Články Blogu

stbanner.gif
frank_k.jpgKamarádi, kamarádky, přátelé.
      Do tohoto Blogu budou postupně zařazovány články, které přímo nesouvisí s trampskou problematikou, ale vyjadřují moje názory, postřehy nebo úvahy. Většinou jsou to články, které píši pro Karlovarské, Sokolovské a Chebské noviny i některé další časopisy u nás i v zahraničí. Zároveň mé články přebírá a přetiskuje mnoho trampských i civilních internetových stránek. Cokoliv si chcete stáhnou, můžete, jen na konci ponechte mé jméno. Na tom musím trvat.
Přeji dobré počtení a doufám, že si vyberete podle svého ražení a vkusu.
Frank Nykl.

Hodnocení uživatelů: 0 / 5

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení

Dárek.

Den před Štědrým dnem 23.12.2011 se u mne zastavil šéfredaktor Sokolovského deníku Mi-lan Hloušek a přivezl mi krásný dárek. Jedná se o brožovanou knížku, kde jsou publikovány články, které v ní vyšly jak česky tak polsky. Nedávno se uskutečnila soutěž o vyjádření pro-blematiky  našeho soudobého a komunistického období, kam pan Hloušek poslal články o mém těžkém životě a následném těžkém onemocnění srdce díky komunistickým lágrům v době totality. O všech hrůzách které jsem viděl a prožil jsem mu napsal a on byl jedním z prvních, kteří se přestali strachovat nehasnoucí komunistické mašinérie u nás a postupně mé vzpomínky otiskoval.

Knížka o které mluvím, je souhrn článků, které v této soutěži získaly novinářskou cenu a články o mém krutém životě komunistického pronásledování a věznění se tak ocitly na prv-ním místě v kategorii „Místní a společenské sociální problémy“ pod názvem – „Temné vzpomínky na komunistické lágry mi dodnes nedávají spát, říká bývalý vězeň....“

Vyšlo to v mezinárodním novinářském okruhu „ Local Press Awards.“ Vydáno ve Waršavě, a celou brožovanou knížku vydal organizátor soutěže Nadace Press Club ve spolupráci se Syn-dikátem novinářů ČR.. Celý projekt financovalo Ministerstvo zahraničí Polské republiky.


Škoda, že se podobná soutěž o naší smutné historii může uskutečnit pouze ve Varšavě  a ne u nás. Jak dlouho se ještě budeme zbaběle krčit a zavírat oči před minulostí?

 

Děkuji redakci Sokolovského deníku a hlavně redaktorovi Milanu Hlouškovi za jeho odvahu a za duševní pomoc. Nedávno u mne byl redaktor z Ústavu pro studium totalitních režimů „Paměť národa“, který se mnou natáčel mé vzpomínky pro TV, školní film a rozhlas.  Jména města Chodova, Sokolovských novin a moje maličkost se tak dostaly do povědomí meziná-rodní novinářské obce. Dobrá věc se podařila.

Děkuji Frank Nykl.

Hodnocení uživatelů: 0 / 5

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení

Paní Nagyová dělala napřed prodavačku v kantýně fabriky Chodos, kde jsem také pracoval. Já jsem musel odejít kvůli Chartě 77 na Sokolovsko, protože z Karl. Varů jsem byl, lehce řečeno vystrnaděn. Nikde jsem na příkaz Státní Bezpečnosti nedostal práci a tak byl konec. Za politiku si už netroufli tolik zavírat a tak to měl být § 203 – příživnictví. Odmítl jsem se vystěhovat do Rakouska a tak jsem musel jít z Varů. Dostal jsem nádenickou práci ve fy. Chodos – Chodov. Poprvé jsem se tam s paní Nagyovou setkal několikrát v kantýně, ale nikdo ji skoro neznal a ona se také s nikým nebavila. Asi měla jiné ambice. Protože se pak stala velkou funkcionářkou KSČ, postoupila ne lepší místo. To se psal rok 1985 když jsem dostal předvolání, abych se dostavil do zasedací místnosti fabriky. Když jsem tam došel, bylo tam několik funkcionářů KSČ a ti se spolu s paní Nagyovou do mě obuli. Prý jsem si pouštěl pusu na „špacír“ a před zaměstnanci jsem urážel naše socialistické zřízení. Měl bych vědět, že já se svou minulostí si takovéto řeči nemůžu dovolit a když se to stane znovu, pošlou hlášení na STB. Stál jsem před nimi a mlčel. Pak jsem slušně poděkoval a odešel. To bylo mé jediné seznámení s paní Nagyovou. Když někdo dnes říká, že to byla vcelku hodná paní a změnila se až po příchodu do pražského prostředí, říkám, že je to nesmysl! Za to nemůže Praha, ale vrozená povaha a touha po kariérismu těchto lidí. V Praze jí jen dali větší šance, aby to pak mohla rozvinout a vstoupit do ODS jako řada dalších významných funkcionářů KSČ.

 

Na jméno Nagy už kdysi napsal Egon Ervín Kisch jednu malou reportáž a je velmi výstižná. Vyšla v německém originálu v Mexiku pod jménem „Marktplatz der Sensationen – Tržiště senzací“ v r. 1942.

Jak jistě víte, nebyli jsme 300 let jen pod Rakouskem, ale pak i pod Uherskem. Maďarská feudální šlechta utiskovala sice Chorvaty, Rusíny, Sedmihradské Srby a Sasy z Banátu, přesto však Maďaři trpěli vrchovatou měrou národním stihomamem.

Na začátku 1. světové války cestoval Kisch vlakem v Uhrách a přisedli si k němu tři podnapilí vozatajští důstojníci, kteří se domnívali že je Maďar co zapírá svou národnost. Představil se jim totiž jménem Kisch. Když se jim to snažil vysvětlit, poslouchali s nevolí a začali ho poučovat.“ Kis je pravé maďarské slovo co znamená „malý“ a je to nejrozšířenější jméno. Deset procent všech Maďarů se jmenuje Kis a dalších deset procent Nagy, což zase znamená „veliký.“Ale ve světě prý není Nagy, aby nebyl Maďar a stejně tak nikdy neslyšeli o nemaďarském Kisovi.“

Nakonec po další jejich promluvě se ho zeptali: „Že je tomu tak pane kadete, že váš dědeček byl Maďar?“ Na to jim odpověděl, že ne, protože jeho rodina žije již od patnáctého století v Praze. Tak se do něho jejich velitel pustil ostře. „Neodmlouvejte pane kadete! Poroučím vám, aby váš dědeček byl Maďar!“

A kdo je vlastně paní Nagy?

Sestavil Frank Nykl z Chodova.