Chodovský odsun Čechů

V poslední době se opět začalo v Německu psát o poválečném vystěhování (chcete–li o vyhnání) sudetských Němců z našich pohraničních krajů. Nelítostná svědectví o krutosti Čechů, proti nevinným Němcům byla nedávno přeložena do angličtiny a předána Americkým historikům a veřejnosti. Je pravdou, že se s Němci tehdy nenakládalo dobře a dávalo se jim za vinu rozpoutání války a smrt milionů lidí. Ve všech svých článcích a příbězích o historii našeho kraje, jsem však nikdy neopomenul zdůraznit, že poválečnému odsunu předcházel odsun Čechů v r. 1938. Někteří Češi se pak po válce snažili pomstít své rodiny, které skončily v Táborech smrti, ale k vraždám nevinných občanů prakticky nedocházelo, hlavně ne u nás na Karlovarsku. Že byli někteří Němci úředníky okradeni o rodinné šperky a cennosti, je bohužel pravda, ale ne zase v takovém měřítku, jak nám dnes pokoušejí vnutit. Tolik peněz ani šperků mezi zdejšími dělníky a sedláky prostě nebylo. Některé drastické příběhy odjíždějících Němců i vyprávění jedné ženy o vraždě jejího manžela v Chodově, jsem si přečetl z angličtiny a protože znám hodně historek a příběhů o konci války na Karlovarsku, nějak se mi to vše nezdálo pravdivé.

To vše je dnes napsáno pod titulky ve stylu - Dědičná německá půda na evropském Východě! Už jen tyto titulky by každého soudného člověka zvedly ze židle a tak jsem se vydal za jedním z posledních pamětníků žijících v Chodově, panem Stanislavem Parůžkem. Tento náš občan, přežil jako sedmileté české dítě vyhnání v r. 1938 a když se po roce 1945 vrátil, může dnes podat zasvěcené svědectví o tom, jak to tehdy opravdu bylo.

V době, kdy ještě existovala svrchovaná Československá republika a ještě před podepsanou Mnichovskou dohodou, začali němečtí ordneři obcházet domy v Chodově s písemným prohlášením tzv.“Opcování“. Žádali jen jedno – podepsání tohoto prohlášení, které znamenalo přihlásit se k Německé státní příslušnosti. „ Přesvědčovali i tím - říká pan Parůžek -, že již na jaře roku 1938 přehlašovali své děti z lépe fungující české školy, do škol německých. ….Bylo to vlastně Němci vyhlášené referendum o násilné změně státního občanství bez vědomí a souhlasu úřadů Československé republiky.“ „Dodnes si pamatuji jak se otec hrozně rozčílil a papíry hned po obdržení roztrhal a hodil je dotyčnému mladíkovi s páskou a s hákovým křížem na rukávě pod nohy a vykázal jej z bytu. Velmi uraženě od nás mladík odcházel a křičel ještě na otce mezi dveřmi německy: Ty česká svině, to si nepřej, co s vámi bude!“

