějí o tom promluvit. Připomínám, že národ, který zapomíná své dějiny, je bude muset později opakovat! Bylo zde vězněno i větší množství Romů, hlavně z rodin Stojka a Bílý. Ti si také zakusili tvrdou práci, hlad a někdy i bití. Takže nejen německé lágry za války, ale i komunistické tábory v padesátých a šedesátých letech je terorizovaly a likvidovaly. Škoda, že už na to zapomněli.
Sýrovice zpočátku organizačně patřily pod hrůzný komplex jáchymovských uranových dolů. Všechny koncentrační tábory byly obehnány dvojitým, případně i trojitým, oplocením z ostnatého drátu o výšce 2,5 až 3,5 metrů a na vnějších rozích byly postaveny strážní věže s osvětlením vysoké kolem 6 metrů. Z vnitřní strany oplocení bylo šestimetrové ostřelované pásmo, vyznačené nízkou překážkou také z ostnatého drátu. Vstup vězně do tohoto prostoru znamenal pro strážného použití střelné zbraně bez výstrahy. Vchody z táborů byly po celý den i v noci uzamčeny a zvláště střeženy. V objektu každého tábora stál velitelský barák, kde byly oděvní a proviantní sklady, kuchyně, různé kůlny, nezbytná kulturka pro politické školení, promítání filmů nebo četbu určených knih a trestní barák, který sloužil napřed jako korekce a později izolace s vyváděním a bez vyvádění. Izolace s vyváděním (Hopsá, hopsá) byla za lehčí prohřešky (neplnění normy apod.) a vyznačovala se tím, že byl odsouzený ráno vyveden mezi ostatní do práce, po šichtě znovu zavřen do malé betonové místnosti a přes noc, dle potřeby, musel škrábat brambory, loupat cibuli a sbíjet rozbité bedýnky pro firmu Fruta. Velitelem tábora byl Václav Laur, který byl pár let před tím náčelníkem v táboře Ležnice u Horního Slavkova. Prý tam měl na svědomí v roce 1951 smrt několika neozbrojených vězňů, které obklíčili na útěku z lágru u vesnice Stanovice. V Horním Slavkově a táboře Ležnice se vytěžilo od roku 1949 do roku 1961 cca 2670 tun uranu."
Když jsem na tohle místo přijel po padesáti letech poprvé, už jsem to těžko rozeznával, všude jen vysoká tráva a trosky, ale přesto jsem dokázal určit, kde tehdy stál zemědělský lágr s přibližně 300 - 350 vězni při jarní řepné kampani. Setkal jsem se tu s několika staršími usedlíky, kteří mě potvrdili, že tábor zadní stranou přiléhal k malému zámečku a na jeho místě dnes stojí dva paneláky. Sami komunističtí mocipáni se tak styděli za to, co většině nevinných lidí i politickým vězňům prováděli, že jim nestačila likvidace tábora, ale i paneláky po jeho zplanýrování měly vše zakrýt. Z tábora zbyla ještě dnes kamenná zeď u silnice a zbytky vrátnice, kde se pak v letech 1967-1968 natáčel film Skřivánci na niti." Vše dopadlo nad očekávání výborně. V 11 hodin dne 17.11. 2009 jsme se vydali na cestu. Sotva jsme přijeli do Sýrovic na kraj vesnice kde býval kdysi neslavný lágr, celá obec byla úplně vylidněná. Nikde ani človíčka,všichni byli zalezlí ve svých domech, bytech a panelácích. Nechápali jsme co se stalo. Vždyť jsme s nimi mluvili před několika dny a ještě z toho měli legraci prý „ přijdou na slavnost“. Pak jsme se od rodiny, na jejichž domku jsme měli domluveno dát pietní plaketu dozvěděli, že den před tím se po vesnici roznášela fáma o tom, že v několika autobusech přijedou „skíni“. Měli prý tam vyvolat jakýsi rozruch a napadnout zdejší romskou komunitu. Pan starosta, který byl už z počátku proti celé akci – prý proto, „že by naše auta zatarasila cestu a průjezd vesnicí“, se vůbec neukázal. Asi věděl proč. Sešlo se nás na 25 až 30 lidí spolu s několika novináři a jednou rodinou Romů.
Všechny jsem přivítal a vysvětloval i vyprávěl o tom, co pro mne a další vězně znamenal tento sadistický lágr. I s prohlídkou to trvalo skoro hodinu a zde bych chtěl poděkovat zdejší policii, že chápala že se jedná pouze o otevření jedné z kapitol uměle zapomenuté historie a ne řádění „skinheadů“ a tak nečinila žádné překážky. Naopak byli poblíž a sledovali, jestli je vše v pořádku. Bylo. Po skončení a odhalení pamětní desky, byla ještě minuta ticha za všechny zde mučené a týrané vězně, všech ras, Romy nevyjímaje. Ještě zablikalo pár foťáků a rozjeli jsem se k domovu. Je smutné, že musíme jezdit až od Karlových Varů a Sokolova, abychom místním lidem připomněli jejich dějiny a vlastní minulost. Skoro nikdo, jenom hrstka zdejších starších lidí o tomto lágru něco věděla. Takže se domnívám, že to celé mělo smysl a stálo to za to.
1958 - 1. 3. 1961 spadala správa tábora pod ÚT-NZ NPT/S Jáchymov (MV) 1. 3. 1961 – 1965 - správa ÚNZ MV Sýrovice (MV) 1965 – odvoz posledního vězně a začátek likvidace tábora do - 1. 7. 1968 jako NVÚ (Nápravně Výchovný Ústav) Sýrovice (MV) byl tábor oficiálně zrušen.
Táborový vězeň s číslem 18665, L. F.Nykl.