Den na to přijela do Chodova mobilizovaná Československá armáda a Němci se neukázali ani na ulici. Na konci září naši vojáci odjeli a provokace s vyhrůžkami se rozpoutaly nanovo. „ Nejvíc na to doplatila smíšená manželství, když ženy nebo muže začali „Ordneři z Freikorpsu“ napadat v obchodech i na ulicích. Za poslední měsíc bylo v Chodově několik desítek incidentů, kdy Němci rozbíjeli okna kamením a mlátili každého Čecha, který se zdráhal odevzdat přihlášení k Německému občanství. Několik případů, zvláště ten, který se mi vryl do paměti a dodnes si jej pamatuji, neboť jsem ho viděl na vlastní oči při cestě do školy. To bylo tak - po ulici vedli jednoho pána, asi 45 let, měl svázané ruce dozadu, byl úplně nahý, zbitý a zalitý krví po celém těle, jinak samé modřiny a stále jej mlátila skupina asi 20 letých mladíků, kteří měli na rukávě pásku s hákovým křížem. Hnali jej po hlavní ulici proti mně směrem k nádraží a řvali na něj německy, že takhle dopadne „každá svině, která zradí Německou Říši“. Byl to jeden z mála antifašistů, Němec, který se nechtěl v naší republice přihlásit k Německému občanství.“
„Vyvrcholením útoků členů Freikorpsu byla akce, kdy se při útoku na Lékárnu na náměstí, její majitel ukryl ve sklepě, došlo tam i ke střelbě a nakonec celý sklep němečtí hasiči vytopili vodou. Jeho další osud neznám, neboť druhý den večer přišla na řadu naše rodina. Situace byla velmi vážná, otec však musel zůstat ve službě na nádraží, kde pracoval jako na hradle. Němci si zřejmě vysledovali den, kdy otec a jeho služební pes nebyli doma, protože byli na noční směně. Skupina Němců začala asi ve 21 hodin před naším domem křičet a sprostě nadávat. Útočníci se pustili do našich oken a rozbíjeli je holemi. Pak začali rozbíjet sekerou i vchodové dveře. Když bylo nejhůře, přiběhli k nám zadem přes zahradu na pomoc sousedi (také Němci). Snažili se nás přesvědčit, že nemá smysl dál zůstávat v baráku sami a tak nám pomohli utéci oknem, aby nás útočníci neviděli. Utíkali jsme přes jejich zahradu, až jsme se dostali k otci na nádraží. Neměli jsme vůbec nic, maminka byla k smrti vyděšená tak, že nemohla vůbec mluvit, doslova nás dotáhla na nádraží zadem přes louky. Měla na sobě jen noční košili a přes ní přehozený zimní kabát a na nohou pantofle. V kabelce měla snad jen doklady, já i bratr jsme měli na sobě jen pyžamo a kabátek, oba jsme byli bosi a velmi dobře si pamatuji, že tenkrát v noci už mrzlo. Já jako sedmiletý kluk jsem v ruce pevně držel hračku, neboť právě ten večer jsem ji dostal od tatínka k narozeninám, než odešel odpoledne na noční službu. Byla to malá elektrická lokomotiva zn: Märklin. Dodnes si pamatuji, že jsem ji celou cestu držel v ruce a museli by mě zabít, kdyby mě ji chtěli vzít z ruky. Jen několik minut před odjezdem vlaku přivedli sousedé taky naší babičku, která sice také bydlela v Chodově, ale jinde než my, takže jsme byli čtyři. Otec nebyl ještě ze služby uvolněn a tak s námi nemohl ihned odjet. Vlak vyrazil ve tmě někam do Chomutova, kde se pak muselo stejně přestoupit na jiný vlak . V rodině se o této nezapomenutelné události neustále mluvilo až do konce války.“

K vyprávění o Českém odsunu v r. 1938, ještě pár čísel. Během jednoho týdne byly vyhnány desetitisíce Čechů, českých Židů a německých antifašistů. Z různých zdrojů se toto číslo pohybuje někde mezi více než 250 tisíci osobami, přičemž je nutno mít na zřeteli skutečnost, že vynucený odchod Čechů do vnitrozemí nebyl jen krátkou nárazovou záležitostí v říjnu roku 1938, ale odehrával se i později. Při příjemné návštěvě u pana Parůžka a při poslechu jeho vyprávění, mě to nedalo, abych se ho nezeptal také na to, že jedna německá emigrantka dala v plén to, že v Chodově byl zabit krvelačnými Čechy její manžel. Pan Parůžek se na mě podíval a pak tiše odpověděl. „ Jak víte, po válce jsme se vrátili a já pak také pracoval ve zdejší porcelánce. V červenci 1945 se tu stala jen jediná nemilá příhoda. Američtí vojáci perlustrovali lidi co na nádraží vystupovali z vlaku na Cheb. Protože nádraží Chodov byl hlavní bod demarkační linie. Stalo se to, že jeden neznámý Němec odmítl ukázat své doklady (Repatriační průkaz). Místo toho napadl amerického seržanta a dal se na útěk. Po výzvách k zastavení, začali Američané střílet. Muž zůstal ležet na peróně mrtev a nikdo po něm a po jeho jméně už dál nepátral.

Na závěr zajímavého rukopisu pana Parůžka o vyhnání Čechů z pohraničí které mi věnoval, je ještě přehled o tom, jak byli odtud vystěhováni Němci. „ Ať si dnes každý porovná odchod českých „uprchlíků“ z jejich domovů v r. 1938, většinou bez ničeho, jen zachráněný lidský život a jejich beznaděj s tím, jak byli odsunuti Němci v r. 1946. Předem byli organizovaně převáženi do sběrných táborů v Německu s 50 kg vlastních zavazadel na každou osobu. Tam je čekalo přechodné ubytování, připravena teplá strava a byli vítáni květinami, někde i s hudbou! Je dostatečně mnoho jejich vlastních důkazů ve filmech, které ještě dodnes někde existují. Kolem roku 1945 – 46 jsem tyto filmy v Chodovském kině sám osobně pro zbylé německé občany promítal!

Musím se také ještě dnes sklonit před odvahou a statečností mých rodičů, kteří vydrželi všechny nástrahy osudu a zůstali věrni svým morálním zásadám, kterým sami neskonale věřili.“

Z rukopisu a vyprávění pana Stanislava Parůžka, sestavil Frank Nykl.